Vezměme do ruky nějaký text a čtěme. Na jeho podkladě se v myšlenkách rodí představy. U některých budeme patrně přesvědčeni, že jsou pravdivé. Porovnání se skutečností poté vede k závěrům.

Matematika postupuje analogicky. Text nahrazuje souborem matematických tvrzení. Na jejich podkladě se v myšlenkách rodí axiomy, o kterých se předpokládá, že jsou pravdivé. Z nich se potom dedukují výsledky a z porovnání se skutečností vyvozují závěry.

Myšlení faraonů probíhalo podobně. K textům a jejich čtení se navíc přidali rádci. Myšlení přitom mělo dva konce. Aby říše pokračovala a aby pro sebe zajistili život po životě.

Myšlení současného člověka se od myšlení faraonů příliš neliší. K textům a jejich čtení se přidává digitální encyklopedie, která nahrazuje rádce. Myšlení má také dva konce. Aby společnost pokračovala a aby pro sebe zajistil něco po životě.

Slovo bylo ve starověku obávané, protože dokázalo ujařmit velké množství lidí ke stavbě pyramidy. Současný člověk se slova neobává, protože ujařmuje myriády tranzistorů, aby slova poskytovaly. Obavu ze zkresleného slova má pouze soudobý faraon.

Protože je příliš mnoho nevysvětlitelného, nelze nikdy znát celou pravdu. Proto nabízíme dva konce našich příběhů. I přes myšlení faraonů, které používáme. A ty mi prosím dovolte popřát.

Poznámka: Mám za to, že dva konce myšlení faraonů pěkně vystihuje socha Pythagora (tzv. Pythagorion), který v Egyptě pravděpodobně pobýval předtím, než započal rozvíjet matematiku.




Zdroj obrázku: glogal-geography.org (úprava oříznutím)