Britská BBC zveřejnila zjištění Účetního dvora Evropské unie, který zkoumal ekologické projekty v České republice, Itálii a Litvě. Není možné rozlišit, která zjištění se týkala jen České republiky, ale dle zveřejněných informací se dá soudit, že problémy se týkají do značné míry i nás. Podle zjištění auditorů jsou náklady ekologických projektů na energetickou účinnost mírně řečeno „nehospodárné“. Termín „nehospodárné“ je, ale naprosto nedostatečné, když si představíte, že auditoři Účetního dvoru zjistili, že návratnost některých projektů může být až 150 let. V průměru jsou projekty, které mají být financovány z fondů EU, návratné za 50 let! Slyšíte dobře, návratnost projektů mezi 50 – 150 lety není výjimkou. To už je budoucnost ze seriálu Star Trek, budeme létat ke hvězdám a nějaké dnešní problémy nám budou dozajista fuk. Jen pro ilustraci, aby investice takového typu byla považována za účelnou, měla by být tak do 20 let. U komerčních projektů by to bylo mezi 10 a 15 lety.

Podívejme se nejdříve, jak je to s projekty financovanými z Operačního fondu životní prostředí (OPŽP), tedy z fondu, jehož výdaje jsou předmětem přezkumu evropských auditorů. Z tohoto programu je financováno například zateplování veřejných budov jako jsou školy a nemocnice, kde bývá příjemcem dotace daná spravující obec. Zateplování budov je v principu správný program, protože staré budovy, nejčastěji z let, kdy se na ceny energie moc nehledělo, při vzrůstajících cenách energie nehospodárně protopí spoustu peněz. Nynější zjištění tedy ukazuje, že návratnost některých projektů je až 50 let. To naznačuje dvě věci. Buď se zateplují budovy, které to nepotřebují, nebo jsou zakázky na zateplení zásadním způsobem předražené. Protože však v ČR stále máme množství veřejných budov ze 70. a 80. let, které objektivně zateplení potřebují, sázím na druhou možnost.

Kde vzniká problém předražování? Odpovědnost je na Státním fondu životního prostředí (SFŽP), který administruje Operační program ŽP, ale také na obcích, které jsou zadavateli těchto veřejných zakázek. SFŽP je orgán, který od doby zveřejnění nahrávek Libora Michálka ztratil velkou část své důvěryhodnosti. Dle mnoha zjištění orgánů EU, SFŽP nemá udělované prostředky pod kontrolou, a zda to je neschopnost nebo záměr, o tom můžeme vést diskuse. Každopádně ministr životního prostředí Chalupa neprokázal ani moc vůle ani schopnosti situaci na Fondu konsolidovat. Na druhou stranu je třeba přiznat, že SFŽP není ten, kdo veřejné zakázky vyhlašuje a vybírá vítěze. Zadavatelem jsou nejčastěji obce. Celý tento tristní výsledek je tedy společné dílo jednotlivých obcí a SFŽP.

Pověstná bruselská byrokracie není ničím ve srovnání s administrativními klacky, které jsme si pod nohy naházeli zcela sami. Některé operační programy mají nastaveny tak složité podmínky, že jsou jim průběžně pozastavovány platby z Bruselu. Kdyby alespoň složité schvalování a zbytečně komplikované monitorování projektů ze strany českých řídících orgánů přineslo ovoce. Ale ouha, ani to neklaplo a i v poslední, kontrolní fázi projektového řízení se objevují chyby. Česká republika by se tedy měla z dosavadních zkušeností především poučit pro další programovací období. To bude totiž poslední šance přijmout podanou ruku bohatších partnerů v EU a peníze určené ke sbližování úrovně k tomu taky skutečně využít.