Existují geometrické pravdy, které nejsou na první pohled samozřejmé. Mezi prvními byla Pythagorova věta.

Větu dokážeme z geometrické konstrukce na obrázku. Uprostřed je čtverec se stranou c. Kolem čtverce zaujímají místo čtyři kopie pravoúhlého trojúhelníka s kratší odvěsnou a, delší b a přeponou, která se rovná straně čtverce c. Plochu vnějšího čtverce tvoří plocha vnitřního čtverce spolu s plochou čtyř pravoúhlých trojúhelníků, (a+b)²=c²+2ab. K Pythagorově větě vede odečtení členu 2ab na obou stranách rovnosti.

Když se na obrázek zadívám znovu, všímám si množství souměřitelných, tj. celočíselných prvků nebo jejich poměrů. Rozumím jim podobně jako obdivu a srozumitelnosti geometrické krásy květiny se čtvercovým lůžkem, pravoúhlými okvětními listy a hlubokou pravdou o délkách jejich stran. Představuje "souměřitelnou" část života.

Z obrázku lze vyčíst něco více. Vnější čtverec není na rozdíl od vnitřního stabilní, stojí na hraně, což vnáší něco nesrozumitelného, vratkého, přesahujícího. Všímám si nesouměřitelností ve smyslu nedosažitelnosti poměrů celočíselných prvků (a/b)²=2. Představuje "nesouměřitelnou" část života.

Život, který se mi zdá šťastný, má rozdíl mezi souměřitelnou a nesouměřitelnou částí kladný (na rozdíl od čísel). A takový mi prosím dovolte nejen o víkendu popřát.