"Diamantů bylo stodeset, neobyčejně blyštivých rubínů osmnáct, smaragdů třista, safírů dvacetjedna a jeden opál. Z ryzího zlata bylo bezmála dvěstě masivních prstenů a náušnic, třicet těžkých řetízků, osmdesáttři velkých a těžkých křížů a stodevadesátsedm zlatých hodinek" (upraveno podle E.A. Poa, Zlatý skarabeus, Tatran 1984).

Podlehnu takovému pokladu? Jde o poklad, který mi naše civilizace přináší každý den v podobě racionality. Zaujata vědou jako "popovou" kulturou, která má formát racionality, aby se mohla integrovat. Oslabuje mohutnou vůli a vím, že ji přemůže v případě její slabosti nebo malátnosti.

Vůli je vlastní sklon ke změně. Inherentním prvkem vůle je kladná vazba mystické vnímavosti. Nahromaděná nehmota lavinovitě přitahující myšlenkový "prach" posiluje vůli k případnému objevu. Dříve nebo později takové posilování vyvolá protichůdnou odezvu. Korigující zápornou vazbu přirozené racionality. Celý proces připomíná chřipku, kdy virové bujení spustí imunitní odezvu, která bujení viru ztlumí. Trvá dva dny, aby se chřipka rozvinula a týden, aby se vyléčila, neboť odezva imunitního systému je pomalejší než rychlost bujení virů.

Může v mém mozku vzplanout a plápolat oheň, když je venku nepředstavitelně racionálně chladno? Může mozek z jeho nejvzdálenější a nejskrytější nehmoty dostat chřipku, kterou potom svou přirozenou racionalitou koriguje? Nepůsobí všudypřítomné poklady vnější racionality jako doživotní očkování proti chřipce z intuice, imaginace, inspirace?

Zdá se mi, že odpověď leží v mocné vůli samé, v její nevysvětlitelné předvídavosti a v neodolatelném předpočítávání obrazů, kdy bere sílu ze skrytých struktur mysli. Pokud nechávám vůli její tvořivou hru, plane v ní oheň korigovaný přirozenou "matematickou" racionalitou mozku. Její mocnost je ve schopnosti zůstat sama a přemýšlet sama bez naslouchání jinému pokladu kromě vlastní inteligence.

Tak mi prosím dovolte popřát Vám mnoho letních chřipek, kdy člověk nepodlehne. Chřipkou Zlatého skarabea může léto začít.