Jako blesk z čistého nebe přišla 16. října zpráva o náhlé rezignaci maltského člena Evropské komise Johna Dalliho a ani s dvoutýdenním odstupem není pozadí jeho kroku zcela jasné. Každý, kdo blíže sledoval práci komisaře Dalliho, se nemůže zbavit pocitu, že se stalo něco podivného.
Již delší dobu v Evropě probíhá někdy mírná, někdy poněkud zběsilá diskuse o možnostech využití břidličného plynu. Příznivci se zaklínají úžasnými výsledky Spojených států, které prý díky tomuto novému zázračnému zdroji budou zásobovat plynem málem celý svět pomocí flotily (zatím neexistujících) plynových tankerů. Odpůrci zase straší zničeným životním prostředím, řekami vyplýtvané vody a otrávenými prameny. Příznivci se radují, že nahradíme spalování uhlí, odpůrci tvrdí, že sotva pokryjeme pokles těžby klasického zemního plynu. Příznivci horují pro ukončení závislosti na ruském plynu, odpůrci varují před závislostí na americké technologické základně. Jakoby se na okamžik vrátil obraz bipolárního světa a novodobé studené války o plyn.