Před loňskými volbami do Evropského parlamentu se vyrojilo, a před těmi příštími zase jistě vyrojí, spousta samozvaných hodnotitelů práce europoslanců. Lidé či agentury s minimální zkušeností z evropských institucí se najednou stali na slovo vzatými odborníky v problematice Europarlamentu. Bez ohledu na to, z čí peněženky byli tito “odborníci” zaplaceni a koho měli za úkol podporovat, využívali všichni do jednoho ke svým nesmyslným závěrům výhradně kvantitativní kritéria. Kolikrát kdo mluvil na plénu, jakou měl účast, kolik zpráv zpracoval a kolikrát pomalu na hlasování zvedl ruku. Sice jsem ani v tomto krátkozrakém typu hodnocení nedopadl nijak špatně, ale přesto jsem přesvědčen o jeho nesmyslnosti. I jediné relevantní kvantitativní kritérium o účast na hlasování pléna by se mělo doplnit informací o účasti na zasedání výborů, protože kdo nepracuje ve výborech, je v Evropském parlamentu celkem k ničemu. A tak, když se minulý měsíc v Evropském parlamentu hlasovalo během pěti minut osm zpráv finské kolegyně Heidi Hautala, rozhodl jsem se, že se k tématu kvantitativních kritérií přece jen vrátím.

Zmíněná kolegyně na minulém zasedání získala během jednoho hlasování osm zářezů jako zpravodajka. Osm zpráv ovšem nikdo v legislativním výboru typu Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI) mít za celé volební období nebude, ani kdyby se rozkrájel. Paní Hautala je totiž členkou Výboru pro právní záležitosti. Nic proti němu ani mnohým dalším, ale projednávají se zde například zprávy o přistoupení zemí k některým mezinárodním dohodám.

Parlament samozřejmě nemá potřebu debatovat o souhlasu s tím, že Andorra přistupuje k jedné konkrétní části Haagské dohody o občanských svobodách. Když k oné části dohody přistupuje zemí osm, mávnutím kouzelného proutku máme i osm aktů ke zpravodajování. Nebyla k nim žádná diskuse, žádné pozměňovací návrhy, žádná vyjednávání. Všech osm zpráv, jedna jako druhá, každá na několika málo řádcích konstatují, že EU souhlasí s přistoupením dané země k dohodě.

Tímto jediným momentem tedy kolegyně Hautala, nejen nade mnou, definitivně vystoupala na piedestal a vyhrála bitvu o počet zpracovaných zpráv. Sláva vítězům, čest poraženým. V minulém volebním období jsem tři roky bojoval o zprávu o nařízení o invazních nepůvodních druzích. Byla to práce na rok a půl, byly k ní stovky pozměňovacích návrhů, hodiny a dny vyjednávání s členskými státy, průmyslem, nevládními organizacemi, zájmovými skupinami i profesními svazy a nakonec tvrdé trojstranné jednání s Evropskou radou a Evropskou komisí. Až přijde na stůl agenda týkající se endokrinních disruptorů, která je pro mne v tomto volebním období klíčová, bude to stejná výzva. Nejprve, aby zprávu získala moje frakce, potom budu muset prokázat, že jsem pro téma nejlépe kvalifikovaný, a pak bude následovat minimálně roční práce na tom, aby vše proběhlo jak má a s co nejlepším výsledkem pro evropské občany. Věřím, že se na konci v mém hodnocení počtu zpravodajství objeví zasloužené číslo 1.

A pak nastoupí analytici všehomíra, stavící se do role odborníků na Evropskou unii, ve skutečnosti ale pouze mystifikující občany bez schopnosti kvalitativně vyhodnotit skutečnou práci a aktivitu Čechů v Bruselu. Proč bychom lidem vysvětlovali, jak je to doopravdy, když jim můžeme předložit jednoduchou, byť naprosto zavádějící tabulku o tom, jak kdo pracoval. Proč je to problém? Protože podobné dezinformační tažení je vedeno nejen proti práci europoslanců, ale proti celé Evropské unii. Český občan se nemůže ve volbách rozhodnout na základě rozumných, pravdivých informací, je rok za rokem krmen protiunijní propagandou, která mu brání vidět problémy tam, kde skutečně jsou. Ale kdo nevidí, kde jsou problémy, nemůže je řešit. Možná, že je to nakonec cílem. Je lepší mít doma občany, kteří nadávají na Unii než občany, kteří by se začali zajímat o to, kdo je skutečně viníkem toho nebo onoho domácího problému.