Osobní život s sebou přináší první momenty. Často na ně čekám. Na možnosti začít tvořit novou plochu, kdy přestanu vnímat čas. V prvních momentech jsme neomezení. Život je dobře dělitelný, sudý, vyhovuje nám mnohost, pohyb, nevadí zakřivení plochy ani její temnota.

S dalšími momenty přichází omezení. Dobrá dělitelnost se mění na nedělitelnost, mnohost na jedničku, pohyb na odpočinek, vyhledáváme rovinu osvětlené plochy. Začínáme vnímat čas. Čas se v dalších momentech postupně stává tak zakódovaným, že jej těžko nacházíme v nějaké konkrétní roli.

Když rozkládáme osobní život, začínáme s prvními momenty. Podobně jako když rozkládáme složité funkce. První momenty jsou nejdůležitější a často u nich při představě funkce zůstáváme. I v osobním životě. Říkají totiž nejvíce. Přitom bývají nedokonalé. Snad tolik obdivujeme právě jejich neomezenost, linearitu.

Když totiž rozložíme moderního člověka na čekání a první moment, je prvním momentem něco jako člověk neandrtálský. Ano, prvním momentem moderního člověka je člověk neandrtálský. Jistě byl neomezený. Život pro něho byl dobře dělitelný, vyhovovaly mu mnohost, pohyb a nevadily zakřivení ani temnota. Snad proto jsou první momenty tak důležitými stavebními prvky našeho osobního života.

Často dnes na sobě tuto poměrně výstižnou popsatelnost člověkem neandrtálským pozoruji. Moje první momenty jej v mnohém připomínají. Matematika však přistupuje k prvním momentům bez závislosti na kontextu. Tak mi prosím dovolte o nadcházejícím víkendu vyjádřit víru, že první momenty mohou být v našem osobním životě také úplně jinak.