Pokaždé, když se naší zemí proženou povodně, záplavy či jen lokální velká voda ničící majetek jedinců i nás všech, je slyšet slova o nutné protipovodňové prevenci. Pokaždé se hledají příčiny a diskutuje se o tom, jak propříště zabezpečit majetek a životy lidí lépe. Jenže s opadávající vodou obvykle předsevzetí mizí.
Přesto je na místě opětně konstatovat, že současný stav naší krajiny povodním a záplavám nahrává, a pokud se nezmění dosavadní přístup společnosti především v odpovědnosti v chování se v krajině, bude tomu tak i nadále. Naše krajina totiž není v přirozeném stavu. Skoro polovina půdy v naší zemi je ohrožena vodní erozí. Téměř dvacet procent půdy je ohroženo erozí větrnou. Krajině chybí pestrost a následně schopnost zadržovat vodu. Tato schopnost se za posledních 50 let dvojnásobně až trojnásobně snížila. V půdě není dostatek mikroorganismů, které vytváří prostupnost vody do podloží. Zem je totiž téměř mrtvá, neboť mikroorganismy byly zahubeny chemickými hnojivy, pesticidy, rozoráním polí. V ČR, přestože je to svým charakterem kopcovitá země, máme stále téměř 70procentní zornění, ačkoli průměr EU, v níž má celá řada zemí rozhodně lepší podmínky pro zemědělské hospodaření, je zornění 50 procent. Záplavy a povodně nám připomínají, že je na čase tento stav změnit.
Prostředkem k tomu by mohly být například zásady správné zemědělské a enviromentální praxe (tzv. cross-compliance a GAEC), kdyby ale byly tyto zásady nastaveny tak, aby skutečně pozitivně působily na stav naší krajiny. Zásady cross-compliance ale vycházejí vstříc především zemědělským podnikatelům a rizika erozí příliš neeliminují. Zásady GAEC nám dokonce dosud EU neschválila, protože seznala, že se míjí účinkem, kterým je právě zlepšení stavu krajiny. Výsledkem prohlubujících se (nebo alespoň se nezlepšujících) rizik erozí je pak smyv půdy s polí do potoků, rybníků či na místa, kde je při intenzivnějších deštích příčinou špatné prostupnosti vody příslušným územím. Nástrojem na omezení rizik povodní a záplav jsou také pozemkové úpravy. Při nich se mimo jiné budují lokální protizáplavové stavby, remízky, narušuje se homogenita našich velkých širých rodných lánů polními cestami k pozemkům konkrétních vlastníků. Budují se i takzvané suché poldry, které mají umožnit vodě rozlít se do šířky ve volné krajině. Přesto současné vedení ministerstva zemědělství uvažuje či alespoň uvažovalo o zastavení pozemkových úprav a využití ušetřených prostředků na podporu zemědělců. Jenže nejlepší podporou zemědělců, protože podporou dlouhodobou, je financovat v krajině takové aktivity, které rizika erozí, záplav a povodní snižují.
V lidských silách samozřejmě není zabránit záplavám úplně. Omezit jejich vliv v krajině ale možné je, a to dost podstatně. Znamenalo by to ale postavit veřejný zájem nad zájmy podnikatelské, a to nejen zemědělské. K tomu, zdá se, není dostatek politické vůle. A tak se nadále budeme bát každého delšího nebo intenzivnějšího deště, který bude z půdy vyplavovat živiny a chemii a zamořovat životní prostředí a ničit majetek lidí, a to v tom lepším případě. Patnáct let o tomto problému píši, desítky let na něj upozorňují vědci a výzkumníci zabývající se stavem a kvalitou půdy v ČR a od ní odvozenou kvalitou životního prostředí. Kolik povodní ještě bude třeba, aby si nutnost skutečně odpovědného přístupu ke krajině někdo uvědomil, a také to vyžadoval?
Do roku 2013 má ČR celkem historickou šanci využít na různé programy rozvoje venkova a tedy i na protipovodňovou prevenci nemalé finanční prostředky z EU. Po tomto roce už to tak snadné nebude, ČR bude nepochybně jednou ze zemí, která nebude příjemcem, ale spíše donátorem dotací směrovaných na evropský venkov. Není tedy příliš času se stavem krajiny za pomoci evropských peněz něco udělat. Již brzy na to budeme finančně sami, a vzhledem k tomu, že zejména předlistopadové vytěžování přírody trvalo pár desítek let, bude cesta k nápravě zhruba stejně dlouhá, ne-li delší.
Ačkoli se doposud vedou v tuzemských médiích diskuse zejména o dopadech nesmyslného svržení vlády na věrohodnost ČR a její předsednictví, bylo by zřejmě na čase podívat se také na dopady ekonomické. Mezi skupiny, které pád vlády odnesou, patří přitom po dnešku zemědělci, což je o to pikantnější, že zejména ti často protestující a tedy viditelní jsou většinou voliči levicových stran. Důsledky pádu vlády vyvolaném právě levicí teď ale ponesou mimo jiné sami.
Co že se to vlastně stalo? Nic víc a nic méně, než že se českému předsednictví v oblasti zemědělství nepodařilo prosadit do Závěrů Rady ministrů zemědělství EU klauzuli, která zavazuje členské státy ke změně systému výplat zemědělských dotací po roce 2013. V praxi to znamená, že se diskuse nad spravedlivějším rozdělení dotací pro zemědělce starých a nových členských zemí odkládá na neurčito. To rozhodně není dobrá zpráva pro naše zemědělce, a nic na tom nemění slova představitelů evropských států o tom, že je třeba současnou zemědělskou politiku EU včetně takzvaných přímých plateb reformovat. Od slov je totiž dost daleko k činům, což pondělní jednání Rady ministrů zemědělství v Bruselu ilustrativně prokázalo.
Z pohledu nezaujatého pozorovatele se přitom zdá být jedno, zdali se apel na změnu systému dotací do Závěrů Rady ministrů dostal nebo nedostal. Jenže formalistické EU to jedno není. Co prostě není na papíře, není závazné, a lze o tom klidně jen a pouze populisticky hovořit. Skutečnost, že se potřeba změnit současnou dotační politiku v zemědělství objeví jen v takzvaných Závěrech českého předsednictví, nemá totiž bohužel žádnou váhu.
Souvislost s pádem vlády je přitom nasnadě – ani „zbytek“ předsednictví totiž pak již neměl žádnou váhu, alespoň v některých oblastech. Nahlas to alespoň zatím nikdo neřekne – na to jsou evropští diplomaté buď příliš slušní, nebo příliš pokrytečtí – ale v kuloárech zemědělské diplomacie je na každém kroku slyšet, že citlivou otázku reformy dotací položil právě pád vlády. Do té doby totiž žádná země EU proti požadavku ČR na změny systému výplat dotací nevystoupila. Dnes jich smetlo se stolu tento návrh šest. Neúspěch českého předsednictví v zemědělství přitom není zaviněn zásadně vyšší či nižší kvalitou těch, kteří jednali v EU do května a od května, drtivá většina konkrétních úředníků se nezměnila. Jde prostě jen o to, že nám svržení vlády některé země v podpoře našich priorit a požadavků osladily. Ale po svém. V případě změn struktury zemědělských dotací jde přitom o miliardy korun ročně. Jsem opravdu zvědav, jak to bude levice svým voličům vysvětlovat. Nejspíš asi nijak – hodí to zase na někoho jiného. Třeba na přeběhlíky. Jenže jeden, dva, tři, pět ani sedm hlasů na svržení vlády nestačí.
„Jsme ješitní, a proto se vám chceme pochlubit tím, co jsme společně dokázali,“ pronesl mimo jiné při zahájení provozu největší pily v Evropě na zpracování dřeva v pátek v Čáslavi Jan Mičánek senior k bezmála tisícovce hostů, zdaleka nejen z ČR. A chlubit se bylo čím. Nejmodernější a originální technologie. První významná investice Finska v ČR. Hodnota téměř dvě miliardy, největší projekt v oboru pro roce 1989. Ryze české vlastnictví. V době krize vytvoření 300 nových pracovních míst. A dalo by se pokračovat.
Každopádně, otevření takového provozu je v tuzemském lesnictví, zmítaném aférami kolem výběrových řízení, arbitrážemi a obecně ekonomickou krizí zcela jistě významná pozitivní zpráva. A i když společnost LESS Jana Mičánka i on sám může být mnohými vnímán kontroverzně, je zcela zřejmé, že se v tomto případě podařilo dílo, na které je třeba opravdu být hrdý.
Normální by proto bylo, kdyby se akce zúčastnilo například vedení Lesů České republiky, které jsou pro LESS obchodním partnerem. Demonstrativně se tak nestalo, zřejmě převážila ješitnost úplně jiného charakteru. Normální by také bylo, kdyby se patrně největší oborové akce za posledních deset let zúčastnili politici – alespoň ti, kteří se ve svých programech honosí zájmem o rozvoj lesního hospodářství. Opět se tak nestalo, až na jedinou výjimku – dnes již jen poslance, exministra zemědělství Petra Gandaloviče. Normální by podle mne také bylo, kdyby se o dokončení a spuštění pily zajímala centrální média. Nestalo se tak, na místě byli jen ti, kteří o oboru něco vědí, nicméně s omezenými možnostmi informovat širší veřejnost v této zemi. Znovu se tak ukázalo, že u nás nestojíme o pozitivní příklady z podnikatelské praxe a raději se stále budeme pitvat k pandemiích, ekonomických krizích a soubojích často nesvéprávných politiků. Neumíme nebo prostě nechceme být „pozitivně ješitní.“. Obávám se ale, že tím se pověstná „blbá nálada“ společnosti moc nezlepší.
A tak alespoň jedno pozitivum na závěr. Otevření čáslavské pily se zúčastnil, na rozdíl od řady svých stranických kolegů, kteří v minulosti resort zemědělství šéfovali, Jan Fencl, exministr zemědělství z přelomu tisíciletí. Potvrdil tím přitom, že na rozdíl od politiků je duší zemědělec a že měl a má k tomuto resortu stále vztah. Pro uvedený den byl tak pro mne Jan Fencl „borec nakonec“. A to jsme se kdysi pěkně hádali.
Upřímně řečeno, návrh místopředsedy zemědělského výboru Ladislava Skopala umožnit předprodej zprivatizované státní zemědělské půdy také právnickým osobám je vlastně docela liberální. Pravda, důsledkem bude zřejmě odplývání zemědělské půdy k jiným než zemědělským účelům, nutně se tak ale stát nemusí. Co je nicméně zcela zřejmé, je skutečnost, že se současné podmínky ochrany zemědělské půdy pro samotné zemědělce snižují.
Tak trochu úmyslně používám v titulku název již neexistující banky v ČR, abych tím nedělal reklamu institucím, které si to při svém působení na tuzemském trhu díky systému poplatků nemajícím ve vyspělém světě kromě ČR obdoby ani nezaslouží. I když GE Money Bank, nástupkyně zmiňované Agrobanky, přece jen pozitivní bod má.
Jako jediná totiž dokázala v průběhu téměř tří měsíců podepsat s Podpůrným a garančním rolnickým a lesnickým fondem (PGRLF) smlouvu, která umožňuje PGRLF schválit žádosti zemědělců o dotace a garance úvěrů na nově koncipované protikrizové programy. Co to v praxi znamená?
Kromě podnikatelů v zemědělství, které financuje GE, nemají zemědělci na tyto programy v současné době nárok dosáhnout. Bankovní ústavy v ČR se tak podílejí na prohlubujícím se nedostatku provozního kapitálu v zemědělství (ale i v jiných odvětvích), ačkoli úvěry na překlenutí krize garantuje v tomto případě stát prostřednictvím PGRLF, což je pro banky nejbezpečnější investice vůbec. Přesto jsou banky ustrašené, nebo minimálně neoperativní. A zdá se, že to skoro nikoho nezajímá. A to i za situace, kdy stát „nalil“ do rozpočtu PGRLF 2,6 miliardy korun, takže je zcela evidentní, že o peníze přijít nelze, protože jsou. A je jich dostatek. Čeho ale začíná být nedostatek, je čas.
Přes mnohé nářky zemědělců o jejich špatné ekonomické situaci lze přitom z více než patnáctileté existence PGRLF na tuzemském trhu prokázat, že ve splácení úvěrů jsou podnikatelé v zemědělství velmi poctiví. Podle statistik Fondu činí dlouhodobě podíl „nesplácečů“ pouhá zhruba čtyři procenta, přičemž tyto nesplácené úvěry za zemědělce uhradil právě PGRLF. Není tedy jediný důvod, proč by neměly být úvěry do zemědělství, i na zmiňované protikrizové programy, poskytovány. Nebo se rozhodly na tuzemském trhu ziskové banky hodit oblast zemědělství přes palubu?
Už už se zdálo, že poplach kolem nové verze chřipky (nebo také „prasečí“ či „mexické“) pomalu oprávněně utichá, ale zřejmě tomu tak není. Za významnou zprávu se totiž stále považuje, že v ČR máme „už“ druhý případ této nemoci, a také každodenní statistiky o počtu zasažených zemí a lidí. Na celém světě je jich přitom údajně zhruba 20 000.
Nedokáži objektivně posoudit, jak dobře se politici trefili do ostatních osobností na posty ministrů v poloúřednické Fischerově vládě, v případě ministra zemědělství se to ale příliš nepovedlo. Navzdory očekávání, že Jakub Šebesta bude klasickým „udržovacím“ ministrem bez větších ambicí něco zásadně měnit tím či oním směrem.
Opak je ale pravdou. Hned po svém příchodu na ministerský post představil ministr ambici zastavit veškeré investiční akce spojené s realizací takzvaných pozemkových úprav, což je zásadní strategické rozhodnutí.