Politici versus Ústavní soud
Slyšeli jsme od politiků silná slova na adresu Ústavního soudu a jeho včerejšího usnesení, jímž pozastavil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb. o konání předčasných voleb v termínu 9.-10. října 2009. Slyšeli, jsme, že jde o rozhodnutí aktivistické, bezprecedentní, neodpovědné, vyvolávající nestabilitu, jdoucí proti zájmům občanů, vyvolávající ústavní krizi, suplování zákonodárné moci.
Ústavní krize? Ne. Možná nebude naplněn ústavní zákon č. 195/2009 Sb., podle něhož je třeba konat volby do 15.10.2009 – možná se to nestihne. V tom případě jakoby tento zákon neexistoval a – nebude-li přijat jiný – skončí stávající poslanci svůj mandát v červnu 2010. Naopak Ústavní soud případné ústavní krizi zabránil: kdyby rozhodnutí prezidenta nepozastavil, nechal proběhnout volby, tj. zvolit nové poslance, a teprve potom by rozhodl, že onen ústavní zákon případně porušuje čísi základní práva, tj. že je neslučitelný s tzv. demokratickým jádrem Ústavy, pak by teprve byla ústavní krize: na jedné poslanecké židli by totiž seděli dva řádně zvolení poslanci. Od toho nás ale Ústavní soud uchránil. Jeho rozhodnutí je tedy navíc nanejvýš odpovědné.
Suplování zákonodárné moci? Ústavní soud nezrušil onen ústavní zákon (to ani nemůže), jen pozastavil výkon rozhodnutí prezidenta, jež jej provádí.
Nestabilita? Z úst šéfů stran, kteří nechali z Ústavy udělat trhací kalendář na jednorázové použití, z nichž jeden navíc zosnoval onu nestabilitu svržením Topolánkovy vlády v době předsednictví EU, by vůbec toto slovo nemělo zaznít: tady platí, že zloděj křičí ‚chyťte zloděje‘. V nestabilitě díky těmto pánům již jsme: máme přechodnou vládu, která ale dělá kroky olbřímích důsledků (např. plíživá likvidace Akademie věd ČR, schválení Politiky územního rozvoje - dokumentu o stavbách dálnic, jaderných elektráren atd.).
Proti zájmům veřejnosti? Jaký větší zájem může mít každý z nás (a tudíž celá veřejnost), než aby jeho lidská práva (a předmětná ústavní stížnost je o porušování lidských práv) mohla být chráněna a řádně přezkoumána ústavním soudem, a to i vzdor plánům a zájmům politických stran? Já vyšší zájem tedy neznám. Až se příště politické strany usnesou, že třeba konkrétně tebe, milý čtenáři, zbaví vlastnictví, protože jsi nedal svůj hlas jim, budeš velice rád, že Ústavní soud máme.
Mě celá ta situace také netěší. Jestli ale je něco skandálního, bezprecedentního atd., tak to je neúcta k Ústavnímu soudu. Jestli si někteří politici či ústavní činitelé myslí, že podrýváním autority tohoto pilíře demokracie zvyšují svou vlastní autoritu, pak pravý opak je pravdou: řežou si větev, na které sedí. Proč mít respekt k politikům, kteří se řídí svými průhlednými stranickými zájmy, když nemám mít úctu ani k nezávislému Ústavnímu soudu? To je cesta do společenského pekla.
Ústavní krize? Ne. Možná nebude naplněn ústavní zákon č. 195/2009 Sb., podle něhož je třeba konat volby do 15.10.2009 – možná se to nestihne. V tom případě jakoby tento zákon neexistoval a – nebude-li přijat jiný – skončí stávající poslanci svůj mandát v červnu 2010. Naopak Ústavní soud případné ústavní krizi zabránil: kdyby rozhodnutí prezidenta nepozastavil, nechal proběhnout volby, tj. zvolit nové poslance, a teprve potom by rozhodl, že onen ústavní zákon případně porušuje čísi základní práva, tj. že je neslučitelný s tzv. demokratickým jádrem Ústavy, pak by teprve byla ústavní krize: na jedné poslanecké židli by totiž seděli dva řádně zvolení poslanci. Od toho nás ale Ústavní soud uchránil. Jeho rozhodnutí je tedy navíc nanejvýš odpovědné.
Suplování zákonodárné moci? Ústavní soud nezrušil onen ústavní zákon (to ani nemůže), jen pozastavil výkon rozhodnutí prezidenta, jež jej provádí.
Nestabilita? Z úst šéfů stran, kteří nechali z Ústavy udělat trhací kalendář na jednorázové použití, z nichž jeden navíc zosnoval onu nestabilitu svržením Topolánkovy vlády v době předsednictví EU, by vůbec toto slovo nemělo zaznít: tady platí, že zloděj křičí ‚chyťte zloděje‘. V nestabilitě díky těmto pánům již jsme: máme přechodnou vládu, která ale dělá kroky olbřímích důsledků (např. plíživá likvidace Akademie věd ČR, schválení Politiky územního rozvoje - dokumentu o stavbách dálnic, jaderných elektráren atd.).
Proti zájmům veřejnosti? Jaký větší zájem může mít každý z nás (a tudíž celá veřejnost), než aby jeho lidská práva (a předmětná ústavní stížnost je o porušování lidských práv) mohla být chráněna a řádně přezkoumána ústavním soudem, a to i vzdor plánům a zájmům politických stran? Já vyšší zájem tedy neznám. Až se příště politické strany usnesou, že třeba konkrétně tebe, milý čtenáři, zbaví vlastnictví, protože jsi nedal svůj hlas jim, budeš velice rád, že Ústavní soud máme.
Mě celá ta situace také netěší. Jestli ale je něco skandálního, bezprecedentního atd., tak to je neúcta k Ústavnímu soudu. Jestli si někteří politici či ústavní činitelé myslí, že podrýváním autority tohoto pilíře demokracie zvyšují svou vlastní autoritu, pak pravý opak je pravdou: řežou si větev, na které sedí. Proč mít respekt k politikům, kteří se řídí svými průhlednými stranickými zájmy, když nemám mít úctu ani k nezávislému Ústavnímu soudu? To je cesta do společenského pekla.