Byl jsem rybou v moři, měl dvě ploutve, žil v hejnu obklopen rybími bratry a přál si studovat hvězdy. Když jednou plaval proti hejnu vetřelec, rozdělil hejno na dvě poloviny. Naše polovina rychle stoupala ke hladině. Světlo jasné bezměsíčné noci rybí bratry oslnilo. Plaval jsem u hladiny celou noc a hejno se již nevrátilo.


Zdálo se mi, že mám místo ploutví ruce, které se učí v chrámové škole vnitřního prostoru. Vzniká přitom provázanost, jejíž nové vlastnosti příroda nikdy předtím neznala. Podobná kosmologické teorii, která je založena na pravděpodobnostech.

Ty ruce tvořily a nedusily myšlenky vnitřního prostoru hned na počátku. Když vnitřní prostor oslovil obě současně, dověděl se, že tvoří a viděl, co tvoří. Když však oslovil pouze jedinou, dostal jen neurčitou odpověď. Bylo to neobvyklé. Zeptat se nejdříve jedné a potom druhé ruky znamenalo, že se vnitřní prostor o jejich tvořivosti nic určitého nedověděl.

Provázanost nezanikala ani při velkých vzdálenostech. Poslal jsem jednu ruku po moři a druhou po pevnině. Když vnitřní prostor oslovil obě současně, věděl okamžitě, že tvoří a co tvoří. Když se však zeptal nejdříve jedné a potom druhé ruky, zůstávaly odpovědi neurčité. Potom jsem měl více levých a více pravých rukou. Jejich provázanost s vnitřním prostorem přitom zůstala zachována.

Celou tu noc jsem pozoroval nejdokonalejšího tvůrce, kterým jsou světelné paprsky hvězd. Jejich paprsky jsou vzhledem ke vzdálenosti téměř rovnoběžné. Ruce provázané s vnitřním prostorem se naučily tvořit stejně jako paprsky, protože je život v chrámové škole tak ohromně bavil. Dovolte pomyslet, že nás tyto představy vlastně pohánějí.