Blíží se 11. únor, kdy slavíme Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. K podstatě vědy patří klást si nejrůznější otázky a hledat na ně odpovědi. Jako takový experiment jsem poslední měsíc na sociálních sítích každý den zveřejňovala profil jedné vědkyně. Co jsem zjistila? Jaké je to býti vědkyní v českém akademickém prostředí? Proč stále říkáme, že „vědci objevili“, ale „vědkyni to moc sluší“? A proč budu ráda, až se tento svátek přestane slavit?


„I vědkyně můžou být sexy! Jadernou inženýrku, bioložku nebo specialistku přes umělou inteligenci si asi představíte jako chlapa převlečeného za ženskou. Jde ale jen o předsudky. Tyto ženy je rozhodně boří,“ začínal článek, který loni v srpnu vyšel v časopise Blesk pro ženy.
Proč stále přetrvávají taková klišé a jak má vypadat vědkyně? Naprosto jakkoliv! Na první pohled ji nijak nepoznáte. Když ale do fotobanky nebo internetového vyhledávače zadáte toto slovo, naleznete vysmáté ženy v bílých pláštích, jak přes ochranné brýle hledí na barevné baňky nebo do mikroskopu. Kde jsou ale fyzičky, matematičky, filozofky, socioložky, psycholožky, teoložky, pedagožky a mnoho dalších vědkyň?

Ženy vědkyněmi jsou a chtějí být
Měsíc před Mezinárodním dnem žen a dívek ve vědě jsem denně na sociálních sítích zveřejňovala profil jedné vědkyně s cílem ve stručnosti představit, čemu a proč se ve svém výzkumu věnuje.
S každou vědkyní jsem si ohledně toho vyměnila několik zpráv či e-mailů. Ani jednou se mi nestalo, že by některá nechtěla. Naopak, nejčastější reakcí bylo: „Děkuji, že to děláte, bude mi velikou ctí.“ Takže tradované výmluvy, že „o vědkyních se moc nemluví, protože nechtějí komunikovat“, neobstojí.
Bylo ale znát, že se více obávaly možné kritiky za přílišné zjednodušení. Stručnost a jednoduchost však příspěvky na sociálních sítích přímo vyžadují, a tak jsme trpělivě hledaly kompromisy.
Obrovskou radost mi dělalo i množství soukromých zpráv a e-mailů, kde mi i muži-vědci (a to i na velmi vysokých pozicích) sdíleli nadšení z tohoto projektu, „že se každé ráno těší, kdo bude tou další vědkyní“ a posílali tipy na své kolegyně, které bych měla určitě zařadit.

Neviditelné vědkyně, viditelné ženy
Všimli jste si, že se z většiny zpráv dozvíte, že „vědci objevili“, ale přitom v drtivé většině týmů byla i žena? Generické maskulinum „vědci“ je sice pravopisně správně, ale i tato drobnost přispívá k rozdílnému vnímání a postavení žen ve vědě. Stále se stává, že tu pomyslnou smetanu vědeckých úspěchů slíznou muži, kteří zastávají většinu vedoucích pozic a jsou mnohem častěji zváni do médií či diskuzních panelů. Dokládají to i statistiky, které pravidelně zveřejňuje Národní kontaktní centrum – Gender a věda.


Papírově samozřejmě žádné rozdíly nebo nerovnosti v chování neexistují. Realita je ale často jiná. I takové věty slýchají české vědkyně:
„Doufám, že ty výsledky jsou stejně hezké, jako paní doktorka.“
„Vyhrála jste cenu za nejlepší vědeckou přednášku? To v komisi asi byli muži.“
„Jak vaši vědeckou kariéru zvládají vaše děti a manžel? Bezpochyby je zanedbáváte.“
„Vážení kolegové, milá Maruško,“

V českém akademickém prostředí jsem se jako studentka pohybovala téměř deset let a i nyní jsem mu velmi blízko. Člověk si zvykne, otupí, přestane nosit výstřihy či upnuté oblečení v naději, že bude více vnímán za svoji práci než za to, že je žena... Pak ale přijede do zahraničí, kde je najednou každému úplně jedno, co má na sobě a kde jeho názorům naslouchají se stejnou pozorností a důležitostí jako sdělením mužských kolegů.

Ano, toto se netýká jen vědy. Sexismus, který se omlouvá komplimenty, či podceňování schopností žen jsou v českém prostředí všudypřítomné. Moc bych si přála, aby mi nyní nechodily pracovní e-maily s oslovením „Tajemná ženo v červeném“ nebo abych nebyla na vědeckých konferencích, o kterých píšu, považována za hostesku či v lepším případě za organizátorku akce.



Mám ale naději. Mění se to. Vědkyně (i vědci) stále častěji obsazují i „celebritní“ místa v lifestylových časopisech. A věda se dostává na titulky i jiných než odborných periodik. Loni mi udělal radost třeba časopis Heroine, který tématu „ženy ve vědě“ věnoval celé číslo a na obálku zvolil pro mnohé nečekanou fotku jaderné fyzičky Martiny Benešové-Schäfer.

„It’s hard to be what you can't see,“ pronesla Marian Wright Edelman, americká právnička bojující za práva dětí – pokud člověk nevidí, že to jde, nemá vzory, pak ho možná ani nenapadne, co všechno je možné. Proto potřebujeme více vídat i ženy vědkyně.
A každý z nás tomu můžeme napomoci, když budeme psát, že za tím novým objevem stojí „vědci a vědkyně" a že nový program je pro „studenty i studentky", i když „vědci“ či „studenti“ podle pravidel českého pravopisu „stačí“. A že budeme více používat slova jako fyzička, bioložka, psychiatrička či matematička, ať si na to zvykáme a přestanou nám být oslovení chiruržka či chirurgyně (podle vzoru otrokyně, jak glosuje Barbora East) spíše k smíchu. A také že buď začneme pánům-vědcům v úvodu přednášek chválit slušivou kravatu a dobře padnoucí sako, nebo ve stejné situaci přestaneme hodnotit vzhled žen.

Ovšem vůbec nejvíce bych si přála, abychom jednou Mezinárodní den žen a dívek ve vědě nemuseli slavit – aby bylo úplně jedno, kdo je tím bádajícím. Navrhuji slavit třeba Mezinárodní den lidí ve vědě.


Autorka působí jako vědecká redaktorka na Univerzitě Karlově.