Podrobnější analýza parlamentních voleb. Zcela překopaly francouzskou politickou scénu. Prezident oslabil, musí slepit většinu a vládu. Přijdou konflikty.

Všechno bude odteď jiné než dosud. Parlament bude vypadat jinak, bude rozdrobenější, bude prezidentovi daleko víc vzdorovat, na síle nabraly pravicový i levicový radikální extrém, neochotné ke kompromisu. Střed není dost silný, aby se sám prosadil. Francie zažije období nejistot a turbulencí, jejich vyústění lze teď jen stěží předvídat.

Na zahraniční politiku Francie a Macronovo počínání vůči Ukrajině a Rusku i vůči EU to nebude mít větší vliv, tahle doména je zcela v pravomoci prezidenta, parlament ani vláda mu do ní nemohou příliš mluvit. Prezident ale nejspíš neprosadí změny vedoucí k větší evropské integraci, jako je posun k většinovému hlasování v zahraniční politice EU, v novém francouzském parlamentu pro to pravděpodobně nenajde potřebnou většinu.

Podstatný vliv ale bude mít volební výsledek na domácí politiku.

Macronova koalice je hlavní silou, nemá však většinu

Hlavní otázkou těchto voleb bylo, zda si Macronova koalice udrží v parlamentu většinu. Už před nějakou dobou jsme psali, že to tak nemusí dopadnout. A také nedopadlo. Pro Macrona to byl šok a katastrofa. Nečekalo se, že jeho výrazné angažování ve válce na Ukrajině, četné telefonáty Putinovi i teď cesta do Kyjeva, mu jakožto prezidentovi v tak vážné době nezajistí většinovou podporu. Udělal velkou chybu, že se nepustil do pořádné kampaně a dynamiku přenechal radikální levici.

Jeho koalice sice získala zdaleka nejvíc hlasů ze všech, o stovku víc než následující levicová koalice, což potvrdilo jeho značnou popularitu, nestačí mu však na většinu v parlamentu.

Od dob, kdy před pěti nastoupil jako velký reformátor, který chce zemi podstatně proměnit a zmodernizovat pro 21.století, tedy ji ekonomicky liberalizovat, měl Macron v podstatě volnou ruku. Díky pohodlné většině v parlamentu mohl prosadit každý svůj zákon.

Jedinou silou, která ho v brzdila, byly neutuchající protesty žlutých vest v ulicích, covid a ke konci část jeho poslanců, kteří s některými texty nesouhlasili. Parlament používal jako převodní páku k odhlasování zákonů, s nimiž přicházela vláda, kterou sám najmenoval a řídil pevnou rukou. Opozice a tradiční strany levice i pravice byly slabé a téměř v troskách, neměly sílu k větší aktivitě.

Konec důchodové reformy

Všeobecně se soudilo, že teď, když covid vyvanul a když si v parlamentu potvrdí většinu, bude v nedodělaných reformách pokračovat. Mezi mnoha jinými, že prosadí velkou důchodovou reformu včetně racionálního odchodu do důchodu v pětašedesáti letech (dnes je ve dvaašedesáti). Na tom postavil i svou prezidentskou kampaň. Po nedělních volbách se to zdá vyloučené a Marine Le Penová mu rovnou vzkázala, ať na reformu zapomene.

Co se v neděli stalo, nemá v nedávné minulosti obdobu. Poprvé po mnoha letech se stalo, že zvolený prezident nedostal vzápětí ve volbách parlamentní podporu. A nikoli jen o vous, do většiny mu teď schází minimálně 44 poslanců/mandátů. Navíc přišel o výrazné postavy svého tábora, o předsedu parlamentu, předsedu poslaneckého klubu i o tři členy vlády, kteří nebyli zvoleni.

Bude klasická pravice ochotná spolupracovat?

Velkým problémem pro něj je, že nemá příliš kde brát. Tyhle volby vygenerovaly v zemi tři velké bloky: politický střed s mírným posunem doprava, reprezentovaný Macronovým hnutím Republika v pohybu a dvěma menšími centristickými stranami (dohromady dostali 245 křesel), levicovou koalici čtyř stran (socialistů, komunistů, zelených a Mélenchonovy Nepoddané Francie) ztělesňovanou radikálním Jean-Luc Mélenchonem (131 křesel), a nacionálně-populistické, krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové (89 křesel). Oba posledně jmenované jsou vůči Macronovi v radikální opozici.

Aritmeticky jediným možným partnerem je pro něj klasická pravice Republikáni, kteří sice ztratili třetinu mandátů, ale se svými 64 zvolenými poslanci jsou jedinou silou, s níž by mohl většiny dosáhnout a s nimiž by se mohl programově dohodnout. Problém je, že její předseda účast na Macronově vládě či spolupráci s ní odmítl (zatím). Macron teď bude nucen vyjednávat a nabízet. A pokud se s Republikány dohodne, bude muset posunout svou politiku doprava, což mu ještě víc znepřátelí lidové vrstvy.

Pokud se s nimi nedohodne, bude nucen vládnout s menšinovou vládou a pro každý zákon hledat v parlamentu podporu ad hoc – což mu dovolí jen běžné vládnutí, žádné větší změny. Není vyloučené, že by v takovém případě někdy po roce rozpustil parlament a vypsal nové volby.

Francouzi byli dosud zvyklí, že díky jejich dvoukolovému většinovému systému bylo dva dny po volbách jasné, kdo bude premiérem a kdo bude ve vládě. Tu zatím stále vede čerstvě jmenovaná Elisabeth Bornová. A najednou se dostávají do neznámé situace zemí jako Německo nebo Itálie, kde hlasovací systém způsobuje, že se tam běžně skládají koaliční vlády, což vyžaduje dlouhá vyjednávání.

Mélenchonův konec, nebude premiérem

Na místo premiéra si brousil zuby Mélenchon. Celou Francii už nechal oblepit plakáty „Mélenchon premiérem“, avšak nebude jím. Nasadil velmi dynamickou kampaň, brázdil Francii, byl neustále v médiích. Věřil, že jeho koalice dostane nejvíc hlasů a jako předseda nejsilnější opoziční strany si řekne Macronovi o post předsedy vlády. Získaných 131 mandátů mu k tomu ale nestačilo (parlament má 577 křesel). Kampaň vedl za volební koalici, kterou dal dohromady, sám ale kupodivu nekandidoval. Zhlédl se v tom, že se umístil jako třetí v prezidentské volbě, těsně za Le Penovou, což stále prezentoval jako své vítězství. Dohoda čtyř stran jeho koalice byla, že po volbách bude mít každá svůj parlamentní klub a svou autonomii, v politických jednáních se každá počítá jako samostatná.

Mélenchon proto zůstává jen předsedou své strany Nepoddaná Francie, která teď má 72 poslanců (v minulém parlamentu jich měla jen 17) a pokud ale nebude chtít řídit politiku jako Jaroslaw Kaczyński ze zákulisí, jeho kariéra končí. V pondělí udělal ještě pokus situaci zvrátit a přitlačit strany koalice, aby s ním vytvořily jeden společný parlamentní klub, což by mu dalo oprávnění říci si o post premiéra. Žádná však na to nepřistoupila.

Z hlediska levice má velkou zásluhu na tom, že po naprostém debaklu levicových kandidátů v prezidentské volbě jí vdechl nový život, spojil její strany do koalice a pomohl jí zvednout hlavu a vydobýt postavení druhé hlavní síly v zemi. Jeho dvojznačná vyjádření o EU, z níž by chtěl dodržovat jen některá ustanovení, výroky o vystoupení z NATO, lavírování kolem ruské invaze a Putina, obdiv pro Cháveze ve Venezuele i pro Fidela Castra, jeho radikální výroky, že „policie ve Francii zabíjí“ mu oddálila umírněnou levici, tj. socialisty i část zelených. Mezi zvolenými poslanci levicové koalice mají ovšem převahu členové jeho strany (dvaasedmdesát, dosud jich měli jen sedmnáct) a lze u nich předpokládat velkou míru radikálnosti.

Kdyby se stal Mélenchon premiérem, znamenalo by to nejspíš válku v nejvyšších sférách státu, turbulence a chaos. Ale pro něj samozřejmě metu, kvůli níž se z běžného socialistického politika a poslance ke stáru proměnil v bouřlivého radikála s konstantní červenou kravatou jako rozpoznávací značkou.

Strana Le Penové jako nejsilnější síla opozice

Kdo volby vyhrál jednoznačně, je krajně pravicové Národní sdružení Marine Le Penové. Píše se to těžko, ale je to fakt. Její zisk 89 poslanců překvapil všechny, včetně jejích straníků. Ta síla je ve Francii na vzestupu. Nikdy od války neměla krajní pravice tak silné zastoupení, tohle je novum. Po letech života na okraji politického života (v minulém parlamentu měla jen osm poslanců) jí to dává náhle status nejpočetnější opoziční strany.

Le Penová se okamžitě nechala slyšet, že půjde tvrdě proti všem Macronovým projektům, že důchodová reforma „je pohřbena“, že s její stranou se konečně do parlamentu „dostal francouzský lid“, že bude prosazovat „přednost pro Francouze“ v sociální oblasti či v bydlení. A nárokuje si finanční, tedy nejdůležitější výbor v parlamentu i místopředsedkyni parlamentu.

Podpora téhle síle roste od voleb k volbám geometrickou řadou: 0,8 milionu voličů v r. 2012, 1,6 mil v r. 2017 a teď 3,6 milionu. Stala se z ní strana, kterou volí nejvíc dělníků a zaměstnanců s nižšími příjmy.

Dosud však její masivnější vstup do parlamentu blokoval volební systém, kdy se ve 2. kole střetnou dva (výjimečně tři) kandidáti a usilují o hlasy těch, kteří tam z 1.kola neprošli. Dosud platilo nepřekročitelné pravidlo, že pokud se tam dostal někdo z krajní pravice, voliči všech denominací vytvořili hráz a dali hlasy tomu druhému „republikánskému“, ať to byl z levice, pravice či středu. To vysvětluje nepatrný počet poslanců krajní pravice v minulých parlamentech.

Republikánská hráz poprvé nezafungovala

Letos to poprvé nezapůsobilo. Jak to je možné? Jednak proto, že Le Penové se podařilo změnit image své strany (včetně jejího přejmenování) z extrémistické v přijatelnou pro velkou část národa, což se projevilo na jejích 42% ve volbě hlavy státu v dubnu.

A jednak proto, že tentokrát přestala fungovat republikánská hráz. Teď se jako hlavní nebezpečí pro Macronův tábor zdála Mélenchonova koalice, která se mnohým jevila jako radikální extrém. Takže jistá část voličů klasické pravice i Macronova tábora dalo hlas raději kandidátovi Národního sdružení než kandidátovi Mélenchonovy Nepoddané Francie.

Průzkumy ukázaly, že v soubojích levice versus krajní pravice, Macronovi voliči z poloviny abstenovali, třetina jich dala hlas levici a 18% Národnímu sdružení. V souboji Macronova koalice versus krajní pravice (bylo jich 108) voliči levice abstenovali ze 45%, Macronovi dali hlas 31% a krajní pravici 24%, takže výsledkem bylo, že strana Le Penové vyhrála těchto soubojů 62. A v 274 duelech Macronova versus levicová koalice jich většinu vyhrála prezidentova koalice (192).
Paradoxně silná levice, vnímaná některými jako hrozba, tak přispěla ke zvolení části poslanců Le Penové.

Nikdo neví, jak se tito poslanci i poslanci Nepoddané Francie zachovají. Prakticky nikdo z nich nikdy v parlamentu ani ve vyšší politice nepůsobil a francouzská média varují, že to bude velmi komplikovat vyjednávání a kompromisy nutné pro sestavení vlády. Mélenchonovi straníci už prohlásili, že při první příležitosti, 5.července, kdy premiérka Bornová předstoupí před poslance s vládním prohlášením, budou žádat vyslovení nedůvěry vládě.

Před Macronem najednou stojí úplně jiný úkol, než s jakým počítal. Žádné direktivní prosazování, ale vyjednávání a ústupky rivalům.

Článek vyšel v mírně pozměněné podobě i v Deníku Referendum