Vnímám ranní cestu do práce. Kolem čtou lidé noviny. Obdivuji, jak po přečtení mohou v práci dobře péci koláčky. Titulky čtu raději pozpátku. Stejně se tam opakuje jen ezirk. Takhle mi to alespoň nic neříká. A moje koláčky mohou zářit.

Přemýšlím, kolik lidí má právě radost z vlastní vesmírné jedinečnosti. Vidí před sebou svůj život. S jeho vlněním. Jako jedinečné a neopakovatelné moře. Jsou vděční, že všechno přestáli, a že jsou takoví, jací jsou. A jsou tak milováni. Zaplavuje mě vlna radosti. Ještě, že mám svůj časopis^*, kde žádná ezirk nesídlí. Otevírám článek "Paralelní vesmíry" (Parallel Universes), na který se chystám delší dobu. Neočekávaně tady objevuji, že nejsme ve vesmíru jedineční. Hrubý odhad předpokládá, že naše totožná kopie žije někde 10¹⁰²⁹ metrů daleko. Zřejmě máme ve vesmíru dvojníka. Snad dokonce trojníka, čtverníka či pětníka. Moje radost z jedinečnosti se vytrácí. Na uvolněné místo přichází ezirk. Z kolem stojících novin přeskočila i do mého časopisu.

A tak mi dovolte navrhnout, když pravděpodobně nejsme ve vesmíru jedineční, přihodit denně alespoň jedno přikázáníčko navíc, když nám tohle Bůh "vyvedl." Aby na nás žárlil. Třeba být atraktivní pro svou ženu, muže nebo prostě jen neočekávaně umýt nádobí. A potom zajít do matematické kavárny. Matematika totiž popisuje něco víc než vesmír. Snaží se, aby se v ní vesmír odrážel. Opačně to ale nemusí platit. To dovoluje studovat i prvky, které ve vesmíru nejsou. Možná je někdy najdeme. Jako ty dvojníky. To potom bude skutečná ezirk.

^*Scientific American, May 2003, v poněkud obsáhlejší podobě zde