Když je nenasytnost dobrá
Blog o jedné skutečnosti, kdy je nenasytnost dobrá. Vraťme se k pátku březnového večera před třiceti lety.
Promítám film "Jahodová proklamace." Studenti univerzity nesouhlasí v jisté věci s vedením univerzity, obsadí univerzitu a začnou stávkovat. Entuziasmus studentů nemá hranice. Po skončení filmu zamířím na faru. Chodím tam často diskutovat s "Pánem fary," jak mu říkám. Do starobylé budovy uprostřed náměstí. Čeká na mě právě uvařený čaj z jitrocele od farní zdi, slazený medem z okolních lesů. Miluji ten čaj.
Pán fary říká, že byl dopoledne pozvaný na místní národní výbor (dnes obecní úřad), že na půlnoční mši bylo příliš mnoho lidí a kázání nebylo přizpůsobené potřebám doby. Navíc dnes dostal dopis od Pacem in terris (organizace části katolických kněží vstřícná tehdejšímu režimu), kde ho tlačí, aby tam vstoupil. Pijeme čaj a náš entuziasmus, že bude lépe, nemá hranice.
Poté přináší několik stránek cyklostylu. Jde o překlad z angličtiny o pokusech, kdy vědomí opouští lidské tělo. Pravděpodobně to byly úryvky z knihy "Život po životě" R.A. Moodyho. Nad těmi několika stránkami o tom, že víra může dostat nový rozměr, diskutujeme prakticky až do rána. Náš entuziasmus, že to tak je, nemá hranice.
Dnes, přesně po třiceti letech, se dívám na novou knihu filozofa z Univerzity v Berkeley "Proč nejsme náš mozek." Argumentuje, že mozek je pouze jednou částí vědomí, že k tomu současně potřebujeme také Vesmír. Můj entuziasmus, že je to právě tak, nemá hranice.
A je to snad právě nenasytný entuziasmus, který sděluje, že existuje řešení našich problémů. V každé situaci, na každém místě a v každém čase. Přeju Vám ho v hojné míře. V případě entuziasmu tak může být nenasytnost dobrá.
Promítám film "Jahodová proklamace." Studenti univerzity nesouhlasí v jisté věci s vedením univerzity, obsadí univerzitu a začnou stávkovat. Entuziasmus studentů nemá hranice. Po skončení filmu zamířím na faru. Chodím tam často diskutovat s "Pánem fary," jak mu říkám. Do starobylé budovy uprostřed náměstí. Čeká na mě právě uvařený čaj z jitrocele od farní zdi, slazený medem z okolních lesů. Miluji ten čaj.
Pán fary říká, že byl dopoledne pozvaný na místní národní výbor (dnes obecní úřad), že na půlnoční mši bylo příliš mnoho lidí a kázání nebylo přizpůsobené potřebám doby. Navíc dnes dostal dopis od Pacem in terris (organizace části katolických kněží vstřícná tehdejšímu režimu), kde ho tlačí, aby tam vstoupil. Pijeme čaj a náš entuziasmus, že bude lépe, nemá hranice.
Poté přináší několik stránek cyklostylu. Jde o překlad z angličtiny o pokusech, kdy vědomí opouští lidské tělo. Pravděpodobně to byly úryvky z knihy "Život po životě" R.A. Moodyho. Nad těmi několika stránkami o tom, že víra může dostat nový rozměr, diskutujeme prakticky až do rána. Náš entuziasmus, že to tak je, nemá hranice.
Dnes, přesně po třiceti letech, se dívám na novou knihu filozofa z Univerzity v Berkeley "Proč nejsme náš mozek." Argumentuje, že mozek je pouze jednou částí vědomí, že k tomu současně potřebujeme také Vesmír. Můj entuziasmus, že je to právě tak, nemá hranice.
A je to snad právě nenasytný entuziasmus, který sděluje, že existuje řešení našich problémů. V každé situaci, na každém místě a v každém čase. Přeju Vám ho v hojné míře. V případě entuziasmu tak může být nenasytnost dobrá.