Britská škola: pět desítek národností dětí tu není problém
„Snažili jsme se požární cvičení odložit, ale nejsme si jistí, jestli se přesto nebude konat,“ oznámili nám – hostům z ČR, Bulharska a Moldávie – před týdnem pedagožky z Whitefield Schools and Centre ve východním Londýně (www.whitefield.org.uk). O pár hodin později jsme už za hlasitých zvuků alarmu čekali spolu se zaměstnanci a žáky před budovou školy, až budeme všichni řádně spočítáni. Měli jsme tak jedinečnou možnost zažít pověstnou důslednost britského školství na vlastní kůži.
Do Londýna jsme přijeli na pozvání mezinárodní organizace Lumos (www.lumos.org.uk) s cílem poznat prostředí zdejších speciálních škol a zúčastnit se dvoudenního semináře věnovaného možnostem inkluzivního vzdělávání. Whitefield je jednou z největších speciálních škol ve Velké Británii s kapacitou až 330 žáků. Pro návštěvníka ze střední Evropy proto může být překvapující, že taková škola pořádá semináře o inkluzi. V kontextu britského školství na tom však nic divného není. V Británii je oproti Česku kladen mnohem větší důraz na prevenci odchodu dětí ze škol hlavního vzdělávacího proudu, což znamená především to, že díky mnoha podpůrným opatřením mají běžné základní školy kapacitu na vzdělávání širokého spektra dětí. O poznání širšího než u nás.
Britské školy mají od zřizovatelů podporu, o jaké se většině jejich českých protějšků ani nesní. A to jak podporu finanční, tak co do míry flexibilní reakce na měnící se situaci v oblasti vzdělávání. Fascinující je mj. způsob, jakým školy, resp. jejich zřizovatelé, dokážou zvládat pestré složení žáků, resp. rodin žijících na daném území. Kulturní, náboženská a etnická rozmanitost britské společnosti se samozřejmě velmi citelně odráží i v požadavcích na školy. Kupříkladu do Whitefield nyní dochází děti 49 národností, z čehož vyplývají různá očekávání, tradice i potřeby. Škola se tak musí vyrovnat nejen s jazykovou rozmanitostí (somálština, turečtina, indické a mnohé další jazyky), ale aktivně usilovat o neustálou spolupráci s rodiči. Včetně těch, kteří právě přijeli do země a anglicky neumí ani slovo.
Cílená a intenzivní spolupráce s rodiči má jeden výrazně pozitivní efekt, který by mnohá česká škola velmi ocenila – významně snižuje absenci žáků. Vysoké počty hodin neomluvených i „omluvených“ (rozumějme podezřele podobné a opakující se omluvenky rodičů i lékařů) jsou zdrojem frustrace v nejedné české sborovně. Britská odpověď se přitom zdá být velmi jednoduchá, nicméně funkční. Každé ráno dostává učitel zodpovědný za komunikaci s rodiči seznam všech chybějících žáků a obratem telefonuje rodičům. Pokud se nedovolá, pošle jim dopis, který, jak zdůraznila pedagožka, nemá represivní, ale vysvětlující charakter. Třetím krokem je osobní návštěva rodiny. Poslední možností je obrácení se na soud, který může rodičům uložit pokutu, kterou budou platit i po dobu několika měsíců. Jak ovšem lektorka zmínila, málokdy je nutné využít tohoto krajního řešení.
Britský vzdělávací systém vynakládá finanční prostředky na podpůrné služby (např. zaměstnávání pracovníků na „pouhou“ komunikaci s rodiči) v přesvědčení, že i vyšší investice do mladé generace je smysluplná a vyplatí se v budoucnu i ekonomicky. Zároveň ovšem ten samý systém, který nabízí pomoc, dokáže tvrdě vyžadovat plnění pravidel. Vrátíme-li se ke zmíněným absencím, zákon stanovuje maximální desetidenní strop pro absenci jednoho dítěte ve školním roce. Ofsted (obdoba naší inspekce zajišťující kvalitu poskytovaného vzdělávání) pak přísně kontroluje, zda tato hranice byla překročena jen ve skutečně odůvodněných případech. Při vyšší či zvyšující se absenci žáků hrozí školám postihy, jako je např. snížení celkového hodnocení v hodnotící zprávě. A to ve Velké Británii znamená skutečně závažnou informaci o stavu školy. Jinými slovy, jsme zpět u oné důslednosti.
Ještě něco nebylo možné v Anglii přehlédnout – hrdost zaměstnanců školy na výsledky své práce. Vědomi si ovšem byli i dlouhé cesty vedoucí k tomuto stavu. Podle ředitelky školy Elaine Colquhoun se za její třicetileté pedagogické praxe změnilo ve vztahu k lidem se znevýhodněním neuvěřitelně mnoho věcí, a to nejen ve školství. Jako příklad uvedla děti na vozíčku, které dříve neminula speciální škola. Dnes nejenže to je nepřijatelný důvod pro přeřazení, ale zároveň došlo k přenastavení celé společnosti. Je zcela samozřejmé, že úřady, obchody a další veřejná místa mají zajištěn bezbariérový přístup.
Ačkoli je Británie v začleňování lidí s handicapem do běžného života společnosti značně před námi, pro obě země platí, že inkluze je nekončící cestou. Ostatně, jak paní Colquhoun dodala na závěr, večer předtím královna pořádala recepci, na niž poprvé pozvala britské olympioniky i paralympioniky najednou.
Autor: Tomáš Habart, Varianty.
Do Londýna jsme přijeli na pozvání mezinárodní organizace Lumos (www.lumos.org.uk) s cílem poznat prostředí zdejších speciálních škol a zúčastnit se dvoudenního semináře věnovaného možnostem inkluzivního vzdělávání. Whitefield je jednou z největších speciálních škol ve Velké Británii s kapacitou až 330 žáků. Pro návštěvníka ze střední Evropy proto může být překvapující, že taková škola pořádá semináře o inkluzi. V kontextu britského školství na tom však nic divného není. V Británii je oproti Česku kladen mnohem větší důraz na prevenci odchodu dětí ze škol hlavního vzdělávacího proudu, což znamená především to, že díky mnoha podpůrným opatřením mají běžné základní školy kapacitu na vzdělávání širokého spektra dětí. O poznání širšího než u nás.
Britské školy mají od zřizovatelů podporu, o jaké se většině jejich českých protějšků ani nesní. A to jak podporu finanční, tak co do míry flexibilní reakce na měnící se situaci v oblasti vzdělávání. Fascinující je mj. způsob, jakým školy, resp. jejich zřizovatelé, dokážou zvládat pestré složení žáků, resp. rodin žijících na daném území. Kulturní, náboženská a etnická rozmanitost britské společnosti se samozřejmě velmi citelně odráží i v požadavcích na školy. Kupříkladu do Whitefield nyní dochází děti 49 národností, z čehož vyplývají různá očekávání, tradice i potřeby. Škola se tak musí vyrovnat nejen s jazykovou rozmanitostí (somálština, turečtina, indické a mnohé další jazyky), ale aktivně usilovat o neustálou spolupráci s rodiči. Včetně těch, kteří právě přijeli do země a anglicky neumí ani slovo.
Cílená a intenzivní spolupráce s rodiči má jeden výrazně pozitivní efekt, který by mnohá česká škola velmi ocenila – významně snižuje absenci žáků. Vysoké počty hodin neomluvených i „omluvených“ (rozumějme podezřele podobné a opakující se omluvenky rodičů i lékařů) jsou zdrojem frustrace v nejedné české sborovně. Britská odpověď se přitom zdá být velmi jednoduchá, nicméně funkční. Každé ráno dostává učitel zodpovědný za komunikaci s rodiči seznam všech chybějících žáků a obratem telefonuje rodičům. Pokud se nedovolá, pošle jim dopis, který, jak zdůraznila pedagožka, nemá represivní, ale vysvětlující charakter. Třetím krokem je osobní návštěva rodiny. Poslední možností je obrácení se na soud, který může rodičům uložit pokutu, kterou budou platit i po dobu několika měsíců. Jak ovšem lektorka zmínila, málokdy je nutné využít tohoto krajního řešení.
Britský vzdělávací systém vynakládá finanční prostředky na podpůrné služby (např. zaměstnávání pracovníků na „pouhou“ komunikaci s rodiči) v přesvědčení, že i vyšší investice do mladé generace je smysluplná a vyplatí se v budoucnu i ekonomicky. Zároveň ovšem ten samý systém, který nabízí pomoc, dokáže tvrdě vyžadovat plnění pravidel. Vrátíme-li se ke zmíněným absencím, zákon stanovuje maximální desetidenní strop pro absenci jednoho dítěte ve školním roce. Ofsted (obdoba naší inspekce zajišťující kvalitu poskytovaného vzdělávání) pak přísně kontroluje, zda tato hranice byla překročena jen ve skutečně odůvodněných případech. Při vyšší či zvyšující se absenci žáků hrozí školám postihy, jako je např. snížení celkového hodnocení v hodnotící zprávě. A to ve Velké Británii znamená skutečně závažnou informaci o stavu školy. Jinými slovy, jsme zpět u oné důslednosti.
Ještě něco nebylo možné v Anglii přehlédnout – hrdost zaměstnanců školy na výsledky své práce. Vědomi si ovšem byli i dlouhé cesty vedoucí k tomuto stavu. Podle ředitelky školy Elaine Colquhoun se za její třicetileté pedagogické praxe změnilo ve vztahu k lidem se znevýhodněním neuvěřitelně mnoho věcí, a to nejen ve školství. Jako příklad uvedla děti na vozíčku, které dříve neminula speciální škola. Dnes nejenže to je nepřijatelný důvod pro přeřazení, ale zároveň došlo k přenastavení celé společnosti. Je zcela samozřejmé, že úřady, obchody a další veřejná místa mají zajištěn bezbariérový přístup.
Ačkoli je Británie v začleňování lidí s handicapem do běžného života společnosti značně před námi, pro obě země platí, že inkluze je nekončící cestou. Ostatně, jak paní Colquhoun dodala na závěr, večer předtím královna pořádala recepci, na niž poprvé pozvala britské olympioniky i paralympioniky najednou.
Autor: Tomáš Habart, Varianty.