Aneb o amnestii čili kde se vzala ta osmiletá lhůta.

Volná reakce na vyjádření v článku Klaus amnestii hájí neexistujícím judikátem, diví se právníci

První část článku je zde.


V.

Zatímco první vzkaz byl jen lehkým náznakem zákonodárci, vzkaz druhý znamená výraznou nespokojenost s prací trestní justice (včetně státních zastupitelství). Není to prezidentova chyba, že se některé kauzy vlečou víc jak osm let. Vlastně to má svoji hlubokou logiku, že nejvíce dotčeni se prezidentovou abolicí (abolice = taková amnestie či milost, která spočívá v zastavení trestního stíhání ještě před vynesením rozsudku) cítí státní zástupci, trestní soudci i předsedkyně nejvyššího soudu současná i bývalá. Právě oni nesou přímou či nepřímou odpovědnost za to, že trestní stíhání u nás trvají tak neúnosně dlouho.

VI.

Ke každému obviněnému lze mít v zásadě dvojí přístup.

Přístup první: Je to určitě zločinec, musíme ho potrestat a nějak ho usvědčit, soud je jen taková formalita. Nebude-li se to dařit, budeme to natahovat a zkoušet znova a znova a znova, ono se to někdy podaří. Hlavní je potrestat zločince! Že je třeba nevinný, to je vedlejší, občas se to prostě stane, ale to se nedá nic dělat. Když se kácí les, tak lítají třísky. Boj je prostě boj. V tomto případě boj se zločinem. Tak takhle nějak vypadá presumpce viny a je vlastní lynčující lůze a dále všem režimům, které preferují celek a jednotlivec je pro ně jen nahraditelným kolečkem v systému.

Přístup druhý: Ten člověk je možná vinen, ale může být i nevinný. Podezření je natolik silné, že ho musíme soudit a možná jej i usvědčíme a pak potrestáme, ale dokud nebude usvědčen, musíme s ním jednat s maximálními ohledy a omezovat jej jen v nezbytně nutné míře. Soud nesmí být jen formalita. Důležité je nepotrestat a – to ani nepřímo – nevinného, a že třeba někdo zůstane nepotrestán, občas se to prostě stane, ale to se nedá nic dělat. Spravedlnost se nesmí zvrhnout v boj. Tak takhle nějak vypadá presumpce neviny a je vlastní spravedlivému státu a všem, kteří si váží lidí a svobody.

Presumpce neviny je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces. Jejím důsledkem je požadavek, aby proces netrval zbytečně dlouho.

Proč nemá proces trvat dlouho? Protože je stresující pro obviněného (a nejen jeho, ale i jeho blízké) – Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku to popsal jako stav „úzkosti, mrzutosti a nejistoty“ (věc Riccardi Pizzami versus Itálie, žaloba 62361/00). I pro případnou oběť či poškozeného je důležitá promptní satisfakce, a to morální i materiální. Dalšími důvody pak jsou nákladnost vlekoucího se řízení, postupně se snižující kvalita důkazů (svědci zapomínají či umírají, záznamy se ztrácejí, vzorky se kazí) a s tím spojená stále nižší a nižší šance pachatele usvědčit, a konečně i vytrácející se význam preventivního účinku trestu na okolí – kauza po letech už skoro nikoho nezajímá, délka soudu funguje spíše jako popud k páchání trestné činnosti („stejně umřu dřív, než mne stihnou odsoudit“) a vyvolává spíše útrpnost než strach z potrestání. Mimochodem, pořadí, v jakém různí autoři uvádějí tyto důvody je poměrně spolehlivým indikátorem jejich celkových postojů: Pokud někdo uvede stresování obviněného až na posledním místě, zřejmě i vnímá presumpci neviny jen jako obtěžující formalitu.

Pro mne je ten první přístup, tedy presumpce viny – nevím, jak slušněji to říct – lidské svinstvo. Překvapuje mne, kolik lidí, včetně nejvyšších představitelů justice, jej má v krvi a bezděky z něho vychází – slovo bezděky třikrát podtrhávám. Stačí se podívat na jednotlivá vyjádření, bažící po potrestání a ani na vteřinu nepřipouštějící možnost, že osm let marně stíhaný obžalovaný může být i nevinen.

VII.

Soudci i státní zástupci se často brání poukazem na to, že zejména ekonomičtí zločinci jsou nadprůměrně inteligentní a rafinovaní a není tak snadné je usvědčit. No, a to má být argument? Pak je třeba hledat soudce a státní zástupce, kteří budou alespoň tak chytří, jako ti zločinci. Stejně to platí i pro policii, mimochodem. Průšvih je, že v české justici je strašně málo lidí, kteří se orientují třeba v ekonomických záležitostech.

Obvinění prý nechodí k soudu. Házejí se prý marod a pak chodí místo k soudu na golf. A je takový problém dát je předvést policií v klepetech rovnou z toho golfu a navíc jim hodit na krk „mařenu“?

Jsou kauzy, ve kterých figurují kvanta svědků. A opravdu je nutné vyslýchat úplně všechny, a slyšet od nich totéž stokrát? Nestačí obžalovaného usvědčit jednou? Proč je třeba zúřadovat všechno?

Česká justice je svou neschopností pověstná a bylo třeba na to poukázat. Nebo si někdo myslí, že když někoho nedokázali odsoudit za 8 let, že teď se to najednou nějakým zázrakem změní?

Mimochodem, mám pocit, že soudy vykládají amnestii maximálně otrocky a vymlouvají se na Klause. Jen byrokratický hnidopich může vztáhnout amnestii i na někoho, kdo se osm let skrýval a vrátil se do země před 14 dny. Snad každému je jasné, že doba skrývání se se do osmi let, uvedených v článku II amnestie, nemůže počítat. Vztahuje-li královéhradecký soud abolici i na někoho, kdo se až do poloviny prosince léta ukrýval v zahraničí, nelze to hodnotit jinak než jako justiční alibismus, snahu zbavit se co nejvíce rozjetých kauz pod záminkou amnestie, a možná i tak trochu justiční zlomyslnost. Pokud bych prezidentem přijaté rozhodnutí o amnestii formuloval já, asi bych to napsal precizněji, ale pokud bych byl v pozici soudce, jistě bych si je vykládal tak, že osmiletá lhůta po dobu skrývání se pachatele neběží. Pokud tento smysl justici nedochází či ho nechce vidět, jen to dále vypovídá o jejím reálném stavu a úřednické mentalitě.

Omluvou pro dlouhá trestní řízení přeci nemůže být to, že pachatelé jsou schopnější, než státní zástupci a soudci.

VIII.

Tím se konečně dostáváme k tomu vůbec nejméně podstatnému, totiž kde se vzala ta osmiletá lhůta, a proč právě osmiletá.

Pokud se prezident rozhodl tímto způsobem demaskovat českou justici a vyhlásit abolici, nějakou lhůtu stanovit musel. Leda že by se rozhodl zastavit úplně všechna trestní stíhání, pak by žádnou lhůtu nepotřeboval, ale zastavit všechna stíhání evidentně nechtěl ... nemohl a nesměl zkoumat konkrétní případy, na které abolice dopadne či nedopadne, za to by pak byl jistě kritizován a v tomto případě oprávněně: rozhodnutí o amnestii je obecně závazný právní předpis a nesmí být šito na míru někomu konkrétnímu. Kdyby bylo, jen by se tím kamuflovalo udělení, popř. neudělení milosti. Amnestie není hromadná milost, amnestie je zásah do trestního práva jako takového.

Kdyby bylo po mém, mně i ta osmiletá lhůta přijde strašidelně dlouhá a schopná obrátit někomu život totálně naruby. Nicméně prezident se zřejmě rozhodl opřít o něco víc, než jen o subjektivní pocity, které se liší od člověka k člověku, a opřel se o judikaturu.

V jedné věci má Eliška Wagnerová pravdu: skutečně neexistuje žádný judikát žádného soudu, který by jednoznačně stanovil lhůtu šesti let jako limit. Ani existovat nemůže, a to z definice. Soudní rozsudky nejsou obecně závazné právní předpisy a formálně se vždy týkají jen konkrétní věci. Nicméně soudy svá dřívější rozhodnutí následují, rozsudky jsou pro advokáty vodítkem, jak asi by soud mohl rozhodnout. A je pravdou, že v tomto smyslu je hranicí právě šest let: to je doba, kdy vám devět advokátů z deseti řekne „s tímhle byste mohl ve Štrasburku uspět“.

Ne, neexistuje jediný judikát štrasburského soudu. Existují desítky judikátů v této věci, některé dospěly k více než šesti letům, některé k méně, podle konkrétních okolností toho či onoho případu, ale kolem těch šesti let se vše točí. Dovolím si na tomto místě odkázat na tři roky starý článek Rychlost trestního řízení od prof. Jana Musila, našeho předního specialisty na trestní právo, penologii a kriminologii, současného soudce Ústavního soudu a bývalého rektora Policejní akademie. Necítím potřebu snažit se jeho článek převyprávět, chci dát každému možnost přečíst si jej celý a udělat si vlastní názor.

Zřejmě právě proto, že judikatura štrasburského i Ústavního soudu osciluje kolem šesti let, ale není a nemůže být obecně platná, si prezident ponechal rezervu a nestanovil pro abolici lhůtu šestiletou, ale osmiletou. Klidně ale mohl stanovit i lhůtu dvouletou.

Osmiletá lhůta není jediná, která se v článku II amnestijního rozhodnutí vyskytuje. Je zde i lhůta desetiletá, tj. abolice se týká jen těch, kterým hrozí maximálně desetiletý trest. Uvědomme si, prosím, jednu klíčovou věc: Kdyby česká justice konala rychle, tak lidé, kterých se abolice týká, by dnes byli již venku nebo by to měli „za pár“.

A ještě jednu poznámku k abolici je třeba učinit: Osmiletá lhůta se týká pouze vlastního trestního stíhání, nikoli přípravného řízení. Trestní stíhání začíná sdělením obvinění konkrétnímu obviněnému (viz § 160 trestního řádu). Zmiňuji se o tom v reakci na zavádějící článek soudce Kydalky, cituji z něho:

„Je třeba uvést, že do druhé poloviny 90. let u nás nebyla politická vůle tyto trestné činy odhalovat, natož stíhat. Obdobně tomu bylo i v době opoziční smlouvy, i když určité světlo na konci tunelu zablikalo. V té době se začaly některé kauzy rozkrývat. Nikdo však tehdy netušil, jak složitý je to proces.

Novodobá hospodářská kriminalita je totiž v drtivé většině případů latentní. Není divu, pachatel se jí pyšnit nebude. Problémy jsou již na počátku, když se někde něco prosákne. Někdy je to jen náhoda. Musí se zodpovědět několik otázek, například zda jde o trestnou činnost, o jaký trestný čin se konkrétně jedná, jak uchopit materii získanou vyšetřováním.“

… to vše je z hlediska abolice irelevantní, protože osmiletá lhůta se počítá právě až od sdělení obvinění. Neznámému nebo ještě neobviněnému pachateli tato lhůta pochopitelně neběží.



Předpokládám, že právnička Eliška Wagnerová toto vše ví. U političky Elišky Wagnerové si tím ale bohužel nejsem zdaleka jist.



Osm let, to je zhruba desetina lidského života.

Osm let, to je doba, za kterou malé dítě vychodí školu.

Osm let, to je víc, než trvala 2. světová válka.

Hlavně nenechat někoho nepotrestaného versus hlavně nepotrestat někoho nevinného.


Každý, ať si sám sobě odpoví na otázku, který princip je jemu osobně milejší, a na otázku, který princip je milejší většině jeho spoluobčanů. Tím pro mne nakonec hlavním, bohužel velmi smutným poselstvím amnestie Václava Klause jsou reakce většiny společnosti na ni: neinformované a krvelačné.

Ano, je pravda, že represivní režimy jsou z hlediska většiny vždy bezpečnější.

Co je komu z nás milejší: bezpečí, nebo svoboda? Mně svoboda, ale zdá se, že jsem v menšině.