Politická scéna se změnila po vzoru jiných východoevropských zemí. Nestabilní sněmovnu tvoří sedm politických stran, jako tomu je dnes ve Slovinsku a v Litvě, nebo tomu donedávna bylo na Slovensku a v Lotyšsku, případně ještě dříve v Polsku a v Estonsku.

Stejně jako v jiných východoevropských zemích se stranické spektrum už neomezuje na levici a pravici, úspěšný vstup do sněmovny zaznamenaly podnikatelské strany, které oslovily středové voliče.

Nestabilita s sebou nese obtíže při domlouvání vládní koalice a k tomu přistupují ještě další problémy. Vysoká míra propojení ekonomických a politických zájmů zvyšuje úroveň korupce a k folklóru veřejných institucí patří časté policejní zásahy proti představitelům státu.

Jmenované země proto mohou dát Čechům příklad, jak se vypořádat se složitými poměry roztříštěné politické scény.


Uspaskich, Šlesers, Janković

Obecně platí, že podnikatelské strany politickou stabilitu ohrožují. Ruský rodák a majitel potravinářského koncernu Viktor Uspaskich založil před deseti lety v Litvě Stranu práce. Vyhrál s ní v roce 2004 s téměř třiceti procenty hlasů a vstoupil do vlády se sociálními demokraty. Už v roce 2005 uprchl do Ruska z obavy před policejním vyšetřováním daňových úniků. Vrátil se o tři roky později a úspěšně čelil soudnímu procesu. Také díky tomu se Strana práce ve sněmovně udržela. Loni skončila ve volbách druhá s dvaceti procenty hlasů a opět vstoupila do vlády se sociální demokracií. Uspaskich se ministrem nestal jenom díky tomu, že ho prezidentka Dalia Grybauskaité odmítla jmenovat.

Jeden z nebohatších mužů Lotyšska, obchodník s oděvy Ainārs Šlesers založil „První stranu Lotyšska“ v roce 2002, získal desetinu hlasů a hned se stal ministrem. Funkci udržel až do roku 2009 a jeho kariéra zřejmě skončila v květnu 2011, kdy protikorupční úřad požádal sněmovnu o jeho vydání. Poslanci sice odmítli, prezident Valdis Zatlers však vyhlásil referendum, při kterém občané sněmovnu rozpustili. Šlesersova strana se pak už do sněmovny nedostala.

Předloňské slovinské volby vyhrál srbský rodák a majitel sítě hypermarketů Zoran Janković. Stranu Pozitivní Slovinsko založil jen dva měsíce před volbami, přesto získal skoro třicet procent hlasů. Koalici ovšem místo něho sestavil zkušený pravicový politik Janez Janša. Letos počátkem roku byli Janša i Jankovič obviněni z přijímání úplatků a ze svých funkcí odstoupili. Novou vládu sestavila strana Pozitivní Slovinsko už pod novou předsedkyní.

Příklady z blízké ciziny ukazují, že Češi nevstupují na neznámou půdu. V Lotyšsku a zvláště v Estonsku se mohou poučit, jak nestabilní politické spektrum uklidnit. Strany se v obou pobaltských státech slučují, jádrem integrace jsou obvykle silné pravicové a levicové subjekty s určitou tradicí. V Estonsku bylo před deseti lety ve sněmovně ještě sedm stran zpravidla s neurčitým programem, letos se tam už dostaly jen čtyři, z toho jsou dvě napravo a dvě nalevo.

Rumunská obrana proti prezidentovi

Nejistota Čechů má ještě druhý rozměr. V Pobaltí i Slovinsku jsou prezidenti považováni za záruku stability, čeští prezidenti mají místo toho ve zvyku rozvracet politické strany.

Pro současného prezidenta Miloše Zemana přesto existuje srovnání. Nabízí ho Rumunsko, kde je prezident rovněž volen přímo. Od roku 2004 je u moci Traian Băsescu, který má stejně jako Zeman sklony jmenovat vlády bez ohledu na složení sněmovny. To se mu podařilo v roce 2009, kdy padla vláda liberála Emila Boce. Băsescu pak svěřil premiérovi v demisi dočasný mandát, než se najde ve sněmovně nová většina. Boc ovšem získal kromě své liberální strany už pouze hlasy strany maďarské menšiny a k parlamentní většině mu chybělo sedmatřicet hlasů. S podporou prezidenta přesto požádal sněmovnu o důvěru a jeho vláda získala podporu díky nakoupeným hlasům nezávislých a opozičních poslanců.

Druhá Bocova vláda padla loni v lednu po násilných nepokojích a parlament se poté pokusil svrhnout prezidenta. Nepodařilo se mu však přesvědčit dostatek voličů, aby proti němu hlasovali v referendu.

Zkušenosti Rumunů se silným prezidentem už vedly k tomu, že jeho možnosti omezili několika ústavními paragrafy.

Jeden z nich například říká: „Prezident Rumunska určí kandidáta pro úřad předsedy vlády po konzultaci se stranou, která má v parlamentu absolutní většinu, nebo v případě, že taková většina neexistuje, s parlamentními stranami.“ Další z nich upřesňuje, že „prezident Rumunska jmenuje vládu na základě hlasování o důvěře v parlamentu.“ Rumunský prezident může jmenovat také úřednickou vládu bez důvěry, její trvání ale ústava omezuje na 45 dnů.

Tím rumunská ústava vylučuje, aby vznikla vláda typu kabinetu Jiřího Rusnoka. Právě proto, že tuzemská ústava nemá „rumunskou“ obranu proti prezidentské vládě, stává se Rusnokova vláda pomalu evropským unikátem. Už vydržela 132 dnů, druhou nejdelší dobu mezi evropskými vládami bez důvěry za posledních dvaceti let. Lepší byla už jenom belgická vláda Yvese Leterma, která bez důvěry vydržela 541 dnů. Letermův případ se přitom nedá s Rusnokem jednoduše srovnat. Leterme byl parlamentem potvrzeným premiérem před volbami v roce 2010, zmíněného jeden a půl roku musel čekat, než se na základě volebních výsledků vytvořila nová parlamentní většina.

Jak to skončí

Nestabilita je v politice jen přechodným obdobím, které končí nějakou novou či staronovou formou stability. V tom je hlavní riziko nestability. Není předem jisté, jak se dosavadní režim změní, případně jestli se nevytvoří úplně nový režim.

Nestabilní poměry v Pobaltí se usazují s tím, jak se daří pravicovým a levicovým stranám ovládnout politickou scénu včetně jejího středu. Takové řešení se po dlouhém nestabilním období prosadilo v roce 2005 také v Polsku. Na Slovensku a v Maďarsku stabilitu zařídili silní premiéři, kteří ovládli většinu parlamentu. Slovák Robert Fico se stal vzorem tuzemským levicovým politikům, zřejmě však nedostižným. Zemanova snaha soustředit moc v rukou prezidenta nemá v postkomunistických státech Evropské unie srovnání, to by se našlo až dále na východě v prostoru bývalého Sovětského svazu.
Zřejmě nejlepší cestou ke stabilitě je estonská či polská cesta. Svědčí o tom fakt, že se v těchto zemích podařilo nejvíce obnovit důvěru v politiky a snížit míru korupce.