V Polsku je historie politikum. Vládní strana razí jediný správný zmytologizovaný obrázek dějin a když to renomovaná vědkyně nuancuje, zaútočí na ni premiér i ministr školství.

Téměř tři tisíce polských špičkových vědců, profesorů a doktorů, včetně několika zahraničních a to i českých, podepsalo nedávno petici na obranu známé polské historičky Barbary Engelking. Brání ji a zároveň i svobodu vědeckého bádání před politickou mocí, před útokem premiéra a ministra školství. Taková událost se nestává každý den a svědčí o tom, jak jsou spolu polští vědci solidární.

Dnešní Polsko hraje v kontextu ruské války proti Ukrajině ohromnou roli, jeho pomoc Kyjevu je velká a značně si tak vylepšilo svůj mezinárodní obrázek.
Tento zahraničně-politický aspekt však bohužel neznamená, že by se v čemkoli změnily či oslabily dosavadní snahy vládní strany Právo a spravedlnost, PiS, o absolutní moc na domácí půdě.

Klíčovým nástrojem prosazení té moci je pro PiS politika novodobé historie, slovy jednoho badatele: vládní moc zachází s dějinami jako s plastelínou. Upravuje si je tak, aby obhájila legitimitu své dnešní politiky. Vyměnila proto za sobě poslušné lidi většinu ředitelů institucí historické a kulturní paměti, které spadají pod její pravomoc, muzeí, galerií či filmového archívu, různým způsobem je zpřeházela a pospojovala. A vědci, především historikové, kteří říkají a píší něco jiného, než co razí národovecko-konzervativní vládní strana, jsou pro ni jednoduše nepřátelé a zrádci národa.

Co se tentokrát stalo? Bylo kulaté výročí povstání ve varšavském ghettu, kdy se v r. 1943 Židé, kteří ještě v ghettu po všech transportech do vyhlazovacích táborů zůstali, pustili do boje s německými jednotkami, byť jim bylo jasné, že nemají šanci a že všichni zahynou.

Židé rozčarováni chováním Poláků

A v tomto kontextu poskytla televizi rozhovor profesorka Barbara Engelking, světově uznávaná polská autorita na holocaust a na příběhy Židů za 2.války v Polsku. V rozhovoru vyváženě zmínila pomoc některých Poláků Židům, ale i toho, že „Židé byli za druhé války nesmírně rozčarováni chováním Poláků“.

Tím se dotkla velmi citlivé a komplexní otázky chování etnicky polského obyvatelstva vůči polským Židům, o němž už v Polsku vyšly desítky knih a bylo natočeno několik filmů. Někteří Židům pomáhali a ukrývali je, zaplatili za to i životem, jiní je ale vydírali, udávali Němcům či dokonce zabili. Tu složitou historickou pravdu ale současná vládní ideologie odmítá, považuje ji dokonce za útok na polskou identitu.

Na interview paní profesorky reagoval překvapivě přímo premiér Morawiecki ostrým prohlášením, že to byla „skandální“, prý „pseudohistorická slova“, jež prý potom zneužívají některé státy proti Polsku.

Následoval ho ministr školství, ultrakonzervativní politik, který pohrozil, že „nebude financovat institut, kde pracují lidé, kteří urážejí Poláky,“ jako by peníze na vědu byly jeho soukromými. A že si proklepne vědce, kteří profesorku peticí podpořili, a rozmyslí si financování jejich institucí. Jejich slova odblokovala smršť nenávistných výroků krajně pravicových publicistů na historiččinu adresu.

A co je za tím vším? Vědecká pravda nepasuje do zmytologizovaného obrázku etnických Poláků v době války, jaký razí jako jedině pravdivý dnešní politická moc. A na podzim se konají volby a vládní strana ví, že rozdmýcháním protižidovských polemik vychází vstříc radikálnímu voličskému jádru.

Paní profesorku naopak podpořili izraelští historici, před pár dny jí i nobelistce, spisovatelce Olze Tokarczuk, udělila univerzita v Tel Avivu čestný doktorát.

Psáno pro ČRo