Dieteticky vynikající maso, jestřábí zrak, prevence proti expanzi plevelů – to je jen základní výčet přínosů holuba pro člověka a životní prostředí. Přesto je v současné době holub zejména ve městech symbolem nežádoucího tvora téměř na úrovni krys či potkanů. Přitom si ještě nedávno lidé zejména poštovních holubů velmi vážili – a například i do někdejší Československé lidové armády rukovali ještě do počátku 70. let ročně dva branci jako oficiální armádní poštovní holubáři.
Málokdo přitom ví, že holub má z býložravých ptáků patrně nejlepší zrak, prakticky na úrovni orlů, jestřábů či ostřížů. Z výšky jednoho kilometru dohlédne holub do vzdálenosti 80 kilometrů. Setkáme-li se tedy třeba u Litoměřic s hejnem holubů na poli, nejsou to zdaleka jen místní ptáci, ale hlavně holubi z Prahy, kteří reagují například na tamější sklizeň a tedy možnost potravy. Vynikající zrak a orientaci holubů si uvědomovali již staří Egypťané, kteří je jako první začali používat jako doručovatele poštovních zpráv. Doručovatelská schopnost holubů sehrála také klíčovou roli v případě invaze do Normandie, kdy zejména francouzské hnutí odporu informovalo prostřednictvím holubů spojence o postavení německých vojsk. Základním principem doručování je přitom stoprocentní úspěšnost těchto ptáků nalézt svůj domov, a to na vzdálenost stovek kilometrů. Délka tras holubích závodů v současné době se pohybuje od 800 do 2 000 kilometrů, z počátku minulého století je však znám případ trasy Indie – Anglie, kterou vypuštění „pošťáci“ úspěšně absolvovali. Mýtem je ale názor, že holub trefí, kamkoli je vypuštěn. Holub prostě trefí jenom domů, to znamená, že k doručení třeba nějakého osobního vzkazu příslušné osobě je třeba holuba z místa doručení nejprve odvézt, v zásadě kamkoli, a poté na původní místo vzkaz poslat.
Divocí holubi představovali a ještě představují v přírodě jeden z důležitých faktorů prevence šíření polních plevelů. I když sice nepohrdnou ani semeny ušlechtilých průmyslových plodin, daleko raději mají ale semena plevelů a trav. Holubi na poli tedy nejsou škodnou, spíše naopak. Mýtem je i obraz holuba plundrujícího střechy domů. Zejména v dělených střechách (tašky, došky, eternit) naopak holubi brání rozhrabáváním země ve spárech mezi jednotlivými díly střech expanzi mechů a lišejníků, které takové střechy dokáží zhruba v průběhu 15 let výrazně poškodit. Holubi tedy vlastně životnost střech prodlužují. Do třetice patrně největším mýtem je holub jako přenašeč chorob a semeniště různých parazitů. Zcela oficiálně se například na internetu dočteme, že se „na těle holubů, v jejich hnízdech a trusu se vyskytuje dohromady zhruba 100 různých původců nemocí (viry, plísně, bakterie, mikroorganismy podobné bakteriím) a parazitů (prvoci,červi). Za nejznámějšího parazita je považován Klíšťák holubí (Argus reflexus), jehož úkryty se nachází v blízkosti holubích hnízd. Při hledání potravy se tito, převážně v noci aktivní živočichové sající krev, stěhují ne zřídka z míst, kde holubi sídlí a dostávají se tak do obytných místností a štípají spící lidi“. Tolik virtuální informatika. Jenže reálně je zmíněný klíšťák velmi vzácný a řada chovatelů holubů se s ním nikdy fyzicky nesetkala. Další skutečností je, že se stejnými parazity jako u holubů se můžeme setkat na tělech jakýchkoli volně žijících živočichů. Podstatnou informací v této souvislosti je, že žádná z možných holubích chorob není na člověka přenosná. Navíc nemocný holub obvykle, zejména v Praze, nepřežije ani den a noc, protože se stane kořistí jiných přirozených predátorů, kterých je zejména v městech celá řada.
Dva negativní rysy ale existence holubů má – vyzobávání omítek obsahující vápník (doplňují si tím tento minerál do organismu) a trus, který je ve městech častou „ozdobou“ cenných historických památek. Právě četná existence trusu byla a je nosným prvkem protiholubích kampaní, v nichž se ovšem drtivá většina negativ výrazně zveličuje. Mimochodem – holubí trus je v praxi velmi dobrým hnojivem zejména pro okrasné květiny na zahrádkách a v zemích, kde existuje průmyslová produkce holubů na maso, je prodej trusu součástí ekonomiky velkých holubích chovů. Určitá regulace stavů divokých holubů ve městech je ale patrně vhodná – jednou z možných prevencí je přitom zvýšená odpovědnost majitelů domů v zabezpečení půdních prostorů, kde nachází tito ptáci nezřídka svá útočiště. Pokud se týká alergie na holubí peří, ta je v zásadě srovnatelná s jakýmkoli jiným ptákem. Určitým vodítkem je přitom barva holuba. Alergii totiž může způsobit otěr takzvaného perního pudru, který se nachází především na tmavých, černých pruzích v opeření.