Celá léta jsem tvrdil, tvrdím a hodlám tvrdit jednu základní věc: Článek 63 Ústavy dává prezidentu republiky daleko větší moc, než si většina politiků vůbec dovede představit. Každá mince ale má dvě strany.

I. Lícová strana mince

- Neexistuje právní norma, která by prezidenta nutila sjednat nějakou mezinárodní smlouvu. (A také neexistuje právní norma, která by dovolila prezidentovi sjednat nějakou mezinárodní smlouvu bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by prezidenta nutila nějakou již sjednanou mezinárodní smlouvu ratifikovat. (A také neexistuje právní norma, která by dovolila prezidentovi ratifikovat již sjednanou mezinárodní smlouvu bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by prezidenta nutila vydat rozkaz ozbrojeným silám. (A také neexistuje právní norma, která by umožnila prezidentovi platně vydat jakýkoli rozkaz ozbrojeným silám bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by prezidenta nutila přijmout někoho jako velvyslance cizího státu. (A také neexistuje právní norma, která by dovolila prezidentovi přijmout někoho jako velvyslance cizího státu bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by prezidenta nutila někoho velvyslancem jmenovat. (A také neexistuje právní norma, která by umožnila prezidentovi platně jmenovat někoho velvyslancem bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by prezidenta nutila nějakého velvyslance odvolat. (A také neexistuje právní norma, která by umožnila prezidentovi platně odvolat nějakého velvyslance bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by nutila prezidenta jmenovat někoho generálem či nějakého generála povýšit. (A také neexistuje právní norma, která by umožnila prezidentovi někoho platně jmenovat generálem či nějakého generála platně povýšit bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by nutila prezidenta udělit někomu státní vyznamenání. (A také neexistuje právní norma, která by umožnila prezidentovi udělit někomu platně státní vyznamenání bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by nutila prezidenta jmenovat někoho soudcem. (A také neexistuje právní norma, která by umožnila prezidentovi platně jmenovat někoho soudcem bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by nutila prezidenta rozhodnout o abolici, tj. zastavit trestní stíhání konkrétní osoby nebo obecně určené množiny osob. (A také neexistuje právní norma, která by umožnila prezidentovi platně rozhodnout o abolici bez souhlasu premiéra.)

- Neexistuje právní norma, která by nutila prezidenta vyhlásit amnestii. (A také neexistuje právní norma, která by umožnila prezidentovi vyhlásit amnestii bez souhlasu premiéra.)

Výklad, že premiér je povinen se vším souhlasit, je extrémní a zastává jej pouze Zdeněk Koudelka a pokud jde o amnestii, též Petr Mlsna.

Je to stále podle stejného kopyta: Prezident se nějak rozhodne, premiér s tím bu´d souhlasí nebo nesouhlasí. Nesouhlasí-li, má prezident smůlu. Nerozhodne-li se ale prezident učinit nějaký konkrétní krok, který si přeje premiér, potažmo vláda, má smůlu premiér (a vláda). Prostě prezident bez premiéra a premiér bez prezidenta nic nezmůže, musí se dohodnout, a to zejména ve vztahu k zahraničí. De iure prezident zahajuje (bílé figury), premiér reaguje (černé figury). V politické praxi – aby prezident předešel premiérovu formálnímu odmítnutí – se většinou prezident řídí doporučeními premiéra, tedy dělá jen to, co premiér chce. Ale na druhou stranu, premiér ho k tomu nemůže nijak donutit, ani kdyby se rozkrájel.

Není to žádný „textualistický“ výklad, není to žádný výklad vytržený z kontextu. Naopak. Je to výklad pevně ukotvený v systému dělby moci, zde dělby moci v rámci exekutivy, jejíž je prezident součástí. Není to výklad nesmyslný a bezúčelný. Jeho účelem a smyslem je ztížit některá rozhodnutí, a to zejména v zahraniční politice – podobně, jako pro některé zákonné normy se vyžaduje ústavní většina, u některých exekutivních rozhodnutí se vyžaduje nejen souhlas premiéra, potažmo vlády, ale i prezidenta. A proč se to tolik projevuje právě v zahraniční politice? Protože špatná rozhodnutí učiněná v zahraniční politice se hůř berou zpět a hůř se napravují než rozhodnutí čistě tuzemská. Proto tam, kde se prezident s premiérem (a potažmo vládou) nedohodnou, upřednostňuje ústava zachování statu quo.

Není jediný důvod dělat z prezidenta pouhého kladeče věnců a držet ho stranou politiky. Není to král. Je to prezident. Demokraticky volený prezident. Dnes dokonce volený přímou volbou. Díky přímé volbě získává prezident stejnou politickou legitimitu, jako Parlament (ukažte mi poslance či senátora, který ke zvolení musel získat alespoň polovinu hlasů, co prezident – on sám, jmenovitě). Právě tento fakt definitivně pohřbívá všechny dřívější pseudovýklady – fakticky spíše zbožná politická přání – snažící se z prezidenta udělat pouhého kladeče věnců či luxusního státního notáře.


II. Rubová strana mince

A nyní se dostávám k tezím, které platí, ale které bych si jako právník prezidentské kanceláře zoufale nepřál slyšet, protože by mne přitlačila argumentačně ke zdi, či přesněji, razantně by eliminovala dosah mé argumentace. Nikdy jsem je od svých oponentů neslyšel, dávali přednost výkřikům připomínajícím svou logikou spíše prvomájová hesla než vědeckou právní argumentaci – razím pro tento způsob pseudoargumentace myslím výstižný pojem „právní impresionismus“ - a neobtěžovali se přemýšlet. A mým úkolem nikdy nebylo jim radit, naopak, až do nedávné doby jsem byl v pozici, kdy jsem jim poradit nemohl – bylo by to jako sám předložit soudu důkaz proti vlastnímu klientovi.

V čem spočívá onen rub?

Stále platí, že ve všech shora uvedených oblastech prezident jedná z vlastní iniciativy, nikoli na návrh.

Stále platí, že prezidenta nelze žádným způsobem de iure přimět, aby učinil nějaké konkrétní rozhodnutí.

To všechno už víme.

Ale také platí, že prezident nesmí na výkon svých pravomocí rezignovat, nemůže je prostě přestat vykonávat a přispět tak k zastavení se některých funkcí státu. Prezident není povinen někoho něčím jmenovat – ale nesmí nejmenovat nikoho. To platí všude tam, kde existuje nějaký předem daný počet funkcí. Nesmí tedy nechat místa velvyslanců neobsazená, nesmí nechat místa soudců neobsazená, nesmí nechat místa generálů neobsazená. Na druhou stranu není povinen během svého mandátu kohokoli vyznamenat, sjednat či ratifikovat jakoukoli mezinárodní smlouvu nebo vyhlásit amnestii, protože počet smluv, vyznamenaných ani amnestií není předem ničím dát – počítá se s nimi, ale nejsou povinné.

Stručně řečeno : Prezident není oprávněn na výkon svých pravomocí rezignovat.

Obrazně řečeno: Prezident sice táhne bílými a premiér černými figurami, ale prezident nesmí nehrát. Má volbu zahájení, ale nesmí od šachovnice odejít. Či jinak: nelze přinutit prezidenta jít nějakým konkrétním směrem, ale někam jít musí - nesmí se zastavit.


III. Co z toho plyne pro kauzu velvyslanců

V Ústavě není nikde věta, která by dávala komukoli pravomoc navrhovat prezidentovi velvyslance, a jakákoli pravomoc, jak známo, musí být v demokratickém právním státě jasně dána minimálně zákonem, v pochybnostech platí, že neexistuje. Prezidentovi lze maximálně vhodné kandidáty nezávazně doporučovat.

Být ministrem zahraničních věcí či premiérem, vykašlu se na neustálé opakování mantry „já mám právo navrhovat velvyslance (a prezident je povinen je jmenovat)“. Není to pravda.

Být ministrem zahraničních věcí či premiérem, sdělím prezidentovi – v krajním případě formou usnesení vlády – že v zemi té a té se blíží konec doby, na kterou tam byl náš stávající velvyslanec vyslán, že dosavadní velvyslanec by se už rád vrátil domů, a požádám prezidenta o jmenování nového. Jakéhokoli – pokud se prezidentovi nelíbí vládní doporučení, ať si jmenuje, koho se mu zlíbí. Ale musí někoho jmenovat.

Jakmile prezident někoho jmenuje – a někoho jmenovat je jeho povinnost – je na premiérovi, jestli bude souhlasit nebo ne. Nebude-li souhlasit, má prezident smůlu. Stačí takto postupně veřejně prezidentovi „zaříznout“ tři, čtyři kandidáty, a jeho image politického buldozeru bude ta tam.

Jen na okraj, být premiérem, písemně přenesu pravomoc kontrasignace jmenování velvyslanců na svého ministra zahraničních věcí a tím z celého sporu mezi prezidentem a ministrem zahraničních věcí jednak vybruslím, jednak udělám z ministra ve sporu s prezidentem důležitou figuru (ovšem z premiérovy vůle).


IV. Možné ústavní změny

Pokud má někdo pocit, že je to málo, lze celý poměr mezi prezidentem a premiérem obrátit tak, že prezident bude dál táhnout bílými figurami a premiér černými, ale kdykoli se vládě zachce, bude premiér táhnout bílými. Stačí k tomu drobná ústavní úprava vyznačená červeně níže (tj. fakticky polský model):



Poradit neumím s jediným, a to s politickou legitimitou přímo zvoleného prezidenta. Tak, jako platí gravitační zákon, platí, že přímá volba prezidenta dříve či později vede k poloprezidentskému systému, nikoli silou práva, ale silou politiky, která právo předurčuje. Je třeba jen silná politická osobnost, která bude o takový vývoj stát a bude mít odpovídající politickou sílu a podporu. Každá krize takový vývoj jen urychlí. Miloše Zemana zatím brzdí jediné: ne ústava, ale fakt, že pro devět z deseti svých voličů byl nouzovou volbou, menším zlem. Ale i menší zlo je stále ještě zlo. A vrátit se k nepřímé volbě už nelze.