Nedávno jsem byl v Paříži a prošel si jako vždy knihkupectví. Od mé poslední návštěvy stovky nových knih. Celá ta krása měla ale jednu vadu: prakticky nikde český autor. Letos mají ve Francii vyjít tři knihy současné české beletrie. Slovenských loni vydali třicet.


V těch knihkupectvích narazíte mezi novinkami ze středoevropských autorů hodně na maďarské, rumunské, polské, docela dost Slováků, hitem tam byl Estonec. Samozřejmě polská nobelistka Olga Tokarczuková měla všude svůj zvláštní kout. Francouzsky jí zřejmě vyšlo téměř všechno, co napsala. Na českého autora ale téměř nenarazíte.

Přitom ve Francii ročně vyjde 44 tisíc knižních novinek, tedy skoro čtyři tisíce měsíčně. A pouhé beletrie tam vycházejí každý měsíc stovky. Vidět, že v tom literárním moři neexistujeme, že česká literatura v jedné z největších a nejdůležitějších kultur Evropy prakticky zmizela, je smutné.

Abych nebyl nespravedlivý, výjimky potvrzující pravidlo: v jednom knihkupectví jsem narazil na nová vydání dvou Čapkových cestopisů, v jiném na Český román Ladislava Klímy a v jiném zase na Peroutkův Oblak a valčík. Toť vše. Jsou to ovšem vydání malých nakladatelů, malé náklady. Žádná reklama na ně, žádné plakáty. Jsou pryč časy, kdy jste tam narazili na hromady Vaculíků, Škvoreckých, Klímů, Lustigů a dalších.

A hledat českého autora z oblasti historie, politiky, sociologie, věd, které popisují dnešní svět a přispívají k jeho pochopení? Nic, ani náhodou. Jako bychom neměli k dnešnímu světu co říci. Nebo to neuměli do toho světa vyslat.

Ještě trochu jiný pohled: v jednom z největších knihkupectví, Gibert Jeune, pět pater knih, má svůj dvoumetrový regál polská literatura, svůj maďarská, svůj rumunská, svůj literatura jidiš a hebrejská. Nikoli ale česká. Ta se tísní spolu se slovenskou a s Balkánem v jednom regálu Střední Evropy. A jsou to většinou jen starší vydání starších autorů, novinek poskrovnu.

Čím to je? Češi se sami vymazali z evropské literatury?

Kunderovi pomohla ke světovému věhlasu Francie, ne české ministerstvo

Znamená to buď, že česká literární produkce nestojí za to, aby byla překládána, nebo že se český stát a jeho příslušné instituce nestarají o to, aby se dostala do světa. Osobně se kloním k tomu druhému.

Nebo trochu jinak: Poláci mají pět Nobelových cen za literaturu, z toho tři po r. 1980. My jen jednu jedinou, Jaroslava Seiferta z r. 1984. A zase: znamená to, že češti autoři nejsou na úrovni? Ne nutně. Jenže na Nobelově ceně se musí léta pracovat. Kromě dobrého autora to chce promyšlenou podporu veřejné instituce. Polský Knižní institut pomohl Olze Tokarczukové, aby jí vyšlo v cizině 92 překladů – má to nějaký český autor? Nemá. Nechali ji přeložit do švédštiny, mateřského jazyka členů Nobelova výboru – má to nějaký český autor?

Nebo ještě jinak: ve světě zdaleka nejznámějším autorem spojeným s českou literaturou je Milan Kundera. Je to snad tím, že píše o tolik lépe než jiní autoři vyjadřující se česky? Nemyslím. Klíčový vliv na jeho věhlas mělo, že vyjel do Francie, dostal se tam pod křídla největšího nakladatele Gallimarda a ten mu zajistil profesionální systematickou podporu na celoplanetární úrovni. Kdyby byl odkázán na podporu českého ministerstva kultury, věděl by o něm dodnes málokdo. To je smutný fakt.

Ministerstvo kultury trestuhodně zanedbávalo

Řekněme to otevřeně: po léta se o vývoz české literatury nikdo pořádně nestaral. Ministerstvo kultury tuto svoji povinnost vůči české kultuře trestuhodně zanedbávalo. Chovalo se, jako by stačilo, že pár úředníků navštíví pár knižních veletrhů, že se na několika z nich objeví malý český stánek (ovšem s knihami v češtině), že vyčlení malou částku na podporu překladů. Nemělo žádnou strategii, žádný promyšlený postup, působilo ad hoc. Paběrkovalo a příštipkařilo.

Když se před pár lety (po letech mlčení) začali spisovatelé a vůbec aktéři literárního života halasně ozývat, aby český stát vytvořil podobnou instituci na podporu národní literatury, jaké mají všude možně v Evropě už léta, nechal ministr kultury na papíru bleskurychle vytvořit tzv. České literární centrum. Jenže z projektu, který se zpočátku jevil velmi nadějně a na úrovni zahraničních institucí, se vyklubal jen slabý odvar.

Místo nezávislé instituce, jež by měla být výkladní skříní vůči zahraničí, vsunul ministr toto centrum jako malé oddělení o pár zaměstnancích pod Moravskou knihovnu v Brně. Nedostalo vlastní rozpočet, žádné kompetence ohledně vydávání knih v zahraničí, peníze na dotace podpory zahraničních vydání (nástroj par excellence takové instituce) dál rozděluje ministerstvo. Od založení centra už odešli dva jeho vedoucí a třetí je jen pověřen.

Těch pár zaměstnanců centra se snaží seč mohou, mají ale omezený rádius. Zatím spíš mohou nabízet autorům výjezdy do zahraničí na čtení jejich knih nebo na veletrhy, či pobyt pár týdnů v Čechách či v Brně (včetně zahraničních hostů). Ve srovnání s jinými evropskými institucemi tohoto typu to je málo. Pulty zahraničních knihkupectví zatím žádnou změnu nezaznamenaly (snad s výjimkou německých).

Někdo namítne letošním Lipským knižním veletrhem, kde byla ČR hlavním hostem. Ano, konečně první průlom po desítkách let. Je ale na obzoru další větší akce tohoto typu? Nic o ní není slyšet.

Plánuje se veletrh v květnu ve Varšavě, kde je česká literatura bez jakékoli větší zásluhy českých institucí už léta populární a vychází díky zájmu polských nakladatelů v mnoha vydáních. Kontext ovšem není nešťastnější, vládnoucí strana je tam dnes v ostrém konfliktu se světem kultury a literatury.

Méně českých knih anglicky než makedonsky

A jak je to s finanční podporou českého ministerstva kultury zahraničním vydáním? Tedy s klíčovým nástrojem, jak prorazit v cizině? Ano, částka, kterou dává na podporu, se zvětšila, ale chybí zjevně strategie v jejím využití. Do jakých zemí, do jakého teritoria, co je prioritou? Každý nakladatel malého jazyka ví, že chce-li, aby se jeho kniha šířila po světě, musí vyjít anglicky, a to ne kdekoliv, ale u dobrého britského nakladatele, který jí zajistí distribuci, reklamu, recenze, mediální ohlas. Potom se o ni zajímají i v jiných zemích.

Jak to je s prioritami našeho ministerstva? Podle jeho veřejně dostupných informací rozhodlo loni podpořit vydání tří knih britským nakladatelům a pěti americkým. Ano, toť vše, osm za celý rok do tohoto globálního jazyka. A to nemluvíme o tom, že nejde o žádné větší nakladatele. Zato podpoří dvanáct nakladatelů v Makedonii, šest v Chorvatsku. Švédsky nic. Jaká je v tom strategie, jaké priority? Angličané si nedali do Prahy žádost a tak my přece žádné hledat nebudeme?

Tři knihy české prózy, toť vše

A co Francie? Pro letošek se plánuje, že tam vyjdou tři české knihy současné prózy (a tři komiksy). Toť vše. Slovákům tam loni vyšlo třicet knih – o polovinu menší země, desetkrát víc knih. Na letošním pařížském veletrhu se má objevit menší český stánek. Poprvé po více než deseti letech. Jako první vlaštovce mu musíme tleskat, bude ale s to situaci nějak zvrátit? Jeden stánek mezi stovkami jiných?

Chabá prezence české literatury ve Francii samozřejmě zapadá do širšího kontextu. Ve Francii nejsou vidět ani české filmy, ani výtvarníci. Česká republika vůbec zmizela z prvních stránek světových médií, stát nemá žádnou strategii, jak se ve světě prezentovat. V 90.letech jsme byli nejmilovanější zemí a kulturou východu Evropy, tenhle kapitál jsme promarnili.