V sobotu to bylo pět let, co německá kancléřka pustila do země statisíce migrantů, zejména z islámského světa. Migrační pětiletka je dobrá příležitost zhodnotit použitelnost morálky v politickém jednání. Tato otázka nebyla nikdy důležitější než teď. Kam se podíváte, všude samá morálně zdůvodněná politika: Klima, menšiny, gender, migranti, black lives matter. Moralizující politika se opravňuje dobrým úmyslem a neptá se po výsledku, natož po následcích. A proto je nejvyšší čas dokázat, že taková politika není ani morální, ani efektivní.



Triumf lidskosti

Osobně silně pochybuji, že Merkelová otevřela hranice opravdu z humanitárních důvodů. Jsem si jistý, že se bála odpovědnosti za případné krveprolití při obraně hranic. Kdybych chtěl moralizovat, tak jí vytknu nepoctivost, protože předstírala úctyhodný důvod, ale ve skutečnosti machiavellisticky myslela jen na udržení moci. Ale jednak to nemohu dokázat a hlavně o to vůbec nejde. Nikoho přece nepřekvapí, že politici často předstírají vznešené důvody, aby zmátli veřejnost.

Takže nevyčítám německé kancléřce a dalším západním politikům, že maskovali svou slabost jako projev nezkrotné lidskosti. Vyčítám jim to, že udělali špatné rozhodnutí. Tento esej pohlíží z různých úhlů na dvě téze:

1. morální politika je uskutečnitelná jen za cenu nemorálních oklik
2. morální zdůvodnění má kamuflovat skutečné důvody a náklady politického rozhodnutí

Lidskost kancléřčina rozhodnutí lze snadno oslavovat v televizním studiu. Ale když z něj vyjdeme na ulici, tak se morálka dostane do potíží. Musíme se totiž ptát po sociálních, hospodářských a bezpečnostních důsledcích mravních rozhodnutí. Právě to má na mysli filozof Peter Sloterdijk, který otevření hranic v roce 2015 kritizoval jednou pádnou větou: „Neexistuje morální povinnost k sebezničení“. Co tím chtěl říci?

1. Když otevřeme hranice z humanitárních důvodů, tak už je nikdy nemůžeme zavřít. Lidskost jako důvod k otevření hranic totiž platí buď vždycky, anebo nikdy.
2. Příliv migrantů vede k sebezničení hostitelské společnosti, kterou statisíce nesourodých příchozích a jejich potomků postupně rozpustí jako lučavka královská zlato.
3. Ale sebezničení společnosti z humanitárních důvodů není s lidskostí slučitelné.
4. Lidskost přece znamená nezpochybnitelnou hodnotu každého člověka. Není proto morálně přípustné, aby nějaký politik ve jménu lidskosti vůči těm, kteří do země přicházejí obětoval lidskou důstojnost těch, kteří v zemi již jsou.

Co stojí dobrý skutek?

Morální rozhodnutí pomoci utečencům se zakládá na víře, že hodnoty lidskosti platí všude a pro všechny stejně. Ale po pěti letech vidí i ti nejhloupější vítači, že lidé, kteří do Evropy utíkají před brutalitou a zaostalostí své vlastní civilizace, nemohou (až na vzácné vyjímky) lidskosti Evropanů porozumět. Buď o tom, proč jim vlastně pomáhají vůbec nepřemýšlejí, nebo si jejich soucitnost vykládají jako slabost, hloupost, špatné svědomí anebo strach. Nenapadne je, že by mohli být „něco dlužni“. Ale v západní kultuře je pomoc neoddělitelně spjatá s vděčností obdarovaného.

Z toho pro Evropany plyne, že soucit a lidskost lze poskytnout pouze těm, kteří znají a hlavně uznávají naše hodnoty. Ve všech ostatních případech funguje morálka v politice buď špatně, nebo ještě hůř - a intelektuálové lžou, když nám namlouvají něco jiného.

Německé roční výdaje na migranty se pohybují okolo sta miliard euro. Poskytnout útočiště a živobytí statisícům neproduktivních lidí stojí velké peníze, které svou prací vytváří domácí obyvatelstvo. Je tedy nejenom nemorální, ale i politicky riskantní nezeptat se vlastních lidí, jestli a jak dlouho chtějí cizincům pomáhat.

Vzdát se vlastního hmotného prospěchu a rozdělit se o výsledky své práce je mimořádně velkomyslné. Když ale obdarovaní neprojeví vděčnost a někteří dokonce „kousnou ruku, která je krmí“, klesá ochota pomáhat a stoupá počet těch, kteří si uvědomují, že bez migrace by bylo méně zabitých, znásilněných, zraněných, okradených, zneuctěných a zastrašených, ale za to by bylo více bytů, míst v mateřských školkách a vyšší minimální mzda.

Vynucená a nedostatečně oplácená solidarita přetěžuje každou hostitelskou společnost. O tom se přesvědčilo jak Německo tak i Rakousko, Itálie a další země, které migranty přijaly. Proto je nestoudné a hloupé zároveň, když nám naši intelektuálové vyčítají, že nemáme chuť přesvědčit se o neintegrovatelnosti cizinců ze zaostalých civilizací na vlastní kůži. Na rozdíl od nich nám ale stačí podívat se okolo sebe.

První projev kletby „dobrého skutku“ je tedy to, že morálně zdůvodněné otevření hranic vede k nemorálnímu zacházení s vlastním obyvatelstvem. A tak se již na začátku našich úvah ukazuje, že morální rozhodnutí má často nemorální důsledky.

Morálka nebo „reálpolitik“

Morálně zdůvodněné přijetí cizinců z nesourodých kultur nadělá nejenom pořádnou vnitropolitickou paseku, ale rozvrátí i mezinárodní vztahy.

Brzy po té, co Merkelová pustila do země statisíce migrantů, vznikl v německé společnosti odpor proti otevřeným hranicím. Kancléřka svou chybu (dodnes) neuznala, hranice nezavřela a tak jí nezbylo než zabrzdit migraci jinak. A proto ji postihla kletba dobrého činu. Pro přemýšlivé lidi je fascinující pozorovat, jak nezadržitelně si morální rozhodnutí vynucuje nemorální chování.

Sledujme to společně. Berlín nejprve zkusil přerozdělovat příchozí po EU. To bylo nejen neúčelné, ale díky zemím Višegrádu také neproveditelné opatření. A proto v březnu 2016, již půl roku po svátku lidskosti na německých hranicích, následovala smlouva s Tureckem.

Podle ní brzdí prezident Erdogán již více než čtyři roky příliv migrantů do Německa. Takže aby Angela Merkelová nemusela nemorálně zavřít hranice, koupila si nemorální chování od někoho jiného. To však nestačilo. Turecký prezident je pragmatický politik a proto proud migrantů do Německa nezeslábl dost. Neposkvrněná morálnost německé kancléřky musela být vyztužena dalšími smlouvami s několika africkými potentáty. Také oni jsou spíše přívrženci valut než hodnot. Od nich si Merkelová koupila to, že místo ní porušují lidskou důstojnost svých poddaných a zabraňují jim opustit vlastní zemi.

A tak kletba dobrého činu dostihla Merkelovou po druhé. Platí pochybným mocipánům za to, že místo ní porušují lidská práva. Přiliv migrantů moc nezastavila, ale za to se vydala na milost a nemilost nemorálně jednajícím politikům. To od ní není morální, ale hlavně není to ani efektivní. A proto jí kletba dobrého skutku ze září roku 2015 pronásledovala dál a jak hned uvidíme, dostihla jí do třetice všeho zlého.

Řecko kontra Turecko?

Středozemní moře již několik týdnů brázdí turecká výzkumná loď Oruc Reis eskortovaná válečnými loděmi. Turecká flotila hledá a právě našla ložiska plynu a ropy také ve vodách, které si nárokuje odvěký turecký rival Řecko. Turecko porušuje jak suverenitu Řecka a Kypru tak i mezinárodní právo. Řecko se zatím brání diplomaticky a podepsalo proto společné prohlášení s Egyptem. Z této dohody plyne právo Řecka na výlučné využívání vod, které si nárokuje Turecko.

Ofenziva Ankary proti Aténám nabrala obrátky v okamžiku, kdy Německo převzalo předsednictví Evropské unie. No samozřejmě. Turecko se teď může spolehnout na to, že Německo zbrzdí tvrdou odpověď Bruselu. Ale Řecko je člen EU a má nárok na podporu ostatních zemí. Tu mu ale Merkelová a s ní i EU nemůže dát, protože je má Erdogán v hrsti. Jeho poselství zní: Jste na nás závislí kvůli uprchlíkům a proto musíte tolerovat naši hegemoniální politiku v Egejském moři, v Sýrii a v Libyi.

Nedávno to potvrdil mluvčí německého ministerstva zahraničí Burger, který odmítl uznat legálnost zmíněné řecko-egyptské dohody. Ale za to na otázku, je-li expedice turecké lodi v řeckých vodách, v souladu s mezinárodním právem prohlásil, že mu chybí informace potřebné k posouzení problému. Tohle chytračení má zakrýt nemorální chování Berlína v turecko-řeckém konfliktu. Takže kletba dobrého skutku dostihla Merkelovou potřetí.

Aby nemusela vzít zpět chybné rozhodnutí otevřít v roce 2015 hranice, musí se vůči svému řeckému spojenci chovat nesolidárně. A to je jistě jen předběžný konec řetězce nemorálních politických kroků, které způsobilo jedno „morální“ rozhodnutí.

Efektivita morální politiky

Z dosavadního výkladu jsme se dozvěděli, že morální politika má nemorální důsledky. Teď nás zajímá, proč je morální politika neefektivní. Ptáme se tedy proč se politici mnohdy ohánějí morálkou, ale přitom odvádějí špatnou práci a poškozují občany - své zaměstnavatele.

Na příkladu migrační problematiky jsme si (myslím jasně) ukázali, že morálními ohledy nasáklá politika se udrží jen pomocí krkolomných podpěrných lešení složených z vysokých finančních nákladů a neustálého nemorálního kličkování. Mravně zdůvodněné rozhodnutí se musí nepřetržitě záplatovat, protože morální motivy nesdílí skoro nikdo. Drtivá většina politických hráčů se snaží dosáhnout cíle co nejrychleji a nejlevněji. Dnešní svět prostě stojí a padá ve znamení efektivity.

Na rozdíl od toho je morální chování nezištné, tedy záměrně neefektivní; morálka znamená vždycky dar. To zní krásně, ale jak jsme viděli, když šlo o nevděčnost příchozích, tak je to skok bez padáku. Morálka by mohla být hlavním měřítkem politiky jen tehdy, kdyby se všichni aktéři podřídili stejné autoritě. Tou bylo kdysi náboženství posílené trestajícím bohem anebo charta lidských práv s dohlížející OSN. Dnes nefunguje ani jedno ani druhé.

Ve světě efektivnosti je morální rozhodnutí proveditelné a udržitelné pouze pomocí velmi nákladných zabezpečujících opatření. Koupit si od Erdogána zadržování migrantů na Bosporu je nemorální a zároveň i po čertech drahý špás. Takže se vnucuje otázka, kolik morálky si může země dovolit.

V této souvislosti si neodpustím ironicky připomenout mudrlantské řečnění expertů o tom, že „jednoduchá řešení prý nefungují“. Právě vidíme, že pravý opak je pravdou. Řekněme si to takhle: Je přece dost jasné, že hranice jsou tu mimo jiné proto, aby země nezaplavily masy lidí, kteří se s domácím obyvatelstvem, pokud jde o zvyky, hodnoty anebo vzdělanost míjejí o několik století. Invaze statisíců lidí ze zaostalých civilizací se dá vyřešit efektivně, to znamená s důrazem na účelnost (dělat, co opravdu zabere) a účinnost (to co zabere dělat důkladně).

Ale když podle rady expertů odmítneme prý „příliš jednoduché“ zavření hranic, tak to musíme vyrovnat řadou nemorálních, drahých a nedostatečně efektivních opatření. A proto mám podezření, že morálka je pro politiky často jen výmluva. V případě migrantů může honosně maskovat to, co je jejich skutečným motivem: Strach vlády bránit svou zemi i násilím. Vznešená slova o lidskosti a solidaritě květnatě dekorují a zdánlivě opravňují vysoké náklady jejich neefektivní politiky.

Nad morálně zdůvodněnou politikou se přinejmenším ze dvou důvodů vznáší kletba dobrého činu:
1. morálka je nadčasové a závazné pravidlo, ale politika je každodenní činnost vyžadující flexibilitu;
2. většina aktérů nesdílí západní hodnoty a proto je morální politika slabina, kterou ostatní zneužijí;

Kdo to zatáhne?

Možná si někdo řekne, proč vůbec dokazuji politickou nepoužitelnost morálky, když každý ví, že se o ní politici nestarají. Ale tak jednoduché to není. Víme přece, že vládnoucí elity morálku používají jako nástroj k manipulaci veřejného mínění. Když se jim to hodí, tak velmi rádi apelují na náš soucit a dělají nám svědomí. Právě jsme si objasnili proč to dělají.

Tento esej jsem napsal jednak proto, abych dokázal, že morálka nemůže být majákem pro efektivní politiku. Druhý důvod bylo ukázat, že morální politika má zabudovanou nemorálnost, protože vždycky někoho znevýhodňuje. Řekněme si to jasně: Za morálnost vůči jedněm nutně platíme nemorálností vůči druhým. A tak se vždycky hraje o to, kdo zatáhne účet za dobré skutky.

Tahle rovnice „vyjde“ jen tehdy, když zacpete pusu těm, kteří na dobré skutky platí a případně doplatí. Vedle politiků obstarávají tuhle práci sociální vědci, politizující umělci a média. Tahle intelektuální inkvizice má silnou zálibu v dobrodružství a v exotice a proto vždycky nadržuje těm, kteří jsou mimo vlastní společnost.

Tiché každodenní strádání osamělého penzisty, matky samoživitelky, dětí, které jdou bez snídaně do školy a některé se vracejí do rozvrácené rodiny, dělníků, kterým roboti berou práci, prodavačkám, jejichž měsíční plat morální inkvizitoři zaplatí za kávu a zákusky pro osvícené tlučhuby, to všechno není dost vzrušující.

Všední zbídačení za rohem není patřičně heroické. Neteče v něm krev, nepadají bomby a nikdo se nezachraňuje z vln. A tak nás chtějí postavit do latě před svou kýčovitou představou světa a zároveň se nám hrabou v kapsách ve jménu absolutních pravd a bez-alternativních řešení.

To je ostatně hlavní důvod, proč moje texty zveřejňuji. Chci těm, které to zajímá poskytnout argumenty proti úskočnému manipulování a zákeřnému morálnímu vydírání ze strany vzdělaných vrstev.

Ten kdo moje zdůvodnění převezme se už nikdy nenechá citově vydírat vhodně vybranými fotografiemi a požadavky sebezničující solidarity. Až příště uvidí, vyčerpané obličeje v gumový člunech a trosky válek III. světa, tak je bude vnímat jako to, co doopravdy jsou. Tragické dokumenty toho, že se lidé v zaostalých civilizacích pořád ještě zabíjejí kvůli pravé víře nebo cti svého kmene. A když ze svých zemí odchází, tak utíkají před brutalitou své vlastní civilizace a svých vlastních válek i když v nich třeba ani nebojovali nebo prohráli. Západní svět nenese odpovědnost za všechno utrpení světa a zničí sám sebe, když se bude snažit napravit všechno zlo.

Takže v politice nemá morálka místo? Ale ano. Ale jenom jako skromnost vládnoucích, jako povinnost sloužit celku a pokora před demokratickými principy.

Jiné morální důvody pro politické rozhodnutí jsou buďto lži anebo hlouposti. A tak bych na vašem místě „nekoupil“ nic, co je zabalené v papíru pronikavě vonícího soucitem. Vždycky bych dal přednost kořeněné vůni reality.

Tak si to shrňme

1. Zjistili jsme, že morálně motivovaná politika většinou vede k nemorálním důsledkům. Nazvali jsme to kletbou dobrého činu.

2.Morální politika pomíjí reálný stav a pravidla fungování politiky. A proto musí být trvale vyztužována nemorálním chováním.

3.Morálce upsaná politika nutí vládu jednat v jiných oblastech nemorálně, za cenu vysokých finančních nákladů a omezení její akceschopnosti.

4.A proto si morálně zdůvodněné otevření německých hranic vynutilo řetězec nemorálních činů, který se bude tak dlouho prodlužovat, dokud nedojde k revizi prvotního rozhodnutí.

5.Kdyby měla být morálka obecným pravidlem politiky, tak by to předpokládalo, že se všichni aktéři podřídí stejné autoritě, jako třeba náboženská víra a trestající bůh nebo charta lidských práv a OSN. Obojí nefunguje.

6.Nad morálně zdůvodněnou politikou se přinejmenším ze dvou důvodů vznáší kletba dobrého činu:
-Morálka je nadčasové a závazné pravidlo, ale politika je každodenní činnost vyžadující flexibilitu;
-Většina aktérů nesdílí západní hodnoty a proto je morální politika slabina, kterou ostatní zneužijí;

7.Morálka je pro politiky často jen výmluva. V případě migrantů může jednak honosně maskovat strach vlády bránit svou zemi násilím. A vznešená slova o lidskosti a solidaritě posvěcují vysoké náklady neefektivní politiky.

8.Za morálnost vůči jedněm nutně platíme nemorálností vůči druhým. A tak jde vždycky o to, kdo zaplatí účet za dobré skutky. Pravidelně jsou to občané státu, který dává a proto se jim elita snaží znemožnit kritiku. Vedle politiků obstarávají tuhle práci hlavně sociální vědci, politizující umělci a média. Jejich nástrojem je moralizování a citové vydírání.


Rozšířený text pro DNES
Podcast: https://www.youtube.com/watch?v=YC_vXIIrTiI