Je překvapivé, jak snadno české obyvatelstvo spolklo, že vláda zavřela hranici vlastním občanům. Bylo to nutné? Kde byly pro to argumenty? Západní Evropa to neudělala.

Koronavirové nebezpečí vypadá u nás ve srovnání s nejpostiženějšími státy velmi dobře, buďme za to vděčni. Česká společnost ho zatím zvládá opravdu dobře a to bychom měli mít na paměti. Až čas ukáže, čím to bylo, že máme tak málo úmrtí, a jaká opatření skutečně zabrala. Rychlé omezení pohybu obyvatel, zavření všech obchodů, povinné roušky? Fakt je, že ta situace nějak souvisí s geografií a že aniž víme přesně proč, nízká čísla mají všechny země na východ od Německa a na sever od Itálie. Nejsme výjimkou na kontinentě, to si nenalhávejme.

Náš prozatím dobrý výsledek ale neznamená, že není třeba kriticky diskutovat o metodách. Jak to lapidárně vyjádřila mluvčí Městského soudu v Praze à propos jeho nedávného rozhodnutí: „Efektivita není měřítkem zákonnosti a účel nesvětí prostředky.“

Už delší dobu se mi honí hlavou, s jakou snadností vláda prosadila a obyvatelstvo spolklo zákaz vycestovat ze země. Jaký nezavedl žádný stát západní Evropy. A kolem nás dokonce ani Kaczyńského Polsko.

Dvojí přístup, stará a postkomunistická Evropa

Pokud se nemýlím, žádná země staré Evropy nezakázala svým občanům vycestovat, se snadností to ale učinily dle dostupných informací některé postkomunistické země. Znamená to, že v Evropě stále existuje dvojí logika, dvojí reflex, po němž vládci sáhnou ve chvíli, kdy se objeví velký problém? Stále, třicet let po konci komunismu?

Co to o nás vypovídá? Jako by se vracely nějaké staré reflexy, starý způsob myšlení. Že když se objeví problém, zavřít hranici. Nikdo ven ani dovnitř a je vyřešeno. Spadla klec a je to. Jako by to, čemu se říká demokratické hodnoty a svoboda každého občana, byly jen tenkou slupkou, škraboškou, kterou jsme si nasadili pro časy klidu a prosperity. Make-upem pro jeden večer, abychom vypadali, když to nic nestojí. Ale jakmile přijde první náraz bouře, s klidem ty principy odhodíme. Jako by se jestě stále nestaly částí našeho politického DNA.

Přece to není jediná pohroma, která příšla. Vždycky nějaké budou. Nemůžeme si myslet, že dějiny poběží už jen v klídku a bez otřesů. A to pak nás stát vždycky neprodyšně uzavře? Vždycky bude padat klec? Jen tak pro jistotu? Jakým právem?

Na tak velký zásah do hlavních svobod stačila jedna věta v usnesení vlády a dohromady nikomu nestála za slovo. Daleko víc se u nás mluvilo o hrůze, že budou zavřené hospody a nebude droždí. Při zpětném pohledu člověku běhá mráz po zádech, s jakou snadností ten zákaz překročit hranici vlastního státu v Čechách všichni spolkli. Vůbec jsme neslyšeli poslance, nebylo slyšet opozici, spolkla to ČSSD. Po celou dobu krize mlčí ministryně spravedlnosti, jako by všechna ta opatření neměla právní stránku a nestála za vyjádření. Neozval se ombudsman, ač má bránit zájmy občana proti administrativě. Nikomu to nepřišlo divné. Jen skupina senátorů se proti tomu postavila a pro historii zachránila čest.

Vláda zavřela hranice pro vlastní občany

Že se hranice zavřela vůči cizincům zvenčí, jako preventivní opatření, to bylo pochopitelné. Učinila tak časem většina států. Tenkrát na začátku se všem jevilo, že nákaza přichází z ciziny. Ale zakázat Čechům vyjet? Problém by samozřejmě mohl nastat po návratu těch, kdo by vycestovali. Řešením by ale byla karanténa, testy, tak jak se to bude dělat teď po znovuotevření hranice.

Nakolik bylo to rozhodnutí zavřít hranici vlastním občanům motivováno racionální úvahou a nakolik bylo spíš zkratkovitým uvažováním lidí odchovaných strachem starého režimu ze všeho, co je cizina a jinakost? Nepřipomíná vám ta rychlost a snadnost, s jakou se to stalo, vztyčení Berlínské zdi před půl stoletím? Vyhodnotil nějaký expertní tým, že by vycestování do okolních zemí podstatně zvýšilo riziko nákazy? O ničem takovém jsem nečetl.

Proč by se měl někdo nakazit spíš, když pojede do práce 40km přes německou hranici, než z Prahy do Poděbrad? Německo ani Polsko žádná zvláštní ohniska nákazy nepředstavovaly.

A kde je racionální podklad k tomu, že ministr zdravotnictví najednou ze dne na den, těsně před půlnocí oznámí, že se hranice zase otevírá? Zdůvodnil to tak, že „My jsme uvolnili zákaz pohybu, a tím pádem bude možné vycestovat do zahraničí.“ Každý byl v té chvíli rád a o věci se už dál nemluvilo. Ale v inteligentní společnosti se o takových věcech vede diskuse. K tomu máme mimochodem parlament, ten ale po celou dobu nebylo slyšet.

Francie ani Belgie vlastním občanům hranici nezavřely

Už léta žijeme v Evropě bez hranic, desetitisíce Čechů tomu uvěřilo a svoji obživu mají na druhé straně té pomyslné hranice. Jezdí denně pracovat k sousedům, mají tam část rodiny, třeba chalupu. A najednou se ukázalo, že za nimi nemůžou, že to byla jen taková hra, kterou může vláda ze dne na den ukončit. Že mají před sebou zase zeď. A že jim ji zvedl jejich vlastní stát.

Třeba Francie nebo Belgie mají daleko víc úmrtí, než my. Svým občanům ale hranici nezavřely. Přijaly vůči koronaviru přísná omezení, omezily velmi přísně pohyb na domácí půdě, ale občanovi nechaly jeho plná práva. Což znamená i možnost překročit hranici vlastní země. Ve výnosu francouzského premiéra o krocích vůči koronaviru dokonce výslovně stojí: Občanům se nebrání ve vycestování z francouzského území.

Uvnitř Belgie rovněž platí zákaz pohybu mimo bydliště, kromě vážných důvodů. Končí tedy turistika. Ale vycestovat smějí lidé, kteří na druhé straně hranice mají práci, partnera, rodinu, střídavou péči, jezdí tam do školy, účastní se pohřbu nebo svatby apod. Jsou jich desetitisíce.

Moji známí včera přijeli autem z Belgie. Belgicko-německou hranici přejeli ani nevěděli jak, nestál tam žádný voják, nikdo je nezastavoval. Mohli je cestou kontrolovat, namátkově, k tomu má policie právo. Ale ani Belgičané ani Němci nepostavili na hranici závory. Takovou hranici jak za starých časů pocítili ti mí známí až na německo-české. Zastavit, kontrola dokumentů. To vše čeští vojáci.

Přes sto tisíc polských pendlerů přišlo o obživu

Česká vláda svým původním rozhodnutím zkomplikovala život tisícům pendlerů, naštěstí to teď uvolnila a mohou zase jezdit za prací (pokud o ni mezitím nepřišli). To samé zakázala v půlce března polská vláda, vedena stejným reflexem, že když je problém, tak zavřít hranici. Svým pendlerům pracujícím v Německu nebo v Čechách dala 48 hodin: necháte práci nebo zůstanete za hranicí, nevíme na jak dlouho. Dodnes jim ji neotevřela, vlastním občanům. Nejde přitom o pár jednotlivců, Poláků pracujících za hranicí jsou kvanta. Jen do Německa jich denně dojíždí přes 150 tisíc, jsou údajně nejpočetnější skupinou pendlerů v Evropě. Bez nich se v Německu ze dne na den dostaly do velkých obtíží průmysl i třeba nemocnice. Podobně český průmysl.

Tady je vidět paradox celé situace. Zákazem vlastním občanům jezdit pracovat do Německa způsobila česká vláda potíže německým nemocnicím. A polská vláda svým rozhodnutím zase přivodila potíže českému průmyslu. Každý jen za sebe. To se nemohly dohodnout, koordinovat se? Nemají telefon, nepoužívají mail?

V Polsku si to lidé nenechali líbit, minulý týden se tam demonstrovalo snad na všech přechodech s Německem: proč mě nepustíte za tátou, chci jet ošetřovat babičku, mám tam práci, chodím tam do školy a mám skládat zkoušky, milá ženo, kdy tě zase obejmu? Tu absurditu ilustruje město Zhořelec, napůl v Polsku, napůl v Německu, fakticky ale jedno město, hranici tam už dávno vymazali. A teď najednou rodina žijící na polské straně nemůže ke svému doktorovi, protože ten má ordinaci na německé straně.

I Český a polský Těšín je najednou zase rozdělené město a zákaz překročení hranice, té říčky Olše, ničí desetitisícům lidí životy, končí jim obživa, rodiny jsou odtrženy.

Na polskou vládu tlačí starostové všech příhraničních měst, podepisuje se tam petice žádající, aby pendleři směli zase jezdit za prací a rodinami, i obnovu malého pohraničního styku. Včera jsem od spisovatelky Olgy Tokarczukové k tomu dostal alarmující dopis. Změnu slíbil polský premiér snad od 4.května.

Během krize zmlkl hlas práva

Koronavirová krize bohužel ukázala, že v Evropě existuje z právního pohledu dvojí přístup. Jeden, který plošně zakazuje, bez dlouhého přemýšlení spouští klec, a druhý, který nuancuje a rozumí, že lidé se ocitají v různých situacích a mají různé životy. A že ta dělící čára běží tak trochu mezi západní a postkomunistickou Evropou. Mnoho lidí uvěřilo, že v Evropě se už žije bez hranic, a najednou jim to jejich vlastní vlády ve střední Evropě popřely. Jako by zapomněly, že máme sousedy, že žijeme v Evropě a jsme ekonomicky propojeni.

Ta krize také ukázala, že v ní u nás nebyl příliš slyšet hlas práva, ministryně spravedlnosti zmizela. Jako na začátku privatizace: je třeba jednat rychle, důležitá je efektivita, na zákony a právní nuance není kdy. Není čas, každému musí přeci být jasné, že cíl je správný. Ze zpětného pohledu ale víme, jak dopadla.