Zwinger má velkou výstavu Vermeera, nepřekonatelného mistra melancholie a klidu, a jeho nizozemských současníků. Včetně nově zrestaurovaného obrazu, který je jiný, než jak jsme ho znali.

Kolik renomovaných kunsthistoriků asi napsalo studie o tom, jak dokonalou kompozici má ten Vermeerův obraz, jak je vyvážený, jak je ta mladá žena geniálně zasazená do prostoru a jak tam za ní hraje velká plocha světlé stěny?

Jenže teď se ukázalo, že stěna byla jen přemalbou, a to navíc nikoli malířovým štětcem, ale až někým později. A že Vermeer tam naopak namaloval velkého Cupida (Amora), stejného jako na svém jiném obraze. Amora, který nám má nejspíš říci, že jde o milostný dopis.

Řeč je o nizozemském malíři Johannesu Vermeerovi (1632-75) a jeho plátnu „Mladá žena čtoucí dopis u okna“. Nějaká tři století, možná méně, visel bez Amora, a až letos ho restaurátoři drážďanského Zwingeru, který ho vlastní, odstraněním přemalby navrátili do původní podoby a s velkou slávou ho teď ukazují. Chytí se teď někteří historici umění za nos? Dočteme se, jak skvělá je teď ta kompozice s amorkem?



Výstava s pointou

Plátno je středobodem výborně udělané výstavy deseti Vermeerových obrazů svezených ze všech koutů světa, doplněných o plátna jeho nejrůznějších současníků. Ukazují, jak kdo tehdy pojímal podobné náměty: lásku, rozkoš, portrét, domácí interiéry, perspektivu, barevnost. Ví se, že Vermeer maloval velmi pomalu či střídmě, pár pláten ročně, dnes je jich dochovaných asi sedmatřicet, o autenticitě několika se vedou spory. Takže moci vidět deset je skoro zázrak, který se koná jen jednou za mnoho let.

Celá výstava je chytře koncipovaná jako příběh, který nás dovede až k jeho vyvrcholení, k zrestaurovanému plátnu v posledním sálu a k ukázkám seškrábání přemalby. Inteligentní vyprávění s pointou, nikoli chronologická monografie.

Melancholie, zklidnění, gesto zastavené v půli

Vermeer je velkou záhadou, moc se o něm neví, je to jedna z tajuplných postav holandského malířství Zlatého věku. Jen to, že celý život prožil v nizozemském Delftu, tehdy velmi bohatém, od narození do smrti zřejmě v okruhu pár kroků kolem náměstí, že tam byl za života uznáván, jelikož se stal hlavou malířského cechu sv. Lukáše. A že měl se svou jedinou ženou jedenáct dětí a zemřel ve třiačtyřiceti. Ale proč a pro koho maloval to, co maloval, a jak sebe a celou rodinu živil?

Sousedství jiných malířů, vesměs vynikajících, na té výstavě dává odpověď na otázku, proč je dnes tak ceněn. Je jiný než všichni ostatní. Pracuje mistrovsky jako nikdo s jemným světlem. Ze všech jeho pláten vane těžko popsatelná melancholie, zklidnění, jemná nostalgie, jakou se nepodařilo zpodobit nikomu jinému. Svět se u něj jako by zastavil. Byť jde o scénky z měšťanských městských interiérů, člověk má pocit, že se dívá na život zastavený v půlce gesta, jako v Růžence, petrifikovaný do vzpomínky.

Jako by to byl odraz světa v jakémsi zrcadle, jež lehce stírá všechny obrysy a ostré hrany. Kontury jeho postav i předmětů jsou lehce rozpité, naléhavost a ostrost zmizela. Jeho výjevy jsou na první pohled banální, část z nich dokonce jakési variace na jedno téma mladé ženy před oknem, jednoduchost je ale zdánlivá, je třeba je číst jako symboly.

Modrá s chladnou žlutou

Vermeera od ostatních malířů odlišují už jeho barvy, většinou chladné, tlumené, zredukované na nevelký počet. Neopakovatelný a jedinečný je jeho ultramarín získaný z lapis lazuli, kombinovaný s chladnou citrónovou žlutí. Tahle barevnost je patrná především v sérii mladých žen, z nichž jedna stojí před oknem a čte si dopis, jiná nalévá mléko, další drží džbán na vodu nebo zase jiná odvažuje na lékárnických vahách zlato či perly, popřípadě stojí před spinetem či píše dopis.

Většina Vermeerových pláten se odehrává ve stále stejném, dosti prostém prostoru vymezeném v prvním plánu stolem pokrytým komplikovaně nahrnutou, zřasenou orientální tkaninou, na níž stojí pár odložených předmětů, mísa s trochou ovoce či džbán na vodu, a někde vedle vysoká židle. Postava ze tří čtvrtin, ať už sedící nebo stojící, obrácená k oknu vlevo, z něhož dopadá tlumené světlo, pár kusů nábytku, opakujících se dokonce na vícero obrazech, a jeden, dva obrazy nebo mapa v pozadí.

Malíř často používá obraz v obraze a jeho současníci jistě rozuměli té symbolice: kdo ho maloval a jaký byl vztah jeho námětu k hlavní postavě plátna. Mapa na zadní stěně nejspíš mluví o tehdejším Nizozemí, jež se teprve čerstvě, když bylo malíři 16 let, stalo samostatnou zemí. Možná i o důležitosti zámořského obchodu pro prosperitu země – vždyť Delft byl u založení Východoindické společnosti a její členové možná u Vermeera kupovali jeho obrazy.
A mnoho výjevů se týká hudby. Mladá žena u spinetu, sama či ve společnosti mladíka, nebo s loutnou či kytarou. Příjemnosti měšťanského života a zřejmě symboly erotiky.

Ač měl kupu dětí, nikdy se žádné dítě na jeho obrazech neobjevilo. Jako by maloval jiný svět, než v jakém sám žil, jenž byl jistě plný rámusu, dětského křiku, dupotu dřeváků a povykování.

Tajemná Ulička v Delftu

Nejtajemnější je ale jeho Ulička v Delftu, jediný výjev toho druhu, jaký je u něj znám. A mají ho na výstavě. Průčelí měšťanského domu, červenohnědá cihla, všechna okna zavřená, devatenáct zavřených okenních tabulek, otevřené jen dvoje dveře. Nic se tam zdánlivě neděje, výjev zdánlivě bez lidí. Jen dole tři malinké ženské postavy, jedna se naklání, koště opřené o zeď, druhá sedí ve dveřích domu s ruční prací a třetí, nejspíš dívka, klečí zády k nám před lavicí a zřejmě něco hraje na zemi s klukem (kuličky?). Asi jediný obraz, kde má Vermeer děti.

Linky štítů ovšem směřují k té první, k té ženské postavičce na konci typicky uzounké středověké uličky. Záhada: co tam dělá, proč tam je, kdo to je? A hlavně: o čem je celý ten výjev, v němž se nic neděje? Šlo o to zpodobit někomu jeho dům? Kdo si to plátno koupil? Nebo to je celé o symbolech?

Na ten obraz by se člověk mohl dívat hodiny, neodolatelně přitahuje, ač v něm není žádná akce, žádný pohyb, žádný prvoplánový příběh. A přitom má duši. Přestože je plný architektury, vertikál, horizontál a kolmic, dýchá z něj zvláštní klid, mírnost, vyrovnanost, odtažitost.

Být to fotografie, řeklo by se, že je lehce rozostřená. Mimochodem, někteří odborníci se domnívají, že malíř používal cameru obscuru, předchůdkyni fotografického přístroje, která mu pomocí čoček promítla na plátno skutečnost.

Ze zapomnění na vrchol uznání vedle Rembrandta

Dnes se soudí, že se zachovalo sedmatřicet Vermeerových obrazů a že za život jich namaloval asi čtyřicet pět, že velkou část od něj kupoval jeho mecenáš, bohatý pekař v sousedství. Ač byl v městě Vermeer uznáván, jeho sláva asi hranice Delft nikdy nepřesáhla. Není známo, že by ho za jeho života kupovali v Amsterodamu či v Haagu, nemluvě o cizincích, Francouzích, Angličanech, Italech, kteří si přitom z tehdejšího Nuzozemí vozili plátna po stovkách. Jeho život ukončila velká hospodářská krize a vdova byla nucena všechny obrazy, co měl, prodat v Amsterodamu v dražbě.

Jako malíř upadl dlouho do zapomnění kritiků, objevil ho a na světlo vytáhl až koncem 19.století Francouz Théophile Thoré-Burger. A potom jeho hvězda stoupala, dnes je považován za stejného velikána jako Rembrandt či Hals. Obdivovali ho impresionisté a Marcel Proust má v Hledání ztraceného času dlouhé pasáže o tom, jak jedna z jeho hlavních postav, elegán Swann, věnuje několik let svého života psaní studie o Vermeerovi. V tom textu se potkali dva velikáni, spisovatel vzpomínání a plynoucího času, a malíř nostalgie a zastaveného času.

Tím, že výstava ukazuje Vermeerovo plátno zbavené přemalby, vrací ho do našeho času. Člověk si může jen představit, s jakým rozechvěním dnešní restaurátor seškraboval milimetr po milimetru pod mikroskopem ostrým skalpelem přemalbu, jeho strach, aby nezaryl už do vrstvy Vermeerovy a nepoškodil nenávratně jeho pigmenty.

Výstava „Vermeer: On reflection“ je k vidění v drážďanském Zwingeru do 2.ledna 2022