Na počátku
Co dělat, když dostaneme neohraničený počáteční prázdný prostor.
První úvahy, čím prázdný prostor zaplnit míří k tomu, co známe z prostoru skutečného. Před očima vidíme oblíbené elementy jako stromy, stavby, kopce, jezera, cesty, louky, řeky, údolí. V prázdném prostoru tedy vytvoříme jezero v kopcovité zalesněné krajině s chrámem na jednom břehu a městem na druhém. A také loď, se kterou je možné přeplout jezero z města do chrámu a cestu kolem jezera na vycházky.
Poté nás napadne, že je léto, a že oblíbené elementy můžeme navštívit. V darovaném prázdném prostoru by přece mělo být něco, kde se lze bavit a mít zážitky. Nejspíše nějaká hra na odvahu, kombinatoriku, logiku, postřeh, lov nebo horolezectví. Přidáme tedy do prostoru jízdu na horské dráze, která strmí vysoko nad jezerem i chrámem. Můžeme se donekonečna vozit, bát se výšek a prožívat nezapomenutelné výhledy.
Horská dráha nás za chvíli omrzí. Když zaplňujeme prázdný prostor, bylo by lepší objevovat nebo se učit něco nového. Vytvořit průzkumný svět pravěkého sídliště nebo marsovského prostředí, kdy po něm ještě tekly řeky. Nezapřeme v sobě matematiku a na břehu jezera zhotovíme prostornou galerii mapující šest tisíc let vývoje geometrie, kde lze objevovat geometrickou harmonii i řád našeho skutečného prostoru.
Strávíme tak v galerii hodně času a přitom nás napadne, že by bylo užitečné zaplnit prázdný prostor nějakými recepty nebo návody. Že v létě je přece čas něco umístit, zlepšit, napsat, navrhnout, sbírat, zavařit i napodobit. Naproti galerii proto postavíme plující galéru, kde umístíme návody, jak stavět galerie v prázdném prostoru nejen pro geometrii, nýbrž i pro všechny další obory vědění a umění.
Při pohledu z galéry na jezero se vynořuje další myšlenka. V prostoru by bylo dobré někoho čas od času potkat a žít i sociálně. Doprostřed jezera proto umístíme ostrov a na něm po starověkém způsobu vytvoříme kruhové divadlo. Každý večer tu něco proběhne a bytosti města se budou moci setkávat a prožívat společná představení, rituály nebo modlitby.
Sedíme na kamenném stupni ochozu divadla a sledujeme divadelní představení. Přitom nám dojde, že divadelní představení jsou dost často imaginativní, plná fantazie, abstrakce a představivosti. Když jsme dostali prázdný prostor, měli bychom prostor proto zaplnit především fantazií. Divadlo, chrám i krajinu tedy dodatečně zdobíme fantazijními figurami, tvary, modely a vzory.
Když prázdný prostor uvedeným způsobem zaplníme, přenesou se myšlenky do našeho skutečného prostoru. Je něčím, co se podobá jinému prostoru? Nebo prostorem spíše pro herní simulace? Prostorem průzkumným, návodným nebo sociálním? Anebo je skutečný prostor fantazií, která nemá nikde obdobu?
Dovolte mi prosím popřát veselé léto ve skutečném nebo v prázdném prostoru i představu jejich harmonie.
První úvahy, čím prázdný prostor zaplnit míří k tomu, co známe z prostoru skutečného. Před očima vidíme oblíbené elementy jako stromy, stavby, kopce, jezera, cesty, louky, řeky, údolí. V prázdném prostoru tedy vytvoříme jezero v kopcovité zalesněné krajině s chrámem na jednom břehu a městem na druhém. A také loď, se kterou je možné přeplout jezero z města do chrámu a cestu kolem jezera na vycházky.
Poté nás napadne, že je léto, a že oblíbené elementy můžeme navštívit. V darovaném prázdném prostoru by přece mělo být něco, kde se lze bavit a mít zážitky. Nejspíše nějaká hra na odvahu, kombinatoriku, logiku, postřeh, lov nebo horolezectví. Přidáme tedy do prostoru jízdu na horské dráze, která strmí vysoko nad jezerem i chrámem. Můžeme se donekonečna vozit, bát se výšek a prožívat nezapomenutelné výhledy.
Horská dráha nás za chvíli omrzí. Když zaplňujeme prázdný prostor, bylo by lepší objevovat nebo se učit něco nového. Vytvořit průzkumný svět pravěkého sídliště nebo marsovského prostředí, kdy po něm ještě tekly řeky. Nezapřeme v sobě matematiku a na břehu jezera zhotovíme prostornou galerii mapující šest tisíc let vývoje geometrie, kde lze objevovat geometrickou harmonii i řád našeho skutečného prostoru.
Strávíme tak v galerii hodně času a přitom nás napadne, že by bylo užitečné zaplnit prázdný prostor nějakými recepty nebo návody. Že v létě je přece čas něco umístit, zlepšit, napsat, navrhnout, sbírat, zavařit i napodobit. Naproti galerii proto postavíme plující galéru, kde umístíme návody, jak stavět galerie v prázdném prostoru nejen pro geometrii, nýbrž i pro všechny další obory vědění a umění.
Při pohledu z galéry na jezero se vynořuje další myšlenka. V prostoru by bylo dobré někoho čas od času potkat a žít i sociálně. Doprostřed jezera proto umístíme ostrov a na něm po starověkém způsobu vytvoříme kruhové divadlo. Každý večer tu něco proběhne a bytosti města se budou moci setkávat a prožívat společná představení, rituály nebo modlitby.
Sedíme na kamenném stupni ochozu divadla a sledujeme divadelní představení. Přitom nám dojde, že divadelní představení jsou dost často imaginativní, plná fantazie, abstrakce a představivosti. Když jsme dostali prázdný prostor, měli bychom prostor proto zaplnit především fantazií. Divadlo, chrám i krajinu tedy dodatečně zdobíme fantazijními figurami, tvary, modely a vzory.
Když prázdný prostor uvedeným způsobem zaplníme, přenesou se myšlenky do našeho skutečného prostoru. Je něčím, co se podobá jinému prostoru? Nebo prostorem spíše pro herní simulace? Prostorem průzkumným, návodným nebo sociálním? Anebo je skutečný prostor fantazií, která nemá nikde obdobu?
Dovolte mi prosím popřát veselé léto ve skutečném nebo v prázdném prostoru i představu jejich harmonie.