Dozvíme se, kdo vydělává na cenách potravin?

Mlhy kolem marží, zisků, propadů či rolích různých poplatků, kterými je ohledně cen potravin zahalena nejen česká kotlina, možná už brzy vezmou za své. Evropskému sdružení obchodníků, kterému se stejně jako u nás dává v Evropě vina za zvyšování maloobchodních cen potravin, totiž požádalo Evropskou radu o prošetření podílu jednotlivých článků potravinového řetězce na tvorbě cen. Konečně.
Je totiž na čase, aby se bez emocí ukázalo, kdo na růstu cen potravin opravdu nejvíce vydělává, a především, aby tyto informace zveřejnil pokud možno nezávislý arbitr. Ze současné situace, kdy se z růstu cen potravin vzájemně obviňují jejich výrobci, zemědělci i obchodníci totiž pouze eskaluje napětí mezi všemi uvedenými složkami, což samozřejmě neprospívá žádoucí stabilitě obchodních vztahů.
Osobně jsem docela zvědav, jak to dopadne. Vzhledem k tomu ale, že podnět k šetření podávají samy řetězce, se podle všeho ukáže, že právě tato struktura ceny potravin spíše brzdí. To bude překvapení pro naše zemědělce!
(Omlouvám se všem případným diskutujícím za to, že nebudu moci nyní několik dní reagovat – odjíždím mimo republiku. Všem hezké dny)

„Tunelování“ lesů: Jak si naběhnout na vidle

Že jsou teze části České asociace podnikatelů v lesním hospodářství (ČAPLH) o tunelování státního podniku Lesy České republiky (LČR) přehnané a částky oscilující mezi čtvrt miliardou až třemi miliardami ztrát LČR jen nedoložitelnými sumami, je prakticky evidentní. Že jsou ale současné podoby smluv LČR se smluvními partnery nevyhovující a díky tomu mohou eskalovat mezi podnikateli a státem nenadálé i nadálé konflikty, je ovšem evidentní také.

Více »

Pár poznámek k trhu s vepřovým

Když jsem před časem v rámci „vepřové války“ při níž tuzemští zemědělci požadovali po ministru zemědělství miliardu na kompenzace za ztráty způsobené poklesem cen, konstatoval nekonkurenceschopnost našich producentů prasat, okamžitě se vyrojily hlasy obviňující z nekonkurenceschopnosti odborné mne. Porovnával jsem tehdy ekonomické parametry dosahované našimi farmáři a farmáři z Nizozemí, přičemž naši producenti z toho vycházeli ekonomicky o dvacet až třicet procent hůře.
Bohužel to není nejhorší porovnání. V posledním čísle bulletinu Evropské Komise Top Agrar byl totiž zveřejněn celkem podrobný rozbor situace na evropském trhu s vepřovým masem, z něhož nevycházejí jako vítězové ani chovatelé prasat v Nizozemí, by´t patří v EU ke špičce. Rozbor v Top Agrar totiž konstatuje, že například němečtí farmáři musí v efektivitě hodně přidat, protože dokáží odchovat v průměru „jen“ 23 selat na prasnici. Díky tomu jim chybí k pokrytí nákladů na jedno sele 10 eur. V ČR je ale průměr odchovaných selat na prasnici ještě nižší (22 i méně, což je průměr neznamenající, že někteří chovatelé mají lepší výsledky) a k pokrytí nákladů na sele tedy chybí ještě více. To ovšem v praxi znamená, že v ČR se opravdu nedá na produkci vepřového vydělat. Stranou ponechávám otázku, kdo tedy za to může.
Právě proto ovšem naši zemědělci požadují vyšší ceny za dodávaná prasata. Problém je v tom, že naše masokombináty jim skutečně o něco málo vyšší cenu než masokombináty v zahraničí platí, ale o moc více nemohou – sami by pak prodělávaly. Tristní stav tuzemského chovu prasat demonstruje situace, kdy vlajková loď a symbol tuzemské uzenářské a masozpracující produkce – Kostelecké uzeniny, dováží část vepřové suroviny právě z Nizozemí. Naprosto logicky.
Ztráta soběstačnosti ČR v produkci vepřového tak byla a zatím je bohužel nevyhnutelná. Mimochodem, naši farmáři v tom nejsou sami – podle zmíněného dokumentu zredukovali například Britové stavy prasnic o 12 procent, v Německu poklesly stavy prasnic o 2,5 procenta a dalších pět procent propadu se očekává letos. Největší problémy ale mají chovatelé ve střední a východní Evropě – u nás došlo k redukci o 11 procent, v Bulharsku například o 15 procent. Lídrem evropského trhu v efektivitě přitom zůstávají Dánové – mimochodem, počet selat na prasnici je tam 26, čímž jsou Dánové rázem o 8 eur na sele v plusu.
Faktem je, a v tom mají zemědělci u nás pravdu, že celá řada zemí chovatelům prasat nenápadně přilepšuje, nejde ale o dotace v pravém slova smyslu, jak to tuzemští farmáři prezentují. Příplatky jsou za dopravu, za kvalitu, za čistotu nebo na marketing. Úředníci v zemích původní evropské patnáctky jsou holt zkušenější a flexibilnější. Přesto je třeba vědět – příslušné příplatky jsou poskytovány v řádu jednotek eur na prase. I kdyby tedy naše státní správa ve prospěch tuzemských chovatelů zabojovala a „něco“ vymyslela, k významnější změně v perspektivě tuzemského chovu prasat to asi nepomůže.
Jedinou spásou pro naše chovatele je tak tuzemský spotřebitel. Ten totiž rozhodne o odbytu i o ceně nejen vepřového masa, stejně jako u veškerého spotřebního zboží. Žádný řetězec, jak to dnes každý prezentuje. Nakupujícím zákazníkům je totiž totálně jedno, jestli je zisk nebo marže obchodníka nula nebo třeba tisíc procent. Pokud bude příslušné zboží spotřebitelem vyžadováno, pak je možné do určité míry ceny zvyšovat – dokud to zákazník unese. Pokud naopak o něco zájem nebude, nemusí se takové zboží prodat ani s nulovou marží a skoro zadarmo.

Čísla, která se nehodí

Že „mohou za zdražování potravin vysoké marže obchodních řetězců“ je věta, která se díky zemědělcům, potravinářům i novinářům vryla v současné době do paměti nejednomu tuzemskému spotřebiteli. Jenže při pohledu na oficiální statistiky Českého statistického úřadu se ukazuje, že minimálně pro první čtyři měsíce letošního roku to neplatí. Cenově si totiž nejvíce polepšili zemědělci.
V meziročním srovnání se letos v lednu zvýšily ceny zemědělských komodit v lednu o 26,9 procenta, v únoru o 27,1 procenta, březnu o 26,1 procenta a v dubnu o 27,9 procenta, tedy každý měsíc o více než čtvrtinu.
Ceny průmyslových výrobců – tedy výrobců potravin, oproti tomu meziročně vrostly v lednu o 11,4 procenta, únoru o 10,9 procenta, březnu o 10,8 procenta a dubnu o 9,3 procenta.
Spotřebitelské ceny potravin (to, za co prodávají obchodníci) se meziročně zvýšily v lednu o 12 procent, v únoru o 11,3 procenta, v březnu o 10,8 procenta a v dubnu 2008 o 9,6 procenta.
Z uvedených čísel jednoznačně vyplývá, že nárůst cen zemědělců částečně, v zásadě rovným dílem, kompenzují potravináři a obchodníci. Je tedy zcela jisté, že „marže obchodníků“ ani výrobců potravin nestoupají, ale klesají, a naopak rostou marže zemědělců.
Nekorektnost informací od zemědělců ale nespočívá jen v naprosto převrácené prezentaci o tom, kdo z jednotlivých článků výrobního řetězce na rostoucích cenách potravin oproti minulosti nejvíc vydělává. Zásadní dezinformací je také operování pojmem „marže“. Tento pojem je prezentován tak, aby jej spotřebitel vnímal jako zisk. Marže a zisk je ovšem něco úplně jiného, protože marže (hrubá marže) je prostý rozdíl mezi cenou, za kterou se nakupuje a mezi cenou, za kterou se prodává, bez jakýchkoli nákladů. Zisk je tedy vždy podstatně nižší číslo, než marže – zemědělcům se ale nehodí prezentovat míru zisku, neboť ta by u řetězců ani zdaleka nedosahovala desítek procent, jak to zemědělci prezentují u marže. A kdyby se hovořilo o zisku a došlo na srovnání s nárůstem a profitem ze zemědělských cen, asi by zemědělci také nebyli rádi. Je smutné, že na špek marží ovšem skočil kdekdo. Když jsou ale tedy ty řetězce takoví zločinci, proč k nim, u všech všudy, všichni chodí nakupovat?

Podřezávání mlékárenské větve

Nic proti nadnárodní solidaritě našich zemědělců s německými producenty mléka. Ve své podstatě je totiž překročení našich hranic v myšlení tuzemských zemědělců posunem, a za to by si vlastně měli zasloužit pochvalu. Něco jiného je ale argumentace odůvodňující likvidaci tuzemského mléka a důsledky nátlakových akcí prvovýrobců pro konkurenceschopnost evropského a tedy i našeho zemědělství v porovnání s mimoevropskými teritorii.
V první řadě je nutné konstatovat, že zemědělci v ČR by mléko vůbec likvidovat nemuseli, i kdyby nevyvezli do Německa ani litr. V ČR je daleko vyšší zpracovatelská kapacita mlékáren než možnost zpracovat navíc zhruba 30 milionů litrů mléka měsíčně, což je množství, které se do Německa vyváží. Argument „přebývajícího mléka“ tedy vůbec nesedí. Nic nepřebývá. Naopak naše mlékárny by z nevyvezeného mléka mohly vyrobit více výrobků.
Druhá věc je reálná cena mléka na evropských trzích. Ta se pohybuje v průměru kolem 35 centů za litr, což je ovšem hluboko pod požadavky německých farmářů. Ti požadují cenu 43 centů, což se na naše peníze suma blížící se 12 korunám za litr. Taková cena by samozřejmě zvýšila ceny mlékárenských potravinářských výrobků – ale to není ten hlavní problém. Základním problémem je, že evropské (německé, české atd.) mlékárenství by zásadně ztratilo na své konkurenceschopnosti (cenové), a to právě v období před blížící se liberalizací světového agroobchodu. Nemělo by tedy „natrénováno“ na globální konkurenci, což znamená riziko, že v této konkurenci neuspěje. Výsledkem prosazení vysokých cen mléka tak může být v budoucnosti omezení evropské potravinářské mlékárenské produkce, nižší potřeba mléčné suroviny a reálné „snížení rozměru zemědělství“ a „ztráta soběstačnosti“, což jsou pojmy, kterými zemědělci tak rádi operují.
Samozřejmě že rostoucí cena ropy, energií nebo stále se zvyšující mzdy znamenají pro zemědělce vyšší náklady na produkci surovin – i mléka. I přesto by měli za současné situace vydělávat dobří producenti mléka minimálně od ceny nad devět korun za litr, při deseti korunách již zcela jistě. Nepochybně se přitom najdou lidé, kteří budou na číslech dokazovat, jak se na mléku za méně než deset korun prodělává. Takové tendence tady ale byly vždy. V živé paměti mám například všeobecně uznávaný nákladový kalkul mlékárenského odborníka, který prokazoval, že mléko nelze vyrobit pod hranicí 8,50 koruny. Podotýkám, že je to už pár let. V té samé době ovšem řada zemědělců zcela reálně a bez zásadních potíží vyráběla mléko za sedm a méně korun. Bingo.
Takže bacha na kalkuly. Jinak bychom mohli dopadnout jak v dobách před zavedením železnice, kdy bylo seriózně jasně dokázáno, že vlak nemůže jet rychlostí vyšší než 35 kilometrů v hodině, protože cestující by se v něm udusili….