Přesnější by bylo říci, „Kacířské eseje“ Jana Patočky jsou už potřetí k dostání na pultech českých knihkupců. Před listopadem 89 totiž neřízeně vycházely samizdatem a vytištěny byly také v Mnichově. Zřejmě jde o knihu, která má ze všech samizdatů nejlepší ohlas. Byla dokončena v roce 1975 a od té doby ji přeložili do norštiny, francouzštiny, italštiny, němčiny, španělštiny, polštiny, bulharštiny, angličtiny, maďarštiny, litevštiny, švédštiny, japonštiny, ruštiny. Prozatím. Důvodem je, že má stále co říct.


Fenomenolog Patočka, jak známo, razil "kacířský" názor že filozofická moudrost staletí se může prosadit i v současnosti. "Kacířské eseje“ mají být důkazem. Skutečně dávají návod k životu stejně dnes, jako před třiceti lety.

V první řadě totiž nejde o to, že kniha obsahuje další interpretace Platóna, křesťanství a klasické německé filosofie. Podstatné jsou praktické úvahy, které z interpretací vyplývají.

Třeba jedna z rovin výkladu se opírá o rozlišení každodenního a posvátného.

Každodennost známe všichni, jejím hlavním projevem je nepříjemná nutnost pracovat. „Práce je vždy nucená práce,“ stojí v knize. Obvykle nás k práci nutí vlastní odpovědnost.

Život každého má ovšem i svou posvátnou, orgiastickou, démonickou dimenzi. Kromě náboženských kultů sem patří také sexualita, prostě všechno, čím se člověk odpoutává od všedního dne a své odpovědnosti.

Patočka sleduje vývoj každodenního a posvátného v dějinách. Připomíná, že právě filosofie a mnohá náboženství včetně křesťanství se snažily poznat oblast posvátného, regulovat ji a přimět člověka k odpovědnosti za své činy i v této oblasti.

To se však změnilo s příchodem pozitivismu a technického věku. Posvátno bylo prohlášeno za méně důležité či zbytečné a postupy k jeho zvládnutí za pověru a nesmysly. Podstatný byl pouze všední svět, který se navíc pomocí přírodovědy začal chápat jinak, než dosud.

Stal se přírodou, jejíž síly je pomocí techniky možné ovládat. Ovšem postupem doby se zpochybnil výklad, že člověk uvolňuje přírodní sílu a tu pak využívá pro své potřeby. Může to být i naopak. Síla používá člověka k tomu, aby se uvolňovala. Člověk neovládá, ale je ovládán. „V dnešním pochopení je Síla největší jsoucno, které všechno tvoří i ničí, kterému všecko a všichni slouží,“ stojí v knize.

Protože už lidé nemají normální zkušenost posvátného, rozpoutají se někdy démonické síly nečekaným způsobem. Nejde o běžné odreagování pomocí omamných látek, nejvíce se projevily v revolucích a válkách zvláště 20. století. Staly se prostředím, kde se dá dokonale zapomenout na odpovědnost.

Jde to ještě dál. Člověk uvolněné Síle slouží svou každodenní prací, slouží ji však i ve chvíli, kdy se chce od všedního světa odpoutat.

„Válka jako universální ‘všecko je dovoleno’, divoká svoboda, zachvacuje státy, stává se ‘totální’. Jednou rukou se organizuje každodennost a orgie. Organizátor pětiletek je zároveň autorem inscenovaných procesů nového honu na čarodějnice,“ lze se dočíst v Kacířských esejích. Nebezpečí se nezměnilo tím, že války skončily a diktátorské režimy se umravnily. Stále se můžeme setkat s politickými a pracovními mobilizacemi. Člověka zotročují a způsobují, že není sebou samým. Žije a umírá s rolí, která mu je v boji za „lepší zítřky“, za „svobodu“, za „národ“, za „prosperitu“, za cokoli přidělena.

S tím je třeba něco dělat. Dokážou to lidé, kteří někým způsobem byli konfrontováni se Silou. Typickou zkušeností je frontový zážitek, kdy si vojáci uvědomí, že sami jsou důležitější než Síla, které slouží. Čelit Síle a její prolhané propagandě je však možné i v běžném životě. Solidarita otřesených, tedy těch, kdo byli konfrontováni se Silou, může pohyb technické civilizace významně korigovat. Přimět zběsilý a válčící svět k jistým omezením, a „znemožnit tak jisté činy a opatření.“
Takový je tedy jeden směr úvah ve slavné knize esejů.

Obvykle se namítá, že jde o příliš temný pohled na svět, daný bezvýchodností sedmdesátých let v okupovaném Československu. Jenže každá epocha je nějaká a ve svých nejlepších vědeckých či kulturních výkonech překonává sebe samu. Její nejlepší díla hovoří přítomnou řečí i v následujících epochách a sdělují jim neobvyklé pravdu.

To je právě případ Kacířských esejů.