Vypadá to, jako by červenec přál fotografiím, na které se nezapomíná. A které – jakkoli to zní jako klišé – se mění v „ikony“. Jedné takové je dnes přesně třiapadesát let. Dalším jen něco přes týden. A všechny spojuje fakt, že nevznikly na planetě, kterou uvedly v úžas.


„Krása, neuvěřitelné, úchvatné, nádherné, ohromující“ – nejčastější slova, jimiž lidé na sociálních sítích minulé úterý komentovali první snímky pořízené vesmírným teleskopem Jamese Webba (JWST). Mimoděk tak trefně vystihovali cíl, s nímž byly publikovány: V první řadě šlo opravdu o to „okouzlit“‎ – a demonstrovat veřejnosti, že enormně drahý přístroj funguje, jak má.


Tu skutečnou vědu – nová překvapivá data a nečekané objevy, jež pomohou proniknout do tajemství počátků vesmíru – vědci a vědkyně teprve vyhlížejí. I když částečně ji už přináší i první snímky. „Můj tým se nemůže dočkat, až je více zanalyzuje. Je to fascinující. Poprvé máme k dispozici takto kvalitní informace. Ukazují nám, jaké mohou být naše další projekty – taková ochutnávka,“‎ rozplývala se v podcastu BBC americká astronomka Marcia J. Rieke. Tam, kde jako laici vidíme zářivé body a tajuplné barvy, experti a expertky vnímají rodící se i zanikající hvězdy, vzdálené galaxie a mnoho dalšího. Odstartovala nová éra poznávání kosmu.


„A není to málo, Antone Pavloviči?“,‎ táže se Cimrmanovými slovy nemálo kritiků s poukazem na fakt, že teleskop Jamese Webba vyšel v přepočtu na 250 miliard korun. Mimochodem na něj přispěl i každý z nás, protože také Česká republika je od roku 2008 členem Evropské kosmické agentury (ESA). Neměly se tak obrovské prostředky vynaložit jinak, účelněji, ptá se řada lidí tváří v tvář akutním problémům, kterým planeta čelí?

„Znalosti jsou základem všech lidských úspěchů a veškerého pokroku. Je to klíč i cíl, který lidstvo posouvá vpřed. Právě hledání vědomostí přivedlo lidi na Měsíc, ale k tomu, aby se tam mohli dostat, bylo zapotřebí vědomostí již nabytých. O našem pokroku na Zemi, ve vesmíru nebo na Měsíci rozhoduje to, jak získaných znalostí dokážeme využít,“‎ měl jasno Neil Armstrong, když velmi podobným otázkám čelil coby muž, který se jako první člověk prošel po Měsíci.

Co tedy krom úchvatných fotografií už Webbův dalekohled přinesl?

• Nové technologie. Podobně jako máme z jiných vesmírných projektů třeba suchý zip, propisku nebo dětské pleny, již teď víme, že stavba JWST posunula hranice v řadě oborů. A první poznatky dokonce už nacházejí uplatnění v praxi – senzory, které umí hledat i velmi jemné nerovnosti zrcadel se začínají využívat například ve zdravotnictví při diagnostice nepravidelností oka, což umožňuje rychlejší odhalení problémů. Předpokládá se, že senzor najde i řadu dalších využití, například při detekci otoků v cévách či nečistot v polovodičích. Mnoho praktických aplikací naleznou i malé motorky (aktuátory), které teleskop velmi přesně rozložily do správné polohy. Na vývoji široce použitelných magnetických záklopek, díky kterým dalekohled lépe ostří, se pak mimochodem podílel mezi jinými také Günther Kletetschka z Přírodovědecké fakulty UK.

• Krásu. Když zůstaneme u pouhého vizuálního vnímání, dostáváme okouzlení. Vědecké snímky, které mají parametry uměleckého díla, budí pozitivní emoce, uchvacují, inspirují. Co vám připomíná první snímek dalekého vesmíru? „Raného Jacksona Pollocka!“‎ pohotově odvětil vědecký novinář Joe Palca v podcastu NPR. Věda a umění k sobě měly blízko vždy. A nyní opět o kousek víc.


• Kreativitu a zábavu. Ihned po publikaci prvních fotografií se vyrojilo obrovské množství memů a internetových vtípků. Lidé se bavili.



• Inspiraci. „Vzpomínám si, jak jsem v pubertě odebírala astronomický časopis. A když Hubble začal zveřejňovat první snímky, bylo to naprosto jiné. Všechna zrnitost předchozích snímků byla pryč a ty barvy – bylo to pro mě naprosto ohromující. A vlastně mě to přimělo stát se astronomkou,“ nechala se slyšet Regina G. Barber. Rozhodně nebyla sama, první snímky pořízené Hubbleovým dalekohledem nebo astronauty na povrchu Měsíce, inspirovaly celé generace mladých lidí, kteří pak sami začali pracovat na dalších objevech a úspěších.

• Možnou změnu vnímání. Z minulosti již víme, že i „pouhá fotka“ má sílu zapsat se do historie a více či méně viditelně měnit lidské myšlení i chování. Několik klíčových stojí za připomínku:

Bylo nebylo
Bez této fotky „Pohled z okna v Le Gras“‎ by možná nebylo. Jedná se o vůbec první dochovanou fotografii, kterou v roce 1826 pořídil Joseph Nicéphore Niépce z okna své pracovny. Expozice trvala osm hodin (pro srovnání časosběr prvního zveřejněného snímku z teleskopu Jamese Webba trval 12,5 hodiny) a efektu bylo dosaženo exponováním cínové desky pokryté bitumenem (asfaltem) umístěné v přístroji camera obscura. Tento zdlouhavý proces se záhy ukázal býti slepou uličkou, a i sám Niépce začal experimentovat se sloučeninami stříbra, které položily základy dnešních fotografií.



Východ Země jako dárek od Ježíška
Dárek všem Pozemšťanům přinesla 24. prosince 1968 mise Apollo 8, kdy lidská posádka poprvé opustila oběžnou dráhu Země, vstoupila na oběžnou dráhu Měsíce a pořídila tuto fotku. „Ta obrovská prázdnota vzbuzuje úžas a člověk si uvědomí, co všechno má tam doma na Zemi,“ řekl o „modré mramorové kuličce obklopené prázdnotou“ Jim Lovell, jeden z členů posádky. Jeho snímku se přisuzuje rozsáhlý dopad: podle mnohých poprvé zobrazená křehkost planety Země odstartovala environmentální aktivity pro její záchranu.



Křehká modrá skleněnka
Fotografie, kterou 7. prosince 1972 pořídila posádka Apolla 17, je pravděpodobně jednou z nejrozšířenějších v historii. Poprvé jsme spatřili Zemi v celé její nádheře (a pro lidské oko zatím naposledy – od té doby se žádný člověk nedostal tak daleko, aby mohl podobný záběr pořídit). Astronautům připadala Země jako skleněná kulička, proto snímek pojmenovali Modrá skleněnka (The Blue Marble). Snímek zachycující jedinečnost, křehkost a zranitelnost planety svým načasováním perfektně zapadl do probíhající vlny environmentálních aktivit 70. let.



Malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo
Nezapomenutelná věta Neila Armstronga doprovodila přesně před třiapadesáti lety – 21. července 1969 – první kroky člověka na Měsíci. Přelomovou událost lidských dějin sledovalo v přímém přenosu na 650 milionů lidí a učinilo z něj tak do té doby nejsledovanější pořad. Památka, jež po těch chvílích zůstala, je nesmazatelná – Měsíc nemá atmosféru, takže na něm nefouká, ani neprší. Otisk lidské boty jeho povrch ponese, dokud náš souputník nezanikne.



Nic a blěděmodrá tečka
Vesmírnou nekonečnost a nicotnost lidské existence vystihuje i další z fotek, jíž se říká „Bleděmodrá tečka“. V roce 1990 ji pořídila americká sonda Voyager 1 ze vzdálenosti 6 miliard kilometrů. „Podívejte se znovu na tu tečku. To je tady. To je domov. To jsme my. Na ní všichni, které máš rád, všichni, které znáš, všichni, o kterých jsi kdy slyšel, všichni lidé, kteří kdy byli, prožili svůj život. Souhrn našich radostí a utrpení, tisíce sebevědomých náboženství, ideologií a ekonomických doktrín, každý lovec a sběrač, každý hrdina a zbabělec, každý tvůrce a ničitel civilizace, každý král a rolník, každý mladý zamilovaný pár, každá matka a otec, nadějné dítě, vynálezce a objevitel, každý učitel morálky, každý zkorumpovaný politik, každá ‚superstar‘, každý ‚nejvyšší vůdce‘, každý světec a hříšník v dějinách našeho druhu žil tam – na smítku prachu zavěšeném ve slunečním paprsku,“ píše ve své knize Pale Blue Dot astronom Carl Sagan.



Hubble, Webb a co dál?
Snímky z Hubbleova vesmírného dalekohledu změnily naše poznání. Vesmírný teleskop Jamese Webba v něm pak neslibuje pokrok, ale spíše skok (posoudit můžete i sami pomocí tohoto online nástroje od programátora Johna Christensena). Co vše přinese a změní JWST teleskop? Férová odpověď zní, že teď ještě nevíme. Jisté však je, že důsledky budou dalekosáhlejší, než si dnes umíme vůbec představit. Což potvrzují i slova Billa Nelsona z NASA „Nyní budeme objevovat věci a odpovídat na otázky, u kterých ještě ani nevíme, že bychom si je měli klást.“ Datum 12. července 2022 se tak vyplatí si zapamatovat.

Autorka působí jako vědecká redaktorka na Univerzitě Karlově.