Uvádím své interní stanovisko ze 7. prosince 2010 k návrhu ústavního zákona o zavedení přímé volby prezidenta, bohužel stále z podstatné části aktuální.

1. Celkové politické hodnocení:

Stejně jako před dvěma lety se stále jedná o účelový, nedomyšlený a polovičatý návrh, který v této podobě nemohu podpořit. Především zcela chybí povědomí o tom, proč bychom tuto změnu měli vůbec zavádět. Materiál se sice snaží tvářit učeně, ale je z něho patrná oprávněná bezradnost zpracovatelů z šíleného, nehotového politického zadání, které fakticky tlačí vládní úředníky navrhovat politická řešení a suplovat tak vládu.

Bude-li přímá volba prezidenta skutečně zavedena, pak se nepochybně bude jednat o nejzásadnější ústavní změnu od roku 1993 – jen pro ilustraci, obdobná změna v roce 1958 vymezila hranici mezi francouzskou IV. a V. republikou. Ve Francii však tehdy šlo o logické vyústění dále neudržitelné politické situace, charakterizované slabými vládami a frustrací ze ztráty pozice světové velmoci a řešené nastolením výkonnějšího, méně alibistického režimu ztělesněného silným prezidentem republiky – změna ústavy zde byla až posledním, stvrzujícím krokem. U nás podobný kontext zcela chybí, přímá volba v podstatě má spadnout z nebe, z ničeho nic. Vláda by tedy především měla, aspoň dodatečně, ale především dostatečně nahlas, odpovědět na otázku, proč tuto změnu vlastně chce zavést. Bez toho se bude odpověď nabízet sama: „Protože to někomu přišlo jako docela dobrý nápad a rozhodl se to zkusit, třeba se to bude líbit“.

2. Prezidentské pravomoci:

Navrhovatelé i samo politické zadání se jako čert kříži snaží vyhnout jakémukoli spojeni přímé volby prezidenta s otázkou jeho pravomocí. Přitom je evidentní, že obojí souvisí jako spojené nádoby, jedno nelze oddělit od druhého: Bylo by absurdní, aby přímo volený prezident byl jen jakýmsi luxusním notářem, jak to snad lze hájit u prezidenta voleného nepřímo parlamentem. I pokud by byl koncept luxusního, přímo voleného prezidenta - notáře formálně v ústavě zakotven, fakticky by trval jen do zvolení prezidenta se silnou politickou podporou, který by se prosadil silou své osobnosti v nějaké příští politické krizi ústavě navzdory. Proto považuji zavedení přímé volby bez současného posílení postavení prezidenta nejen za zbytečné, ale i za potenciálně nebezpečné a nesystémové.

Navrhovatelé vyjmenovávají skupinu států (historicky Rakousko, Irsko, Island, Finsko a Portugalsko, nově též Slovensko, Polsko, Litva, Slovinsko, Chorvatsko, Rumunsko a Bulharsko), které sami považují za parlamentní (tj. nikoli prezidentské) republiky a ve kterých je přesto prezident volen přímo. Zřejmě se tak snaží vyvolat dojem, že existence přímo volené hlavy státu bez reálných pravomocí je normální. Nemají tak docela pravdu. Prezidenti uvedených zemí vesměs nejsou až tak slabými figurami a pokud nevstupují do každodenní politiky a vůbec zůstávají v pozadí, je tomu tak nikoli pro nedostatek pravomocí, ale s ohledem na stávající situaci, která si jejich zásah buď nevyžaduje, nebo jej nepovažují za žádoucí. Doporučuji, aby předkladatelé doplnili vládní materiál i o podrobnější charakteristiku ústavněprávního postavení prezidentů v zemích, které sami vyjmenovávají.

Pokud jde o naši Republiku, již nyní existuje skupina sporných pravomocí prezidenta. Obecně řečeno, jedná se o pravomoci nikoli něco udělat, ale naopak o možnost něco neudělat: nejmenovat navrženého soudce, neratifikovat mezinárodní smlouvu, odmítnout jmenovat navrženého, ale nezpůsobilého člena vlády, apod. Bude-li zavedena přímá volba, bude mnohem snáze hájitelný náš dosavadní postoj, že pravomoc něco udělat ještě neznamená povinnost to udělat, resp. že vládní doporučení není vládním příkazem prezidentu republiky. To je první rovina pravomocí, na které by mělo zavedení přímé volby vliv, a to aniž by došlo k formální změně jejich výčtu v Ústavě.

Druhou rovinu představují možné nové pravomoci prezidenta. Vytipoval jsem celkem tři a vycházel jsem z toho, že vesměs přicházely v úvahu již v roce 1993 jako pravomoci pro prezidenta voleného „pouze“ Parlamentem:

- zákonodárná iniciativa, tj. možnost prezidenta navrhovat zákony; jistě by v praxi nešlo o rozsáhlé zákoníky, spíše o možnost napravovat nedostatky stávajících zákonů, které se objevují stále častěji coby nechtěný vedlejší efekt poněkud šíleného legislativního tempa posledních 20 let;

- posílení prezidentského veta zákonů, např. umožnit přehlasovat veto pouze nějakou kvalifikovanou většinou, popř. podmínit stažení veta schválením změn;

- možnost volit mezi vyhlášením předčasných voleb a jmenováním nové vlády v případě politické krize, jak to bylo běžné za I. republiky.

3. K jednotlivým variantám přímé volby:

Rozhodnutí, která varianta má být zvolena, musí padnout na politické úrovni, právní analýza tady nemůže a ani by se neměla snažit pomoci. S touto výhradou preferuji takový způsob volby, který by byl co nejméně nákladný, vždy, za všech okolností by vedl ke zvolení prezidenta, a to pokud možno prezidenta když už ne vyloženě milovaného, pak alespoň přijatelného pro co nejširší okruh občanů. Toto nesplňuje žádná z navržených variant.

(následoval rozbor jednotlivých variant, dnes již neaktuální, a výčet technických nedostatků a nedomyšleností zákona, které nemá smysl zde uvádět.)