Jezdívám občas brzy ráno vlakem, který pokračuje do Lince. Přirozené doposud považuji za úžasné. Když budu mít chuť, mohu bez pasu pokračovat po starobylé železniční trati až tam.

Ve vánočním čase se začíná rozednívat teprve až někde u Tábora. První, čemu intuitivně za okny rozumím, jsou tvary. Znám tvar stromů, kopců, mostů, zvonic kostelů, keřů, domů, cest. Znám také, co značí stejný tvar a umím to velkoryse stanovit.

Velkorysá je i topologie, tedy část geometrie, která vymýšlí pravidla pro tvary. Dva tvary považuje za stejné, jestliže jeden lze přeměnit na druhý pouhým mačkáním nebo natahováním.

Mezi důležité topologické prvky patří tvar, kterému říkáme potrubí. Potrubí nemá žádné speciální body jako počátek, konec, křížení nebo větvení. Dodnes nevíme, kolik tvarů potrubí existuje. Víme ale, že Vesmír má pravděpodobně tvar potrubí.

Charakteristické tvary z kategorie potrubí představují koule a toroid, což je něco jako věneček. Když kouli vhodně zmáčkneme, dostaneme podnos. Kdyz zmáčkneme náležitě toroid, obdržíme tvar oka. Když je z pečeného lineckého těsta spojíme marmeládou, vzniknou vánoční linecká kolečka nebo také linecké oči. Topologicky jsou tedy něčím jako vesmírem na podnose. Očima k vesmíru dokořán.

Než vystoupím z vlaku, jsou tvary jasné a zřetelné. Až dojede do Lince, určitě v něm bude někdo, kdo půjde na linecké oči. Jenom my budeme u vánočního stolu vědět, že jde ve skutečnosti o vesmír na podnose. Proto mi prosím dovolte popřát veselé, velkorysé Vánoce.