Francii se v posledních týdnech nedaří vůbec dobře. Dějí se tam věci, které se do té doby neděly a vyústění není jisté. Klid se stále nevrací, protestující nepolevují v tlaku. Na druhou stranu nenechme se unést dokola opakovanými záběry z obrazovek: valná většina Francie žije dál svým životem mimo tzv. žluté vesty. Zapálených popelnic je jen pár.

Byl jsem minulý víkend v Paříži a pokud se člověk přímo neocitl na těch pár inkriminovaných místech demonstrací, o ničem nevěděl. Pařížská sobota jako každá jiná, plná nákupů, všechny obchody otevřené, kavárny přeplněné, osmdesát pařížských kin promítá, všechno funguje jako vždy, zábavní Městečko vědy přeplněné rodinami s dětmi.


Ani počet demonstrujících nebyl minulou sobotu nijak výrazný. 80 tisíc v celé Francii, součet asi ze dvaceti měst, a osm tisíc v Paříži, je na Francii (sedmkrát lidnatější než je ČR) malé číslo. Tisícovku demonstrantů v Praze jsme zažili víckrát a zemi to neochromilo.

Atmosféra majdanu

Co je nové či znepokojivé, je, že to „hnutí“ je živelnou rebelií, neartikulovanou vlnou, připomínající atmosféru majdanu či arabských jar. Ovšem v demokratické zemi, kde fungují všechny volené instituce, kde starostové, prezident a vláda hledají řešení, kde nikdo neúpí ve vězení a kde nejsou mrtví. Uvedlo se tu do pohybu něco, co nemá žádné srozumitelné označení, žádný jednotný program, dodnes žádné představitele. Ti lidé se svolávají na sociálních sítích, často kódovaných, každý týden jinam, sjedou se, způsobí velké pozdvižení, a za týden zase někde jinde.

Znepokojivé také je, že se u nich stále zvyšuje práh tolerance vůči násilí a ničení. Občané, kteří jdou manifestovat za zvýšení své životní úrovně, jdou vedle zamaskovaného chlapíka, který zapaluje na ulici popelnici, skútr nebo auto, a nic. Nikdo mu nic neřekne. Před pár měsíci by to bylo nemyslitelné. Desítky poslanců dostávali výhružné dopisy, jejich domy byly počmárané, byly útoky na prefekturu, na soud. Žluté vesty v reakci na Macronovo snížení rychlosti na menších silnicích na 80km/hod zaslepily nebo zničily po celé zemi přes polovinu pevných radarů, asi 1200.

Na druhou stranu se ukazuje smutný fakt, že teprve vlna násilí donutila vládu, aby začala naslouchat tomu, co lidé ve žlutých vestách říkají, a aby udělala ústupky.

Macron navrhuje celonárodní brainstorming

Nesmírně zajímavá, a inspirativní i pro české politiky, je Macronova odpověď na tu výbušnou situaci. Žádná tvrdá pěst, žádný výjimečný stav (jaký chce zřejmě Trump zavést na jižní hranici), žádné omezování svobody slova nebo shromažďování, žádný pád vlády (po němž volají oba politické extrémy). Policie je proti demonstrantům, kteří už toho hodně zničili (včetně tržeb mnoha menších obchodů), nesmlouvavá, ale postupuje v rámci předpisů, není zatím jediná oběť na životě během demonstrací.

Macronova reakce může vyrazit dech: navrhuje celonárodní debatu o tom, kam by země měla jít dál a s jakými změnami se obyvatelstvo ztotožní. V pondělí 14.ledna s ní má seznámit obyvatele, navrhne jim čtyři okruhy témat, jež pokrývají celou společnost a týkají se i požadavků protestujících: co dělat pro ekologii, aby se zabránilo přehřátí planety; jak a kolik platit na daních; jaké mít veřejné služby a jak je platit; jakou demokracii mít, jaký typ voleb, jaké referendum, včetně otázky přistěhovalectví.

Na Macronově metodě je třeba obdivovat demokratičnost jeho nápadu, obrátit se ve chvíli nepokojů k obyvatelům, zeptat se jich na názor, projevit jistou pokoru, a celou věc svěřit do rukou starostům, tedy zvoleným představitelům národa s místními kořeny. Zatím postupoval spíš opačně, mnoho kritik, které padají na jeho hlavu, mluví o jeho údajné aroganci, o válcování oponentů, o nedostatku pokory a trpělivosti.

Žádný politik v Evropě ani ve světě s takovým řešením politické krize zatím nepřišel, v tom je Francie zase jako už vícekrát první a jedinečnou laboratoří. Nejde o referendum, kde by se rozhodovalo mezi ano a ne, ale o debatu, jakýsi celonárodní brainstorming, znovunalezení národního porozumění. Pokud Macronovi vyjde, byla by to i pěkná lekce o tom, že krizové situace lze řešit i jinak než Brexitem, který v národě vykope nepřekonatelnou propast.

Celý mechanismus je už dost promyšlený, debatu by měl na starost už zavedený nezávislý Vysoký orgán pro veřejnou debatu, který takových debat v menším měřítku už má za sebou desítky, měl by zajistit, aby byla nezávislá na vládě. Konkrétní průběh by měli řídit starostové, lidé by se vyjadřovali na shromážděních v místě bydliště.

Debata by trvala dva měsíce, potom by se měla vyhodnotit. Samozřejmě lze hned říci, jak to jistě udělá mnoho komentátorů a jak to už teď říká ve vzácné spřízněnosti francouzská ultrapravicová i ultralevicová opozice, Le Penová i Mélenchon, že to je jen kouřová clona, že k žádné změně nepovede.

Tak jednoduché to ale nebude. Macron spustí riskantní podnik, jaký nemá obdoby, a pokud opravdu u lidí zabere a debaty se po celé zemi rozběhnou, nebude potom moci jejich výsledek nevzít v potaz. Z vlády je sice slyšet, že debata nemůže změnit nastavenou politiku reforem, že vláda má legitimitu voleb, ale reformy mohou projít různými obměnami.

Po zaplacení složenek jim zbydou dvě stovky

To živelné hnutí „žlutých vest“ není zase až tak neuchopitelné, je jen mnohovrstevnaté. Jeho jádrem je nižší střední třída, lidé, kteří chodí do práce, ale na konci měsíce jen taktak vyjdou. Kteří většinou bydlí daleko od větších měst v levnějších satelitních domcích a všude musí dojíždět, protože na bydlení ve městě nemají. A ti teď vykřičeli svůj pocit, že je nikdo nevnímá, že pro stát neexistují. A že všechny změny ve společnosti posledních let včetně prezidentových reforem se dějí na jejich úkor, že oni je mají platit.

Každý francouzský známý vám potvrdí, že jeho kupní síla za poslední roky spadla. Inflace je podle statistik minimální, kolem jednoho procenta, ale zdražují hlavně základní věci: nájmy, elektřina, plyn, potraviny. To že zlevnila letenka do Abu Dhabí nebo elektronika, jim moc nepomůže. Přitom státním zaměstnancům se už léta nezvedly platy, důchodcům chtěl Macron loni zvýšit zdanění (ve Francii se důchody od určité výše daní). Mnoho z těch, kdo se teď ozývají, říká, že když zaplatí všechny složenky, zbyde jim na život dvě stě, tři sta euro. Ti lidé celý život pracovali nebo pracují, a mají pocit, že se octli v situaci, kdy se normální prací člověk neuživí. Proto první požadavky „žlutých vest“ volaly po udržení a zvýšení životní úrovně. A Francie je přitom jako celá Evropa v konjunktuře.

Na druhou stranu v posledních letech enormně vzrostly zisky bank a finančního sektoru. Zase se ukazuje, jako za poslední krize, že se dnes vydělává daleko víc finanční spekulací, než prací, než výrobou a tvorbou hodnot.

Akcionáři si letos vyplatili 57 mld euro

Největší francouzské firmy teď svým akcionářům vyplatily na dividendách gigantickou sumu 57 mld euro, o jedenáct více než loni (veřejné výdaje státu přestavovaly loni 386 mld, deficit 80 mld). A to dostaly předtím od Macrona různé úlevy.

Lidé, kteří hnutí „žlutých vest“ spustili, nevidí důvod, proč bohatí a velké firmy bohatnou stále rychleji a proč jejich životní úroveň jde dolů a proč mají po letech normální práce živořit.

Není pravda, že by se o jejich problémech a rostoucím rozčarování nevědělo. Starostové, kteří době znají situaci v terénu, o nich opakovaně mluvili, zpravodajské služby to mnohokrát signalizovaly. Není náhoda, že na podzim dal demisi ministr vnitra Gérard Coulomb, do té doby dlouholetý starosta Lyonu, který měl celý život prst na tepu společnosti.

Macron není žádný zloduch ani reprezentant milionářů. Z celého jeho dosavadního působení je jasné, že bere své místo v čele státu vážně. Dělá, co sliboval v kampani: chce zavést reformy, o jejichž potřebnosti se mluví léta, ale které jeho předchůdci Chirac, Sarkozy i Hollande v obavě před nepokoji odkládali ad aeternam. Vidí sebe zřejmě jako velkého reformátora, který i přes odpor části veřejnosti, které šlápne na kuří oko, dodá zemi novou dynamiku a udrží ji na čele evropského vývoje.

Reformy jsou termín, kterým se v dnešním světě ohání kdekdo, většinou ti, kdo chtějí osekat sociální výdobytky. O jaké reformy Macronovi jde?
O znovunastolení rovnosti a spravedlnosti ohledně třeba daní nebo důchodů, o reformu školství tak, aby lidé byli víc připraveni pro život. Za dlouhá léta se ve Francii nahromadily desítky výjimek a různých režimů placení daní, různé profesní skupiny platí daně až od různé výše, různé profese (včetně novinářů) mají různé úlevy a slevy. Různé profese také odcházejí dřív do důchodu (pracovníci železnic).

Macron šel do voleb s tím, že tyto režimy srovná. Loni se mu to podařilo se železničáři, kteří měli výhody ještě z dob, kdy házeli uhlí a kdy byla jejich profese těžkou manuální prací. Dlouho stávkovali, ale nakonec ustoupili. Společnost ve své většině Macronovy snahy podpořila, mnoho profesí se ale začalo bát, že teď přijde řada na ně. Podobně školství: v zemi je stále devítiprocentní nezaměstnanost a přitom tu je asi 200.000 neobsazených míst. Nejsou na ně ale kvalifikované síly.

Macronova chyba: obešel mezičlánky demokracie, zůstal sám

Macron udělal asi velkou chybu v tom, že od začátku svého mandátu neřekl jasně, co všechno chce změnit, že nevysvětlil lidem, v čem budou jeho reformy pro ně ve finále výhodné.

Je inteligentním technokratem, který ale nikdy nebyl v politice, nikdy nežil v terénu, prezidentská volba byla jeho první politickou zkušeností, kterou kdy prošel. Obklopil se lidmi podobného ražení, vzdělanými technokraty rozhodujícími z vysokých pater kabinetů. Postupuje rychle, rozumí, že reformy nelze protahovat do nekonečna, že když chce řezat, musí rychle. Teď se mu ale jeho metoda vymstila, nižší střední třída se mu vzbouřila, má dojem, že prezident všechny své kroky dělá na její úkor a že ji tlačí do živoření.

Udělal jednu velkou chybu, objektivní kontext mu ale na druhou stranu neumožnil příliš jinak: ve svém reformátorském zápalu úplně opomíjí nejrůznější mezičlánky demokratického systému, odbory, politické strany, místní samosprávu. Je zajatcem vlastního úspěchu, vlastní metody. Sám se dostal nahoru tak, že všechny tyhle instituce demokratického systému obešel, obrátil se o hlasy rovnou k obyvatelům s tím, že ruší pravo-levou dichotomii a klasické strany. Už před ním, a potom výrazně po jeho zvolení, zabředly všechny zavedené strany do marasmu, rozpadají se, ztratily voličstvo. Po právu je ale třeba říci, že do velké míry vlastní vinou, ony svou neschopností reagovat na změny ve společnosti zrodily Macronův fenomén, který do té doby Francie neznala.

Sešity Ludvíka XVI skončily revolucí

Jenže teď stojí sám ve vyprahlé poušti, tím, že opomíjel všechny převodní páky demokracie se teď nemá o koho opřít a kým zaštítit. Demonstranti obracejí svůj hněv přímo proti němu, nevolají už tolik po kupní síle jako po jeho odchodu a po politických změnách. Třeba po uzákonění referenda, které by obyvatelům umožnilo odvolávat politiky i během jejich mandátu. Macron se pro ně stal symbolem všeho, co jim ničí život, přestože on sám na tom má jen minimální podíl a příčiny dnešního stavu leží v minulosti a on je mění. Ale nedobrou metodou a asi i s pokřivenou vizí toho, co země potřebuje.

Celonárodní debata, kterou chce vyvolat, mu zřejmě získá zpět popularitu. Demonstruje koneckonců jen nepatrná část obyvatel a násilí většinu odpuzuje.
Frankofilové ale nepřehlédnou, že sešitům, které vystavují už teď venkovské radnice, aby do nich lidé zapisovali své stížnosti a přání, se říká oficiálně „cahiers de doléance“, knihy stížností. Přesně stejně jako těm,jež zavedl král Ludvík XVI. a kam měl třetí stav zapisovat své stesky. Jenže to nestačilo, o necelý rok později se spustila revoluce.