Do vybrané školy jsme přijeli mezi posledními. Naším budoucím školákem, pro kterého je nová životní etapa nejoblíbenějším tématem rozhovorů posledních měsíců, již doma cloumala nervozita.

Hladinka stresu se zvyšovala i v autě, takže cesta připomínala spíše odvoz na operaci než na zápis. Byli jsme se ženou dost překvapeni, protože výsledkem nadšení z předchozích dvou školních návštěv byla několik dní opakovaná mantra: „Už nechci chodit do školky“.

Škola v Zákolanech Ondru uchvátila hned napoprvé, když v ní zažil hodinu hudební výchovy. Jeho stydlivost rychle zahnalo přizvání k úvodnímu povídání v kruhu. Všichni žáci i paní ředitelka se malému hostovi představili a následně si povídali o adventní době.

Co jsme hledali

Výběru školy jsme věnovali opravdu velkou pozornost. Domníváme se totiž, že základní škola je tou nejdůležitější v životě. Mezi tím, jestli dokáže vyvolat v mladém člověku zájem o další vzdělávání nebo mu toto naopak znechutí, vidíme propastný rozdíl. Hledali jsme tedy školu, která dokáže vést děti prvním směrem a nabídne to, co se může zdát jako otřepané klišé – individuální přístup a respekt k žákovi i k rodičům.

Jak jsme postupovali při výběru

To, že naše domovská středočeská obec nedisponuje vlastní školou, se časem ukázalo jako výhoda. Fakt, že musíme tak jako tak dojíždět, rozšířil možnost výběru v okruhu deseti kilometrů na celou řadu škol od vesnických malotřídek po větší městské školy (nejsme ve Finsku, kde v zásadě stačí jít do nejbližší školy, protože všechny poskytují srovnatelnou kvalitu vzdělávání – rozdíly mezi školami v ČR jsou veliké). Hrubým sítem prošly čtyři školy, o nichž jsme se snažili získat co nejvíc informací z různých zdrojů - ŠVP, webové stránky, výroční zprávy, zprávy ČŠI, reference rodičů…

Klíčem k rozhodnutí byly až osobní návštěvy, které jsme absolvovali i se synem. Cíleně jsme je směrovali mimo dny otevřených dveří tak, abychom nasáli něco málo z běžného provozu škol. Vypovídající byly zejména odlišné způsoby, jakými reagoval na jednotlivé školy náš syn – zcela uvolněně a přirozeně se choval na své preferované škole, proti tomu křečovitě a stydlivě na všech ostatních. O „své“ škole básnil i v následujících dnech, o „těch dalších“ vůbec mluvit nechtěl. Zajímavé bylo, že Ondra na ZŠ Pod Budčí trval, přestože tam nikoho nezná a všichni jeho kamarádi ze školky míří na jiné školy. Po týdnech zvažování pro a proti jsme k radosti předškoláka vybrali jeho školu, která se ostatně čím dál jasněji jevila jako nejvhodnější i nám. A to i přesto, že jsme u ní jako u jediné víceméně odkázáni na každodenní odvoz autem. Ovšem nejsme sami – zájem o školu roste, přičemž většinu žáků již tvoří ti přespolní.

Čím nás škola zaujala?

Vším. Od webových stránek přes vkusně opravenou fasádu (které mimochodem dominují nová okna dřevěná, nikoli plastová), po příjemné prostředí uvnitř. Na malé chodbě se najde místo nejen pro zebřičky a morče, ale i na fotbálek, pohovku a dokonce i na malý ponk pro práci se dřevem. Největší dojem na nás ovšem udělali ti, co dělají školu školou – lidé v ní pracující. Paní ředitelka, která si například ochotně najde čas na to, aby zdůvodnila, proč považuje za důležité známkovat až od třetí třídy, setkávat se namísto obvyklých třídních schůzek při konzultacích mezi rodiči, žákem a pedagogem, která neváhá vzít zájemce na ukázku do hodiny a která přesvědčivě vysvětluje, jakým způsobem se mohou žáci ve třídě spojené ze dvou ročníků učit od sebe navzájem. Oba se ženou víme, jak důležité je, že škola pravidelně používá komunitní kruh pro vytváření příznivého klimatu a k sebereflexi. Není překvapením, že její vzdělávací program nese název Škola pro všechny a že sbor prošel mimo jiné kurzem Respektovat a být respektován.

Nakonec se nám líbil i způsob samotného zápisu. Každého z budoucích prvňáčků se ujal někdo z pedagogů a provedl jej několika stanovišti rozestavěnými po třídě. Na jednom se k sobě přiřazovaly dřevěné předměty podle barev a tvarů, na dalším se pracovalo s písmeny a číslicemi, jinde se malovalo. Počáteční neklid se brzy změnil v nadšení a následné zklamání z toho, že již musíme domů.

Při zpáteční cestě byla nálada o poznání uvolněnější a ani mladší sourozenci se již k celé akci nestavěli tak nedůvěřivě jako předtím – mohli si totiž celou dobu hrát s magnetickou stavebnicí. Ačkoli se projevy domnělé nervozity ukázaly být později zimnicí z počínajícího zápalu plic, do školy se stále těší nejen syn, ale my s ním. A to je vlastně nejlepší zpráva zápisového měsíce.

Autor: Tomáš Habart, Varianty.

Psáno pro časopis Rodina a škola, číslo 3, březen 2013.