Stojím v paprskovitě-žlutém ránu na zastávce. Přemýšlím o teplu krve. Krev má rozum. Již dávno se neprodyšně uzavřela do našeho těla, aby uchovala paměť na dávnověké teplé a tvořivé oceány. Chrání se tak před okolní teplotou, která se snaží být moderně dynamická a klesá v těchto dnech k 2ciferným číslům.

Čekám na autobus. Přemýšlím o čekání. Čekání má také rozum. Již dávno se stalo součástí našeho života, aby uchovalo paměť na dávnověké stomilionti-leté zpoždění savců milujících svá mláďata, způsobené nadvládou pozemních sil i letectva velkých plazů. Chrání se tak před moudrým člověkem, který se snaží být moderně dynamický a stoupá k 3ciferným výkonům.

Snažím se paprsky uchopit a malinko slunce povytáhnout. Přemýšlím od dávnověku k současnosti. Člověk ale nemá rozum. Již dávno jeho obličej při nízkých teplotách i při čekání připomíná obličej dryopitheka, aby uchoval paměť na dávnověké veleopy. Chrání se tak před svou moudrostí, která se snaží být moderně dynamická a pokládá otázky 1ciferného věku. Proč se při příznivé teplotě přestává člověk vyvíjet? Proč čeká? Proč se vyvíjí jen v nepříznivých podmínkách ledových teplot? Dokonce tak, že přijde ke zřetelným uměleckým sklonům.



Podařilo se mi slunce malinko povytáhnout. Přemýšlím radostně od současnosti k nekonečnu. Po každé teplotně nepříznivé době zlepšuje člověk dovednosti, které mají schopnost se nějak dotýkat nekonečna. Jsou to představivost, obrazotvornost, komunikace, vědomí. Mnohem horší podmínky mohly vést člověka k nějaké formě vyšší uspořádanosti. Je to totiž právě uspořádanost, která nejméně mohutným nekonečným množinám přináší mnohem mohutnější nekonečna. Ta potom při čekání obohacují naši představivost, obrazotvornost ...

Tak mi prosím dovolte popřát, ve zbývajících chladných dnech, uspořádejte své věci. Až přijdou teplé dny, ať můžete spokojeně čekat. Jak dávnověké i moderní.

P.S. Obrázek je z knihy G. Gamov: Životopis země. Její minulost, přítomnost a budoucnost. Nakladatelství Svoboda, 1949.