Cesta k novým penzím se ztrácí v chaosu a z jednotlivých nesouvisejících návrhů vzniká dojem, že jedna ministerská ruka neví, co dělá ta druhá.
Taková situace má jednu výhodu. Ukazuje, že není jenom ta reformní cesta, kterou prostřednictvím druhé Bezděkovy komise navrhly státu penzijní fondy a o které říká premiér Petr Nečas: „Alternativou je pouze masová chudoba českých důchodců.“ Reformní chaos ukazuje, že alternativ je několik.


Tři nezávislé reformy

Základním důvodem chaosu je fakt, že se nezávisle na sobě připravují tři reformy.
Jedna z nich mění tzv. první pilíř státních penzí a říká se jí „malá reforma“. Sepsalo jí ministerstvo práce a sociálních věcí, schválila ji sněmovna a teď míří do Senátu.
Další je označována za „velkou reformu“ a má za úkol zavést tzv. druhý penzijní pilíř. Pod tím se rozumí povinné spoření na penze u soukromých fondů. Vedle toho nečekaně vznikla reforma třetího pilíře, tedy penzijního připojištění, která výrazně mění dosavadní pravidla. Obě tyto reformy už jsou v paragrafovaném znění a byly ministerstvem financí předloženy k připomínkám ostatním ministerstvům.

První pilíř: nižší důchod později

Autoři reforem spolu nekonzultují, jak svědčí fakt, že první i druhá reforma chtějí dosáhnout stejného cíle. První má „přispět ke zlepšení finanční udržitelnosti základního důchodového pojištění“, druhá „dosáhnout dlouhodobou fiskální udržitelnost důchodového systému“. Obě toho také podle důvodových zpráv dosáhnou zcela nezávisle na té druhé.
První reforma, která mění státní systém, dosáhne svého prostě tím, že mírně sníží důchodové dávky a významně prodlouží věk odchodu do důchodu. Průměrný důchod se sníží ze současných 41 procent hrubé mzdy na 36-38 procent po roce 2020. Penzijní věk se bude prodlužovat průběžně a pro občany narozené v roce 1977 dosáhne tato hranice 67 let. Díky tomu se udrží deficit státního systému penzí pod jedním procentem hrubého domácího produktu a cíle bude dosaženo.
Tento přístup má své kritiky, nejtvrdší argument používá Ondřej Schneider z pracovní skupiny IDEA. Připouští, že se tím odstraní hrozící dluh penzijního systému, vyostří se však dopad stárnutí populace na generaci narozenou v sedmdesátých letech a později.
Pokud by k první reformě nedošlo, odvedli by například muži narození v roce 2008 do státního důchodového pilíře třikrát víc peněz, než by z něj dostali. Ženy by platily dvakrát víc. Pokud by se reformu podařilo uskutečnit, platili by muži narození v roce 2008 čtyřikrát víc a ženy třiapůlkrát víc. Generační nespravedlnost by tedy vyrostla.

Druhý pilíř: rozhodnou dealeři

Větší pozornost i emoce vzbuzuje druhá část reformy, tedy zavedení povinného spoření do soukromých fondů. Spoření nebude úplně povinné, platit budou pouze ti, kdo se k fondům přihlásí. Platit se má podle „estonského modelu“: kdo odvede soukromým dvě procenta za své hrubé mzdy, ten si bude u nich moci převést další tři procenta, která by jinak platil do státního průběžného systému. Peníze uspořené v soukromých fondech mu budou v penzi vyplaceny stejně, jako se dnes vyplácí dávky životního pojištění. Přijde ale o část státního důchodu.
Výpadek příjmů státního systému bude pokryt sjednocením sazby DPH na 17 a půl procentech.
Neexistují prognózy, jak bude druhý pilíř fungovat. Ministerstvo financí předpokládá, že na pokrytí výpadku ze státního pilíře postačí 14 miliard korun ročně. To by znamenalo, že se do soukromých fondů přihlásí jen bohatší čtvrtina populace, pro kterou je tento systém výhodný. Ministr práce Jaromír Drábek předpokládá účast nejméně poloviny občanů, může jich být ale také víc. Cestu k větší popularitě penzijních fondů otevírá pravidlo, podle něhož smějí fondy vyplatit dealerům tisíc korun za každého pojištěnce, kterého se jim podaří získat.
Hlavním kritikem druhé reformy se stal Jaroslav Vostatek z Vysoké školy finanční a správní. Upozorňuje na neúspěchy obdobných reforem ve východní Evropě. Pouze polské fondy dokázaly před krizovým rokem vydělávat na svěřeném kapitálu víc než čtyři procenta ročně a jako jediné tak překročily hranici, kdy se soukromé spoření vyplatí.
Ale i Poláci nakonec spoření ve fondech omezili, protože převod prostředků z veřejného systému do soukromých fondů nedokázali nahradit ze státního rozpočtu. K omezení či zrušení druhého pilíře na východě nepřistoupili jen Rumuni a Slováci.
Vostatek navíc upozorňuje, že soukromé fondy jsou příliš drahé. Mohou inkasovat až deset procent ročních příjmů z pojištění na svůj provoz, dalších deset procent se ztratí při vyplácení důchodů.

Třetí pilíř:nejštědřejší na světě

Dokonce i odborná veřejnost byla překvapena, když ministr financí Miroslav Kalousek v pondělí zveřejnil reformu stávajícího systému penzijního připojištění, které je plně dobrovolné.
Současný systém je nejštědřejší na světě. Pokud občan ukládá měsíčně 100 až 500 korun, stát mu přispívá padesáti až třiceti procenty. Dokonce i silně sociální rakouský stát doplácí devět procent.
Fondy, které spravují připojištění, jsou povinny udržet bilanci nad nulou. Proto nemohou střadatelé o své vklady přijít. Za tím účelem jim zákon přikazuje investovat skoro výhradně do státních obligací. Také tímto omezením je Česko výjimečné.
Výsledkem je fakt, že fondy svými investicemi nevydělávají svěřeným kapitálem ani procento ročně. Právě to má reforma změnit.
Třetí reforma jen mírně zpřísňuje pravidla pro státní příspěvek. Pokud budou střadatelé ukládat měsíčně částku 300 až 1000 korun měsíčně, stát jim přispěje i nadále neobvykle vysokou částkou ve výši 40 až 25 procent.
Penzijní společnosti dostanou možnost investovat také do akcií či nemovitostí jako běžné investiční fondy. Tím mohou vydělat v delší perspektivě víc peněz. Zároveň jim stát umožňuje ztrátu. „Investiční riziko nese střadatel,“ stojí v zákoně. V tomto směru jde český stát dál než většina evropských zemí. I když umožňují investice do akcií a nemovitostí, povinnost udržet bilanci nad nulou nebo dokonce zaručit každý rok několikaprocentní výnos se obvykle dodržuje.
Nová pravidla ale budou povinně platit jen pro nové přihlášky k připojištění či doplňkovému spoření. Dosavadní střadatelé se mohou rozhodnout, zda k novému modelu přistoupí.

První alternativa: spravedlnost pro mladé

Kritici dostali možnost odhalit nedomyšlenosti a významná rizika tří penzijních reforem, až když vstoupily do schvalovacího procesu ve vládě.
Logicky reagují tím, že navrhují k nepřehledné reformě alternativy. Obecně platí, že nepočítají s druhým pilířem.
Ondřej Schneider nabízí alternativu k prodlužování penzijního věku z „malé penzijní reformy“. Doporučuje sjednotit sazbu DPH na 21,3 procenta. To umožní snížit sociální pojistné o 5,5 procenta hrubé mzdy a zároveň udržet penze na současné úrovni 41 procent hrubé mzdy. Pro muže narozené v roce 2008 to znamená, že odvedou do státního systému „jen“ dvojnásobek toho, co si v důchodu vyberou, ženy odvedou jedenapůlnásobek.
Tento postup předpokládá, že se výnosy z DPH nepoužijí na krytí druhého pilíře.

Druhá alternativa: spravedlnost pro všechny

Zásadnější změny navrhuje Jaroslav Vostatek. Inspiruje se přitom švédským modelem NDC. Doporučuje snížit odvody na starobní důchody na 16 procent hrubé mzdy, tedy cca o 4 procenta. Peníze se budou odvádět jen do jedenapůlnásobku hrubé mzdy (dnes do šestinásobku). Z odvedené částky se vypočte tzv. „pojistný“ důchod. Na rozdíl od současného modelu, který přerozděluje od bohatých k chudým, každý dostane stejný podíl z částky, kterou skutečně odvedl.
Vedle toho se bude vyplácet „základní důchod“ ve výši 3164 korun měsíčně a důchod za vychované dítě ve výši 1542 korun. Tyto součásti důchodů se budou financovat ze státního rozpočtu. Občan s průměrnou mzdou pak dostane státní důchod ve výši 54 procent hrubé mzdy, občan s dvojnásobkem hrubé mzdy dostane 37 procent. V obou případech to je víc, než podle návrhu „malé penzijní reformy“.
Reformu chce Vostatek financovat zrušením penzijního připojištění a stavebního spoření. Tím stát podle něho vydělá 20 miliard ročně a stejnou částku získá zdaněním finančních služeb. Protože finančníci neplatí daň z přidané hodnoty, tak mohou platit dvacetiprocentní daň z hrubého důchodu, tedy z mezd a zisku.