Předevčírem měli liberálové všech zemí černý den. Zrovna „The Guardian“, který je spolehlivě informuje o tom, jak svět politicky korektně posuzovat, je vystavil mimořádnému stresu.

Jak správně tolerovat

„The Guardian“ informoval o tom, že vládce sultanátu Brunej poslal Evropskému parlamentu dopis, ve kterém odmítá kritiku za to, že zavedl trest smrti pro homosexuály a požaduje od poslanců „toleranci a pochopení“ pro zvyky a tradice jeho země.

A kde je problém? No přece v tom, že když příslušník salonní levice slyší slovo „tolerance“ tak reaguje jako Pavlovův psík a instinktivně souhlasí. Ve jménu multikulturního světa se totiž naučil tolerovat všechno, co právě toleruje liberální mainstream.

Takto intelektuálně vyztužen, nasadí náš milý liberál povýšený výraz pokrokovosti a morální nadřazenosti nad plebejskou většinou společnosti. Z této komfortní pozice ji pak všemi prostředky nutí k tomu, aby strpěla, převzala anebo dokonce uzákonila rovnocennost i toho nejabsurdnějšího a jejím vlastním psaným a nepsaným zvyklostem totálně protiřečivého chování.

Správný liberál používá dva způsoby tolerování. Jednak co nejhlasitěji a aktivisticky, třeba když jde o gendrově korektní oslovování, kvóty na všechno, demontáž výsadní pozice normální rodiny anebo o rovná práva všech myslitelných pohlaví.

Ale liberál umí tolerovat také šeptem a nečinností. To se týká třeba zahalování, mnohoženství anebo provdávání nezletilých dívek. A právě tuto tichoučkou toleranci má zřejmě na mysli brunejský sultán, když ve svém dopise Evropskému parlamentu vysvětluje, že popravy homosexuálů ukamenováním se konají jen velmi zřídka, za přísně vymezených a těžko splnitelných podmínek.

Nově definovat toleranci

Samozřejmě, že ani ten nejmultikulturnější liberál nemůže s novými brunejskými zákony souhlasit. A já, jako nepoučitelný optimista doufám, že stane i něco dalšího. Na pozadí drastického příkladu z Bruneje bude možná aspoň část salonní levice schopná náročnější myšlenkové operace a přehodnotí - kvůli prokázané nepoužitelnosti - svou dosavadní všeobjímající definici tolerance.

Pro začátek by stačilo, kdyby aspoň někteří z nich pochopili, že tolerance musí mít jasné hranice. Odtud by byl již jen prvňáčkovský krůček k poznatku, že věrni pudu sebezáchovy musíme dodržování těchto hranic vynucovat a nikdy nesmíme tolerovat netoleranci.

Další možné úvahy o podstatě a sociálních konotacích pojmu tolerance jsou již složitější. A to také proto, že od salonní levice vyžadují velkou porci sebekritičnosti a skromnosti. Jen ti zvláště nadaní z nich mají předpoklady pochopit to, že odchylky od většinově uznávané normy lze tolerovat jen v jasně vymezených mantinelech. A teď příjde to hlavní: Tyto hranice tolerovatelnosti neurčuje jen sociálněvědní inteligence, nýbrž společnost jako celek.

Společnost totiž nelze změnit tak, že se nekriticky převezme a bleskově uzákoní každá pošetilost, kterou vyplodí alliens žijící v dusné atmosféře intelektuálních polepšoven na sociálněvědních katedrách kdysi elitních amerických univerzit.

Mlčení neznamená souhlas

Věci se mají právě naopak. Názory na to, co je přijatelná a tedy i tolerovatelná změna normy myšlení a chování se mění jen zvolna a v přímé závislosti na tom, jak se nějaká sociální inovace osvědčí v každodenním životě milionů obyčejných lidí.

Česky řečeno: Lidé posuzují přijatelnost určitého nového postoje nebo způsobu chování podle toho, jaké jsou jejich důsledky a výsledky v jejich vlastním každodenním životě. Vnutit lidem trvalou změnu názorů a chování násilím nedokázali ani komunisté a ti postupovali tvrději než dnešní přivrženci diktatury cnosti.