Máme právo vědět, z jaké země je maso v šunce, klobáse nebo karbanátku? Je to vůbec informace? A kolik taková informace stojí?

Respektuji oficiální vládní stanovisko, názor některých kolegů i postoj průmyslu - v tomto případě zpracovatelů masa. Přesto budu tento týden ve Štrasburku hlasovat pro povinné označování původu masa u zpracovaných potravin. Nejde přece o návrh zákona ale pouze o požadavek Parlamentu, aby Evropská komise začala v tomto směru jednat. Odmítat hned v zárodku návrh na zpracování návrhu pouze na základě lobbyingu mi přijde poněkud zvláštní. Diskuse o povinném označování původu masa u zpracovaných potravin již několik let probíhá. Moje názory na ně jsou celou dobu konzistentní a pokládám za vhodné znovu vysvětlit, proč se připojím ke své britské kolegyni Glenis Willmott a k většině členů sociálních demokratů v Evropském parlamentu. Proč se připojím na stranu spotřebitelů.


Jaká je současná situace?

Pokud dnes jdete do obchodu a koupíte si hovězí zadní, víte přesně, kde se zvíře narodilo, kde bylo chováno a kde bylo poraženo. Víme to už od roku 2004 kvůli skandálu s nemocí šílených krav. Když si koupíte hovězí lasagne, nevíte nic.
Když si koupíte klobásu, salám, kuřecí nugety, masové kuličky, mražený hamburger nebo plněné ravioli, nevíte taky nic. Nevíte to proto, protože požadavek na uvedení původu masa se nevztahuje na zpracované potraviny. Dokonce ani nevíte, jestli není Vaše maso ze země mimo EU, třeba z Číny.

V praxi si tak (v lepším případě) Brit kupuje “anglickou” slaninu z vepřového z Dánska, Čech si kupuje “českou” šunku z vepřového z Holandska a Rakušan si kupuje “rakouský” párek z vepřového z Rumunska. Ani jeden z nich o tom nemá tušení. Na slanině je napsáno, že jde o britský výrobek, na šunce je česká vlajka a na párcích panorama Vídně. Spotřebitel je oklamán.
Jde také o to, že podle odhadů je 30–50 % celkového objemu poraženého masa – v závislosti na konkrétním členském státě – zpracováno na masné složky do potravin. Většinou do mletého masa, masných polotovarů a masných výrobků. To znamená, že v některých zemích EU je až polovina všech masných výrobků bez jakéhokoli označení místa původu.

Proč se o tom mluví zrovna teď?

Evropský parlament, konkrétně moje kolegyně Glenis Willmott, bojuje za označování původu u zpracovaných masných produktů již několik let. Nyní se její rezoluce dostala do fáze hlasování před všemi europoslanci a aktivitita neziskových organizací, lobbistů i novinářů roste.
K tématu jsem dostal bezpočet emailů. Jeden z nich zastupoval také české spotřebitele. Trochu mě nicméně odradilo, když jsem si přečetl, že “Na základě našich zkušeností a znalosti situace, a na základě konzultací s Českým svazem zpracovatelů masa docházíme k závěru, že právě tato komodita je příkladem, kdy povinné označení původu surovin je z hlediska spotřebitele kontraproduktivní.” Očekával bych, že asociace spotřebitelů bude konzultovat spíše spotřebitele, ne výrobce.

Výrobci jsou totiž samozřejmě proti jakémukoli dalšímu označování. Nejčastěji se odvolávají na zvýšení nákladů (a potažmo cen) a na to, že spotřebitel takovou informaci nepotřebuje - vlastně jí vyloženě nechce, protože by ho spíš mátla. Pojďme se tedy na oba argumenty podívat podrobněji.

Otázka ceny je samozřejmě klíčová. Pokud by totiž byla pravda, že dojde k navýšení nákladů pro výrobce o 15 - 50 %, mohlo by to skutečně zvýšit cenu například mražené šunkové pizzy. A takovou cenu spotřebitelé za informaci o původu masa platit nechtějí. Pokud by ale balení lasagní stálo o 60 haléřů více, v peněženkách spotřebitelů by se taková změna příliš nepromítla.

Pokud se tedy jedná o dopad na ceny, výsledky výzkumu, který provedla jedna z francouzských spotřebitelských organizací, se výrazně liší od zjištění obsažených ve zprávě Komise ohledně nákladů na zavedení označování země původu. Je jasné, že potřebujeme jasnější obraz o možných dopadech na ceny. Je také potřeba, aby i výrobci řekli přesně, o jaké navýšení by mělo jít, a jak ke svým závěrům došli.

Je ovšem s podivem, že někteří výrobci, i když je jich jen pár, na etiketě dobrovolně uvádějí informaci o původu zpracovaného masa již dnes. Jak by mohli konkurovat ostatním, pokud by to jejich výrobky výrazně zdražilo?

Tuto informaci potvrzuje i Český svaz zpracovatelů masa: “Informace o zemi původu masa u masných výrobků jsou již nyní běžně označovány na bázi dobrovolnosti tam, kde po těchto informacích existuje reálná spotřebitelská poptávka a zároveň pokud je splněno, že tyto informace lze s přihlédnutím k provozně-výrobním podmínkám garantovat.”

Kdo to vlastně chce?

Pojďme se nyní podívat na argument o tom, zda existuje reálná spotřebitelská poptávka, zda lidé vůbec něco takového chtějí vědět.
Zatímco na tom, jaké jsou náklady na uvedení informace o ceně výrobků, se Evropská komise a spotřebitelské organizace neshodly, na tomto se jednoznačně shodují.

Původ masa má pro spotřebitele v celé Evropské unii prvořadý význam. Na základě podrobnějšího zkoumání různých druhů zpracovaných masných výrobků z výsledků průzkumu vyplývá, že je pro více než 90 % respondentů z řad spotřebitelů důležité, aby byl původ masa označen. Český Dtest došel k velmi podobným závěrům.

Na závěr bych se chtěl podělit o svojí vlastní zkušenost, když se bavím s lidmi z ČR i z celé EU. Jejich důvěra v to, co je vlastně v kupovaném jídle, na které si tak těžko vydělávají, je na bodu mrazu. Jestli může být v IKEA masových kuličkách koňské maso, může být kdekoli cokoli. Lidé chtějí přísnější předpisy a ptají se mě, proč s tím něco neděláme. Cpeme se prý do čeho nemáme a to podstatné neřešíme.

Uvádění země nebo místa původu u výrobků z masa samo o sobě nezamezí podvodům. Ale přísný systém sledovatelnosti místa původu přispívá k odhalování možných porušení a k boji proti nim. Povinnost označit místo původu klade důraz na větší pečlivost provozovatelů potravinářských podniků při výběru dodavatelů a produktů. A konečně, jedná se o jeden z faktorů, jež mohou ovlivnit chování spotřebitelů. Místo šunky, která se jako česká jen tváří, bychom si mohli koupit tu, která skutečně česká je.