Nesnesitelná lehkost měnění Ústavy
V některých šlechtických rodech se, milí čtenáři, dědí „přes koleno“: děd odkazuje vnukovi, do jehož plnoletosti dědictví spravuje jeho otec. Tak se zajistí, že majetkem nakládá sice ten v nejproduktivnějším věku (otec) , ale jen v úloze správce, z níž jednou bude skládat účty. Je tak nucen se chovat odpovědně k rodinné tradici a majetku.
V rámci státu nemáme nic cennějšího než je Ústava: ta činí náš stát, čím je. Přesto se ukazuje, že ji raději účelově a jednorázově změníme, jen aby peníze investované do volební kampaně nepřišly nazmar. A ještě to bez uzardění vydáváme za veřejný zájem a důvod k takové změně. To mi připomíná rčení o rozdílu mezi pannou a děvkou: panna, když se stydí, tak se červená, kdežto děvka, když se začervená, tak se za to stydí. Pokud někoho napadlo, že se teď zeptám, do které kategorie patří naše politika, tak mě to napadlo taky.
Nesnesitelná lehkost, s níž někteří poslanci jsou ochotni Ústavu měnit podle momentálních potřeb, aniž by se obtěžovali využít mechanismů, které Ústava právě pro takové obtížné situace obsahuje (např. trojí demise vlády – když se chce, tak se to dá stihnout velmi rychle) mi v kombinaci s výše popsaným děděním přes koleno připomnělo, že existuje řešení našeho problému. Ve Švédsku mají ústavní pravidlo, podle něhož změnu ústavy musejí schválit dvě sněmovny po sobě: ano, dvě sněmovny vzešlé ze dvojích voleb. Smůla je, že kdybychom takový model chtěli mít u nás, potřebujeme k němu změnu Ústavy. Jelikož podstatou takové změny je ale sebeomezení poslanců (viz marné snahy o omezení poslanecké imunity) a není to svázáno s penězi,tak nevím, nevím (resp. vím, vím).
Abychom nekončili tak zádumčivě, vztah voleb (o něž v naší ústavní kauze jde) a peněz je okomentován i v jednom hudebním kánonu z Anglie 17. století. Kopie faksimile se mi dostala do rukou díky dávným britským přátelům, tento jsem otextoval cca před 15 lety a s laskavým svolením nakladatelství Triton vám, milí čtenáři, jej nyní předkládám ku zpěvu. A kdo nezpívá, ten alespoň může porozjímat o textu. Že se v něm výrazně opakuje slovo „svoboda“? Co ode mě můžete očekávat, že?
V rámci státu nemáme nic cennějšího než je Ústava: ta činí náš stát, čím je. Přesto se ukazuje, že ji raději účelově a jednorázově změníme, jen aby peníze investované do volební kampaně nepřišly nazmar. A ještě to bez uzardění vydáváme za veřejný zájem a důvod k takové změně. To mi připomíná rčení o rozdílu mezi pannou a děvkou: panna, když se stydí, tak se červená, kdežto děvka, když se začervená, tak se za to stydí. Pokud někoho napadlo, že se teď zeptám, do které kategorie patří naše politika, tak mě to napadlo taky.
Nesnesitelná lehkost, s níž někteří poslanci jsou ochotni Ústavu měnit podle momentálních potřeb, aniž by se obtěžovali využít mechanismů, které Ústava právě pro takové obtížné situace obsahuje (např. trojí demise vlády – když se chce, tak se to dá stihnout velmi rychle) mi v kombinaci s výše popsaným děděním přes koleno připomnělo, že existuje řešení našeho problému. Ve Švédsku mají ústavní pravidlo, podle něhož změnu ústavy musejí schválit dvě sněmovny po sobě: ano, dvě sněmovny vzešlé ze dvojích voleb. Smůla je, že kdybychom takový model chtěli mít u nás, potřebujeme k němu změnu Ústavy. Jelikož podstatou takové změny je ale sebeomezení poslanců (viz marné snahy o omezení poslanecké imunity) a není to svázáno s penězi,tak nevím, nevím (resp. vím, vím).
Abychom nekončili tak zádumčivě, vztah voleb (o něž v naší ústavní kauze jde) a peněz je okomentován i v jednom hudebním kánonu z Anglie 17. století. Kopie faksimile se mi dostala do rukou díky dávným britským přátelům, tento jsem otextoval cca před 15 lety a s laskavým svolením nakladatelství Triton vám, milí čtenáři, jej nyní předkládám ku zpěvu. A kdo nezpívá, ten alespoň může porozjímat o textu. Že se v něm výrazně opakuje slovo „svoboda“? Co ode mě můžete očekávat, že?
null