Ekonomika klesá již čtvrté čtvrtletí a srovnatelně špatné výsledky jako Česko mají už jen Řecko, Portugalsko, Španělsko, Itálie a Kypr. Tyto výsledky nemá smysl přeceňovat, protože i po nepříznivém vývoji v posledních dvou letech patří Česko mezi polovinu členských států EU, které důsledky finanční krize z roku 2008 utrpěly nejméně.
Přesto zůstává otázka, proč na rozdíl od všech sousedních zemí zůstává právě tuzemská ekonomika tak dlouho na šikmé ploše a proč se z ní nemůže dostat.


Trest za neuměřenost

Překonat nejistotu a najít novou perspektivu se ostatně snaží i v jiných zemích, i v těch, které dosud druhé kolo krize nezasáhlo. Protože se odpověď těžko hledá, dostávají se ekonomové a politici ve svých úvahách hodně daleko.
Překvapivě velký ohlas měla například minulý čtvrtek přednáška německého prezidenta Joachima Gaucka pro podnikatele.
Bývalý farář a disident řekl podle očekávání, že každý musí hledat chyby u sebe. On sám prý přispěl k ekonomické krizi tím, že se snažil vždy prosazovat svobodu, Nepřestal ani po pádu komunismu, kdy doporučoval oslabení státu a jeho regulací.
Svoboda je pochopitelně předpokladem ekonomického vzestupu. V roce 2008 se ovšem při zhroucení finančních trhů ukázalo, že jejich přílišná svoboda bez jakýchkoli omezení ekonomiku poškodila. Za všechno přitom nemohou finančníci a bankéři. Kouzlu svobody tehdy podlehli i politici, kteří díky neohraničené dostupnosti úvěrů mohli voličům dávat libovolné sliby, a také spotřebitelé, kteří si zvykli, že mohou mít všechno, třeba „džíny za deset eur“. Na svou neuměřenost doplatili po krachu světového finančního systému všichni.
„Kvůli svobodě jsem se stal přítelem hranic,“ prohlásil Gauck.
Nastavení správné úrovně svobody a odpovědnosti, tedy všeobecně závazných pravidel, se dnes podle německého prezidenta stalo ekonomickou otázkou. Svoboda bez hranic či pravidel není možná a také není pro většinu lidí ekonomicky výhodná.

Ztracené investice

Jak se většině nevyplácí svoboda bez pravidel, ukazuje řada příkladů z liberálního Česka. Když například stát nedokáže prosazovat pravidla, přijdou daňoví poplatníci okamžitě o desítky miliard korun.
Zatím neurčenou částku nejméně v tomto řádu zdejší vláda ztratila, protože nedokázala uhlídat, aby se efektivně investovalo 800 miliard eurodotací. Evropský účetní dvůr exaktně popsal, jak úřady špatně nastavily pravidla na kontrolu bruselských dotací a jak se posléze namísto kontroly věnovaly zametání skandálů pod koberec.
Odhad, že tím Česko přišlo o desítky miliard, které by se jinak mohly investovat do dopravy, vzdělání a ekologie a který by pomohly rozhýbat ekonomiku, pochází od eurokomisaře Johannese Hahna, který přitom nemá v popisu práce strašit členské státy.

Příliš drahá elektřina a půjčky

Když stát neurčuje v některých oblastech ekonomického života pravidla, tak to navíc automaticky neznamená, že zavládne svoboda podnikání. Ukázalo se, že pravidla nastaví silná zájmová sdružení, která pak čerpají zisk na úkor ostatních.
V posledních deseti letech vedla liberalizace trhu s elektřinou k tomu, že zdejší ceny vyrostly nejrychleji v Evropě. Nevýhodné to je zvlášť pro velké průmyslové podniky, které dnes platí za elektřinu po Slovácích a Italech třetí nejvyšší tarif v unii.
Stát se totiž fakticky vzdal regulace a o ceně rozhodují energetické podniky. Na jejich výpočtech do značné míry záleží, jak se určí cena za distribuci a jak se do konečné ceny promítnou náklady na obnovitelnou energii. Jejich návrhy pouze schvaluje Energetický regulační úřad. V jiných evropských zemích spotřebitel také doplácí na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Odvádí však za tím účelem daně, které musí pod kontrolou veřejnosti schvalovat parlament.
O silné pozici jednotlivých ekonomických sektorů svědčí i jinak těžko pochopitelná informace Eurostatu, že za přečerpání úvěru vyměří české banky klientům v průměru osmnáctiprocentní úrok. Víc se platí jen v Lotyšsku a Maďarsku, tedy v zemích, kde byly banky silně postiženy finanční krizí. Vysoké úroky pro neukázněné dlužníky přitom jistě přispěly k mimořádně silnému ochlazení nálady zdejších spotřebitelů.

Hlubší penzijní deficit

Liberální stát, který zapomíná na všeobecně platná pravidla, nakonec spolupracuje na prosazování zájmů některých skupin. Příkladem je zavedení druhého pilíře penzijního systému, který zajistí každoroční příliv desítek miliard na účty soukromých penzijních společností.
Pokud měl druhý pilíř vyřešit problémy schodku ve státním důchodovém pilíři, pak se mine svým cílem. Na skutečnost, že po převodu části sociálního pojistného od majetných do soukromých fondů zbude státu méně peněz na důchody chudší části populace, upozornila už loňská zpráva Mezinárodního měnového fondu. Peníze bude muset stáhnout z jiné části národní ekonomiky.
Slabost státu je v tomto oboru tradiční, jak svědčí výše státního příspěvku na penzijní spoření ve třetím pilíři. Na jedné straně je příspěvek českého státu nejvyšší ve střední Evropě, na druhé straně se vklady občanů do třetího pilíře tradičně rozmnožují právě jen o tento příspěvek. Jinými slovy: třetí pilíř se klientům příliš nevyplatí, protože výnos si uhradí sami ze svých daní.

Hranice pro recesi

Příkladů, jak se hraje v české ekonomice bez pravidel, přitom nabízejí dost i jiné oblasti, které nejsou tak snadným terčem jako evropské dotace, energetika, banky a penzijní fondy.
Není jasné, jestli může zavedení všeobecně platných pravidel v některých sektorech zachránit celou ekonomiku. Předem není jisté ani to, jak by měla pravidla vypadat a jakou míru svobody by měla připouštět. Stanovení některých hranic však nepochybně vrátí aspoň část důvěry v ekonomickou budoucnost.