Populisticky bojovat za zájmy našich vinařů v Evropské unii nepochybně může přinášet uznání vinařské i laické veřejnosti. Otázkou ovšem je, zdali oběma těmto skupinám něco v současnosti oficiálně zastávaná pozice ČR přinese.
Kritika zveřejněné podoby evropské reformy trhu s vínem je jistě oprávněná, jenže jde o to v čem. Pro naše podmínky je přitom vedle označování vín podstatné především jeho doslazování. Ministerstvo zemědělství pod tlakem vinařské lobby evropský zákaz doslazování cukrem odmítá, což na první pohled vypadá jako ona oprávněná obhajoba tuzemských zájmů, ve skutečnosti jde ale o smrtonosnou past. Součástí evropského návrhu je totiž také možnost přikyselování vín (acidifikace), jinými slovy opačný proces k doslazování, natvrdo řečeno možnost původní přirozenost vín dodatečně chuťově upravit.
V čem je problém? Pokud bude ČR neústupně obhajovat doslazování, musí logicky souhlasit i s přikyselováním, jinak by to nebyla konzistentní argumentace. Jenže právě přikyselování ohrožuje naše vinaře daleko víc než doslazování. Legitimizací přikyselování by se totiž otevřel prostor jihoevropským (italským, španělským řeckým a dalším) vinařům k tomu, aby mohli vytvářet vína typově a chuťově identická se středoevropskými, tedy i moravskými a českými víny. A vzhledem k tomu, že klimatické podmínky pro vinnou révu jsou na jihu Evropy nesrovnatelně lepší než u nás, je naprosto jisté, že jihoevropská vína budou v porovnání s našimi levnější, přičemž ovšem identita bude pro laika nezjistitelná. Jinými slovy, v ČR se budou kupovat „pravá moravská vína“, vyrobená ovšem třeba v Itálii. Chceme-li tomu zabránit, nemůžeme ovšem hájit doslazování. Jak prosté….