Nejsem dobrým trháčem borůvek. Alespoň podle letitých hledisek. Trhám pomalu, jen jednou rukou, často pod borovou klenbou sním a hlavně za mnou ještě hojně zůstávají. Prostě mnoho těch skvělých plodů zanedbám. Lesu to nevadí a borůvkám také ne. A tak červencový borový les šumí, jak to umí jen on sám.

Přiznám, že zanedbávání pro mě jinak bývá problém. Dokonce těžký. Často nemívám řešení. Co lze vlastně v životě vynechat, pominout, přejít, odmávnout, neřešit podobně jednoduše jako zanedbané borůvky?

Příroda zanedbává slabé. To není řešení. Klasická matematika zanedbává řádově malé hodnoty. V deseti tisících borůvkách lze jednu zanedbat. Když přijmu takovou matematiku, budu v životě jednoduše zanedbávat to, co je malicherné, nicotné. Dobře. Zkusím to.

Jakou mravnost je tedy možné zanedbat a jakou ne? Jakou slušnost? Jaký takt? Jakou pokoru, čest? Z hlediska naplnění vlastních cílů se to může jevit jako nicotné. Tak to zanedbám. Když to uděláme všichni, tak v takové společnosti bych nechtěl žít. Když naopak budeme všichni slušní, mravní, inteligentní, spravedliví, komunikativní, pozitivní, tak v takové společnosti bych také nechtěl žít. Ale úžasná se mi jeví společnost, kde slušnost rychle vítězí nad neslušností, mravnost nad nemravností, spravedlnost nad nespravedlností ...

Tak mi vychází, že bych neměl zanedbávat spíše. Spíše nezanedbávat mravnost, spíše nezanedbávat slušnost, spíše nezanedbávat čest ... A ten těžký problém se zanedbáváním mívám právě s pochopením, jak na to spíše. Snad by tu mohla pomoci moderní fuzzy matematika.

Proto se mi prosím nedivte, že se již teď těším na pokojné zanedbávání borůvek. A Vám všem přeju, abyste na tom se zanedbáváním byli lépe.

P.S. I když takový borůvkový koláč sypaný mákem má také svou nezanedbatelnou přitažlivost.