Zklamání z penzijní reformy je všeobecné. Většina běžných občanů, politiků i příslušníků zájmových skupin přece čekala, že reforma vyřeší stárnutí populace a zabezpečí penze do příštích desetiletí. Po jejím odhlasování ve sněmovně už je každému jasné, že nezabezpečí.
Zbývají tedy dvě otázky. Proč reforma selhala ještě dříve, než začala, a proč vládní koalice přesto pokračuje v jejím prosazování.
Odpověď najde ten, kdo se na přípravu reformy podívá očima těch, kdo jsou jejími neviditelnými protagonisty, tedy očima manažerů penzijních fondů.


Nemají to v tuzemském politickém prostředí jednoduché. V období Fischerovy úřednické vlády přemluvili ministra financí Eduarda Janotu, ať ze zástupců fondů vytvoří tzv. druhou Bezděkovu komisi, která navrhne pro příští vládu penzijní reformu. Komise reformu navrhla a nová Nečasova vláda ji zařadila do svého programu.
Nečas a jeho ministři však navrženou reformu nedokázali a možná také nechtěli uskutečnit.

Osudný omyl

Návrh Bezděkovy komise kopíroval reformy ostatních východoevropských států. Cílem mělo být vytvoření soukromých penzijních fondů, kam by občané povinně ukládali 50-100 miliard korun ročně. Penzijní fondy by uložené peníze rozmnožily rozumným investováním a posléze vyplatily jako penzi.
Tato reforma ovšem měla jeden klíčový předpoklad. Ve všech zemích východní Evropy se před jejím zavedením reformoval státní penzijní systém. Začal vyplácet penze podle toho, kolik do nich občan během své pracovní kariéry odvedl. Český státní pilíř však zůstal u přerozdělovacího modelu zděděného éry komunismu. Proto je reforma předem odsouzena k neúspěchu.
Do soukromých fondů nebudou odvádět peníze ti, kteří na přerozdělování ve státním pilíři vydělávají. Část pojistného převedou soukromníkům pouze ti bohatší a ve státním systému bude méně co přerozdělovat. Dostane se tedy do větších potíží, než ve kterých je dnes.

Náhradní řešení

Také z pohledu penzijních fondů jde o ztracenou příležitost. Jejich manažeři ovšem logicky nesložili ruce do klína.
Sněmovna minulý čtvrtek neschválila pouze zákon o penzijním spoření, ale také zákon o doplňkovém penzijním spoření. Z pohledu penzijních fondů to je nouzové řešení, slibuje ovšem přece jen určitý výnos.
Zákon o doplňkovém penzijním spoření mění současný systém, kterému se říká penzijní připojištění. Občan u penzijních fondů dobrovolně ukládá částku několika set až několika tisíc korun měsíčně, a stát mu doplatí až třicet procent této částky. Občan může své vklady odečítat z daní, a pokud mu přispívá zaměstnavatel, zahrne svůj příspěvek do nákladů. Stát tak ročně investuje dvacet miliard korun.
Nikde na světě není stát tak štědrý k systémům dobrovolného penzijního připojištění, upozorňuje penzijní expert Jaroslav Vostatek. Málokde byl stát také k fondům penzijního připojištění tak přísný. Požadoval na nich, ať peníze investují z devadesáti procent do cenných papírů bezpečných zemí. Navíc musí zajistit, že jejich klienti neutrpí ztrátu.

Důchodové spoření s rizikem

Prostřednictvím nového zákona fondy prosadily, že stát svou přísnost zruší „Účastnické penzijní fondy budou vytvářeny na základě obdobných pravidel a limitů jako standardní podílové fondy,“ stojí v důvodové zprávě k zákonu. „Investiční riziko nese účastník,“ dodávají.
Soukromé firmy tedy budou investovat státní peníze na burzách bez vlastního rizika. To je druhý extrém proti dosavadní přísnosti, z pohledu penzijních fondů ovšem výhodný extrém.
Dnes je na účtech fondů penzijního připojištění skoro čtvrt bilionu korun. Fondy budou potřebovat souhlas svých klientů, aby směly tyto peníze používat k investování na burzách. Dá se tedy očekávat, že reklamní kampaně zaměří právě tímto směrem.
Ovšem peníze, které do fondů uloží občané a které podpoří stát svými dotacemi, bude možné už od roku 2013 automaticky investovat podle nových, liberálních pravidel.
Bude úkolem ekonomických analytiků, aby pokud možno objektivně vysvětlili občanům, do jaké míry se tento model penzijního spoření vyplatí. Dosud se o to nikdo nepokusil. Na experty a politiky pak zbývá vymýšlení nové reformy.