České soudy proti českému vnitru

Český Nejvyšší správní soud vynesl letos 3. března rozsudek ve věci kasační stížnosti, kterou podalo české Ministerstvo vnitra ve vleklém sporu, v němž se Tomáš Pecina, Jan Šinágl a Wolfgang Habermann od roku 2013 domáhali, aby vnitro registrovalo skupinu nazvanou „Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" jako občanské sdružení.

Více »

Ne už justiční mafie, jen „důležití lidé“

Lidové noviny upozornily 24. 3. na večírek někdejšího ministra spravedlnosti a dnešního advokáta Pavla Němce v pražském hotelu Casa Marcello letos v lednu. Sešlo se na něm několik proslulých postav české justice z minulých let, LN jmenovaly Pavla Němce, Renatu Veseckou, Danielu Kovářovou, Libora Grygárka a také někdejší premiéry Mirka Topolánka a Petra Nečase. Toho i s chotí, tedy chotí současnou, Janou, dříve Nagyovou.
Proslulými se někteří z nich stali svými „kauzami“, počínaje aférou Hámida bin Abdal Sáního, známého jako katarský princ, který byl v Praze od září 2004 rok vazebně stíhán a nepravomocně odsouzen za pohlavní zneužívání 16 dívek, z nichž čtyřem nebylo ještě 15 let. Podle LN byl ale na večírku i dnešní předseda pražského Vrchního soudu (VS) Jaroslav Bureš, ministr spravedlnosti z vlády Miloše Zemana a veřejnosti známý z kandidování na úřad prezidenta republiky v roce 2003 i z pozdějších sporů o funkci místopředsedy Nejvyššího soudu (NS).

Katarské dědictví a Čunkiáda
V nepotrestání bin Sáního, člena velmi bohatého panovnického rodu ještě bohatšího státu Katar, figurovalo několik justičních činitelů, a nejen na straně prince. Pro celou věc byl významné, že vláda Jiřího Paroubka odvolala z její funkce nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou, protože pro nezákonnou beztrestnost bin Sáního nějak neměla Benešová pochopení. Ministr spravedlnosti Pavel Němec hrozil Paroubkovi demisí, pokud Benešová zůstane ve funkci, Paroubek dal přednost vládnutí před průchodem práva. Vyštván z funkce prvního náměstka Benešové byl i Jaroslav Fenyk, dnes ústavní soudce, který ještě ve funkci náměstka Benešové stačil připravit tehdy přijaté změny zákona o státním zastupitelství, jež posilovaly nezávislost soustavy i autonomii jednotlivých státních zástupců na nejvyšším úřadu.
Vláda tehdy jmenovala na Němcův návrh do funkce Renatu Veseckou. Ta v ní byla od roku 2005 téměř šest let, než ji vystřídal Pavel Zeman, sloužící dodnes. Léta, kdy soustavu státního zastupitelství řídila ona, hodnotím jako nejtemnější období tohoto státního orgánu.
ODS se nechtěla své Vesecké vzdát, o její odchod usilovali mátožně jen zelení a také TOP 09, aby se neřeklo. Po aféře prvního místopředsedy vlády Jiřího Čunka, obviněného v roce 2007 z přijetí úplatku, bylo setrvávání Vesecké ve funkci až neuvěřitelné. I vláda panské kolice se totiž musela tvářit demokraticky a právně. Pak přes rok chránila Veseckou Daniela Kovářová, ministryně spravedlnosti v roční vládě (2009 – 2010) Jana Fischera.
Vesecká je dnes místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. Na předsedkyni tohoto úřadu Alenu Vitáskovou a na dalších devět lidí podal státní zástupce v září 2013 obžalobu. Věc se týká dvou fotovoltaických elektráren na Chomutovsku. Podle žalobce šlo o podvodné získání licence na konci roku 2010, jehož záměrem mělo být získání vyšší ceny za výkup elektřiny, ačkoliv obě elektrárny tehdy nebyly ještě dokončeny. Škoda, která tím za dvacet let mohla vzniknout státu, je prý 1,9 miliardy korun.
Soustava státního zastupitelství byla – až na Prahu – za poslední léta od klientelistických vazeb už hodně očištěna. Stalo se tak díky snahám Pavla Zemana, Lenky Bradáčové a mnoha dalších státních zástupců, takže si dnes státní zástupci a hlavně vedoucí funkcionáři všech čtyř stupňů, aspoň doufejme, nedovolí větší nezákonné manipulace.
Jako detektivku jsem ale ještě před třemi roky sledoval občanskoprávní spor, v němž sedm justičních funkcionáři žalovalo Marii Benešovou za mediální výrok, že byli součástí justiční mafie. Pod tímto názvem je onen spor znám díky zdravé prostořekosti Marie Benešové. Žalobci byli: nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká a její první náměstek Karel Černovský, dále Pavel Němec, soudce a místopředseda NS Pavel Kučera, náměstek pražského vrchního státního zástupce Libor Grygárek, krajský státní zástupce v Brně Petr Coufal a jihlavský státní zástupce Arif Salichov. Benešová poukázala přitom na to, že v trestním stíhání Jiřího Čunka několik dní před skončením vyšetřování odňali tuto trestní věc Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově a nechali ji přikázat do Jihlavy, kde pak Arif Salichov v součinnosti s Coufalem a Veseckou Čunkovo stíhání zastavil. Obé bylo protizákonné. Z pochopitelných důvodů ležela Benešové v žaludku i manipulace s vydáním či spíše nestíháním katarského prince, tedy s „předáním jeho věci“ do Kataru, kde pak už stíhán nebyl. Její neústupnost před Paroubkem ji tehdy stála místo. Znaky represí nesly i postupy vůči dalším státním zástupcům.

Justiční mafie
Uvedených sedm justičních funkcionářů tedy Marii Benešovou žalovalo. V roce 2008 vynesl v této občanskoprávní věci soudce místně příslušného pražského Krajského soudu Vojtěch Cepl první rozsudek. Uvedl v něm, že ačkoliv je označení „justiční mafie“ nadsazené a nepřesné, má určitý reálný skutkový základ v nestandardních postupech uvedených osob a v jejich podezřelých vzájemných setkáních. Svědci totiž popisovali jejich jednání v Jihlavě, v brněnském hotelu International, při intervencích na olomouckém vrchním státním zastupitelství a na krajském v Ostravě. Statečně vystupovali jako svědci i státní zástupce Ivo Ištván, Zlatuše Andělová, Igor Stříž a další, zatímco žalující Vesecká je naopak nechtěla zbavovat mlčenlivosti.
Soud uložil Benešové, aby se omluvila jen Liboru Grygárkovi, jehož účast na označených postupech a setkáních se neprokázala. Pro ty, kteří trpěli ohýbáním práva a justičním klientelismem, bylo vynesení tohoto rozsudku svátkem spravedlnosti a právního státu.
Proti rozsudku podaly obě strany odvolání. Pražský VS v únoru 2009 Ceplův rozsudek zrušil a věc vrátil k projednání Krajskému soudu v Praze, a soudci Ceplovi ji rovnou odebral. Odebrání věci konkrétnímu soudci hned „v prvním kole“ zcela neobvyklé, a bylo i protiprávní. Byla to od senátu VS taktická chyba. Ta umožnila Benešové obrátit se na Ústavní soud (ÚS), který, a to bylo další vítězství nad justiční mafií, v roce 2009 zrušil tu část rozsudku VS, jíž se věc odnímala soudci Ceplovi.
V roce 2010 14. června 2010 vynesl pak Vojtěch Cepl nový rozsudek, prakticky stejného znění, tedy že se Benešová za svůj výrok o justiční mafii nemusí omlouvat. Proti tomuto rozhodnutí soudu se k VS odvolali už jen čtyři účastníci sporu, Vesecká, Němec, Kučera a Černovský. Rozsudek VS napadla Marie Benešová ještě dovoláním, které u NS vyhrála. Čtyři žalující a žalovaná Benešová pak uzavřeli smír, v němž šlo už jen o vrácení téměř 400 tisíc korun Benešové, které jim ona musela už zaplatit jako náklady řízení.

Staré spojenectví se musí udržovat
Osud žalující různě rozvál. Jen Libor Grygárek je od roku 2013 trestně stíhán pro zneužití pravomoci úřední osoby. Měl také podivné, klientelistické styky s Romanem Janouškem, jenž je ve výkonu trestu odnětí svobody pro ublížení na zdraví při silniční nehodě.
Mezitím prožívala česká veřejnosti další drama, podobné soudnímu sporu o justiční mafii, až v létě 2012 byli donuceni odstoupit ze svých vedoucích funkcí na pražském Vrchním státním zastupitelství i odejít z funkcí státních zástupců i Libor Grygárek a jeho nadřízený Vlastimil Rampula. Jejich pražské Vrchní státní zastupitelství přejmenovali novináři na Vrchní státní zametačství (také VSZ), média značně přispěla k jejich žádoucímu odchodu, když zákon byl na ně krátký. I podle návrhu na jejich odvolání přispěl k jejich pádu jejich postup při (ne)vyšetřování kauz Gripen, Mostecká uhelná společnost nebo Investiční poštovní banka. Málo se toho ale změnilo na pražském Městském státním zastupitelství.
Pavel Kučera musel kvůli věku – v roce 2010 mu bylo 70 let – funkci soudce, a tím i místopředsedy NS opustit. Vyhnul se tak o pár dní dokončení kárného řízení, které s ním zahájila jeho nadřízená, předsedkyně NS Iva Brožová právě pro jeho účast v oné čunkiádě, tedy aféře „justiční mafie“. Ani advokát Pavel Němec už nedostává státní zakázky jako v době Topolánkovy vlády.
Na stará spojenectví však neradno zapomínat, proto uspořádal Němec ten večírek v Casa Marcello. Jaroslav Bureš neměl šťastný den, když tam šel, nebo když neodešel, když tam viděl obviněné osoby, které možná stanou před soudem, jemuž předsedá. Bureš sám to pak vysvětloval tak, že jen přijal pozvání na slavnostní setkání v novém roce od bývalého ministra spravedlnosti, se nímž se – stejně jako prý s jinými bývalými ministry či premiéry – prý občas potkává při různých slavnostních příležitostech. Ještě upřímnější byla Kovářová. Uvedla: „Řekněme, že těch tři sta důležitých lidí v republice se potkává. V podhoubí plném kriminalizace bývají někteří trestně stíhaní a pak zproštěni,“ řekla s posteskem, že těch tři sta důležitých nemá zajištěnu beztrestnost.
Tak tři sta jich je, těch důležitých, a jen část z nich je trestně stíhána. Ministerstvo spravedlnosti i nový ministr Robert Pelikán se nyní rozhodují, zda předseda VS pouhou účastí na večírku neporušil zákon o soudech a soudcích tím, že snížil důvěryhodnost soudu a svého budoucího rozhodování a zda s Burešem nezahájí kárné řízení. U VS soudu totiž mohou být v budoucnu projednávány trestní věci proti Janě Nagyové, Liboru Grygárkovi a případně i dalším účastníkům večírku.

Válka soudů? Ne, jen válka soudců!
Sám Jaroslav Bureš má zajímavou soudní (kárnou) anamnézu. V květnu 2009 zakázal protiprávně soudce pražského VS Vojtěch Trojánek veřejnosti při soudním jednání pořizování zvukového záznamu. K námitce o nezákonnosti tohoto postupu prohlásil jednání za neveřejné a nechal lidi justiční stráží ze soudní síně vyvést. Jeho nadřízený – nadřízený ve smyslu státní správy soudů, (tehdy) místopředseda VS Jaroslav Bureš, jenž vyřizoval stížnost na Trojánkův postup, podanou sdružením Občané za svá práva, ho shledal v pořádku.
Tehdejší veřejný ochránce práv Otakar Motejl ale usoudil, že Bureš měl správně zahájit s Trojánkem kárné řízení. Protože tak neučinil, podal na něj k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS) kárnou žalobu sám. Dříve než NSS kárnou věc projednal, Motejl zemřel. Jeho nástupce ve funkci ochránce, Pavel Varvařovský, Motejlovu žalobu podpořil. Ochránce má zákonnou pravomoc podat kárnou žalobu jen proti soudním funkcionářům, ne proti soudcům, tedy kárně stíhat jen jednání předsedy či místopředsedy soudu, a ne činy soudců. Proto kárně nežaloval Trojánkův postup, nýbrž až následné Burešovo přezkoumávání věci.
Do toho přišlo intermezzo, ÚS ještě na návrh NSS a z Burešova podnětu projednával stížnost z roku 2010, zda zákonné oprávnění veřejného ochránce práv podávat kárné žaloby na předsedy a místopředsedy soudů pro jejich činnost ve státní správě soudů, jímž byla působnost ochránce zákonem v roce 2008 doplněna, není v rozporu s ústavním pořádkem. ÚS ale tuto stížnost naštěstí odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
V roce 2011 pak senát NSS, jemuž předsedala Ludmila Valentová, Bureše kárného obvinění zprostil. Odpůrci české justiční mafie z toho radost neměli, nejen proto, že v jednání Jaroslava Bureše spatřovali porušení zákona, ale i proto, že toto rozhodnutí NSS, třeba i nechtěně, zabetonovalo vlivové vazby, jež v české justici stále panují.
Za Bureše se v těchto dnech vzal Pavel Blažek a trochu i předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová. Škoda jen, že se nevyjádřila Vesecká, Kučera nebo Kovářová. Za pochybení naopak mají Burešovu účast na večírku s trestně stíhanými dva bývalí ministři spravedlnosti, Marie Benešová (2012 až 2013) a Karel Čermák (2003 až 2004).

Sedm ministrů
Sedm bylo ministrů spravedlnosti od roku 2004, za střídajících se vlád a oněch jedenáct let těžkých bojů o tvář justice právního a demokratického státu. Pavel Němec (Unie svobody), Jiří Pospíšil (ODS), jenž byl v oné funkci dvakrát, Daniela Kovářová (ODS), Pavel Blažek (ODS), Marie Benešová (ČSSD), Helena Válková (ANO) a Robert Pelikán (ANO).
Při hodnocení jejich činnosti či spíše škod, které za jejich působení vznikly, je možné vycházet z různých kritérií. Jedno z hlavních je jistě podávání stížností pro porušení zákona (SPZ). Ministr je jediný, kdo takovou SPZ může NS podat. NS o ní rozhoduje v senátu, takže i když byl jeho místopředsedou Pavel Kučera, nebyla jistá „součinnost“, a naopak, i když tam Pavel Kučera už nepůsobí, není taková „součinnost“ vyloučena. Je nutno se také dívat, kdo – třeba nějaký stážista spojený s justiční mafií – takovou SPZ psal.
Na SPZ se lámou charaktery. Když na začátku roku 2007 po obvinění místopředsedy vlády Jiřího Čunka odmítl ministr Pospíšil podat SPZ.kde se psalo, že zahájením Čunkova trestního stíhání porušil přerovský státní zástupce Radim Obst zákon, odmítl ji Pospíšil podepsat, i když už byla napsaná na hlavičkovém papíře ministra. Stalo se to v noci, Pospíšil z toho nevyvodil jiné důsledky a toto lámání zákona před veřejností podle svého zvyku utajil. Pak to bylo střídavé, někdy Pospíšil podlehl a vyčítal si, že není statečnější, jindy přece jen setrval na právu a spravedlnosti.
V případě SPZ, ale i v dalších situacích, bylo důležité, zda pachatelé ve vazbě či ve výkonu trestu stále disponují ukradenými či uloupenými miliony, které se „nenašly“, zda je ve věci „cizí prvek“, tedy možnost ministra (je to jeho stará, feudální pravomoc!) přistoupit k trestu vyhoštění odsouzeného cizince brzy po vynesení pravomocného rozsudku, nebo naopak až po létech či po vykonání trestu odnětí svobody. Institutů z feudálního právního řádu převzala ČR více, obvyklá cesta jejich přejímání byla směrem od Bonapartovy Francie, přes Prusko, sousední Rusko, stalinský SSSR až do poúnorového Československa.
Vzpomínám na jediný případ, kdy ministr – byl to právě Pospíšil – prosadil ve vládě a ve Sněmovně změnu trestního řádu tak, že ministr, podávající ve prospěch obviněného či odsouzeného SPZ, už nemůže vězněného sám propustit na svobodu, nýbrž že smí jen NS podat návrh na jeho propuštění. Personální situace na NS je podle mého názoru stále špatná, horší než u ÚS a podstatně horší než u NSS.
Klausova amnestie z ledna 2013 byla zvlášť závažným zásahem do práva a spravedlnosti-Obviněným, stíhaným léta na svobodě (léta proto, že jejich osud ovlivňovala justiční mafie), zajistila beztrestnost. Mnozí se tak vyhnuli mnohaletým trestům odnětí svobody. Kvůli tomu a kauzám Mostecké uhelné, gripenů, a jiných vojenských zakázek, kvůli věcem Tomáše Pitra, Radovana Krejčíře, Pavla Tykače a desítek dalších, má ČR v Evropě pověst státu, kde vládne bezpráví, svévole a korupce. Pavlu Zemanovi a jeho lidem ve státním zastupitelství se tento odsudek českého státu povedlo jen trochu zmírnit. Nemůže být útěchou, že jsou evropské státy, kde je to ještě horší, jako je Kosovo, Albánie, Bosna a Hercegovina, Bělorusko, Ruská federace a zcela bezkonkurenčně a už dvacet let Ukrajina.
Urgentní vytvoření a přijetí zákona o státním zastupitelství, který by zajistil, aby vláda a ministr už nemohli ovlivňovat jednotlivé trestní věci. Návrh tohoto zákona předložil vládě už na jaře 2011 tehdejší ministr Pospíšil. Vypracoval ho tehdy nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, jsou tedy už čtyři roky. Důvody, proč do toho házela ministryně spravedlnosti Helena Válková loni celý rok vidle, nejsou ani odborné veřejnosti známy.
Ze zákonných úprav, jež by dále omezily justiční svévoli založenou na penězích či jiných výhodách a na ovlivňování soudců a státních zástupců jinými osobami, především vládou a ministrem, považuju přijetí nového zákona o státním zastupitelství za klíčové. Další nutnou změnou je ústavní zrušení absurdní čtyřstupňové soustavy soudů a její nahrazení třemi stupni. Na ústavní a zákonnou úpravu čeká také přechod ze státní správy soudů k soudní samosprávě, obdobně v případě státního zastupitelství. Sobotkova vláda a její minstr spravedlnosti Robert Pelikán k tomu, obávám se, nebudou mít politickou vůli, ani dost sil.

Je lépe v Rusku, nebo na Ukrajině?

Text, který jsem zveřejnil na tomto blogu k ukrajinské krizi a tamní občanské válce, měl přes 5,5 tisíce přečtení, téma zjevně táhne. Čtenáři na něj reagovali neuvěřitelnými sedmi sty komentáři. Protože mnozí měli komentáře dva nebo i více, odhaduju počet reagujících na tři stovky. Až na pár výjimek byly ale všechny reakce anonymní, pod nějakou značkou, zkratkou nebo krycím jménem, které zřejmě soutěžilo o titul nejvtipnějšího pseudonymu, jako Čochtan nebo Jagor Mirous. Někteří čtenáři také nepíšou ad rem, nýbrž ad hominem. Ale jen několik málo z nich se dokonce snaží jiné osoby ponížit či urazit, což je pro mne příjemné zjištění.

Anonymní vystupování
Tři situace mě naučily nevšímat se anonymních vyjádření. První byla výchova v dětství. Rodiče mě učili, že anonymní dopisy se prostě nečtou. Člověk přece ručí za své postoje a názory svým jménem, a to i ústní dohodou, říkával můj otec – obchodník, pracující za provizi. Na jeho vyřčené slovo poskytovali v cizině krátkodobé úvěry až do milionu korun, chlubíval se.
Druhá škola byla Charta 77. Koncem roku 1976 při jejím zakládání Charty 77 jsme se napříč ideologickým či politickým zaměřením (a hlavně asi díky i absenci takového zaměření) dohodli na otevřeném vystupování proti politickým poměrům. Samozřejmě jsme toho museli v nezávislém hnutí a v Chartě 77 před StB i hodně utajovat, například všechny své záměry a osobní kontakty, ale zásada otevřeného vystupování proti něčemu či naopak otevřeného usilování o něco se v Chartě stále více uplatňovala, hlavně koncem 80. let.
Tuto zásadu lidí, kteří jsou svobodní i přesto, že žijí v nesvobodných poměrech, považuju za největší přínos Charty 77. Probojovávala se těžce, konspirace byla v čs. společnosti hodně zažitá. Její postupné prosazení mělo několikerý efekt. Oslabovala Státní bezpečnost, která byla založena na několikerém utajování – vůči „vnitřnímu nepříteli“, vůči československé i mezinárodní veřejnosti (státní moc porušovala své závazky), i uvnitř, kdy jednotliví tajní policisté a jejich skupiny si vzájemně své styky a postupy utajovali, aby získali nějakou výhodu. Také při odhalování „nepřátel“ vycházela StB naprázdno, nebylo už co odhalovat, pokud občané, které postihovala, vystupovali na veřejnosti otevřeně.
Třetí situace, kdy jsem řešil rozpor „anonymita versus otevřené vystupování“ bylo mé působení ve funkci zmocněnce vlády Miloše Zemana pro lidská práva. Dostával jsem mnoho stížností a podnětů od fyzických osob na porušování lidských práv – to až od začátku roku 2001 zřídil zákon funkci veřejného ochránce práv, který je tu právě od toho, aby se individuálními případy zabýval. Záležitosti byly mimo mou působnost. Problém byl v tom, že jsem odmítal nepodepsané dopisy vůbec číst, a to se mým nadřízeným (tedy vládě) nelíbilo, dopis prý může obsahovat hrozbu, kterou možná půjde odvrátit. Ustoupit jsem ale nemohl, byl jsem tak vychován a vyškolen.
Nikdy jsem neměl rád stadionovou demokracii na maoistický způsob, a teď si už nezvyknu. Tedy závěr je ten, že ani na blogu nebudu na anonymní komentáře reagovat, ba dokonce je nebudu ani číst. Zvyk nepředstavovat se příjmením, nýbrž jen rodným jménem, rozšířený v audiovizuálních médiích, ohrožuje podle mne demokracii. Považuju za korektní upozornit čtenáře, že anonymní text z těchto důvodů nečtu.
Na můj text o Ukrajině a Krymu reagovali – mimo blog a mimo komentáře k mému textu – i dva moji někdejší soudruzi z Hnutí revoluční mládeže (HRM), také vězni svědomí, aniž se domluvili. Trochu se omluvám za to slovo „soudruzi“, či spíše je vysvětluju: my jsme si v HRM tak občas říkali, a měli jsme to ve stanovách.

Krymští Tataři – je lépe na Ukrajině, nebo v Rusku?
Reakce mých, říkejme kamarádů, se týkaly Krymských Tatarů, i když jejich osud byl v mém textu jen okrajovým tématem. První mi vytýkal, že nepíšu, že Krymští Tataři nebyli původními obyvateli Krymu, že tam před Zlatou hordou sídlili Janované, Řekové a lidé z dalších etnických skupin. To je jistě pravda, ale spíše jsem měl uvést, myslím si teď, že počínaje květnem 1944 bylo z Krymu násilně vysídleno nejen 180 tisíc Tatarů, nýbrž i 40 tisíc osob jiných národností, nejčastěji Bulharů, Řeků, Arménů a Němců. Cílem deportací byl nejčastěji Uzbekistán a další středoasijské sovětské republiky. Moskva vyhnané rehabilitovala až v roce 1967 a teprve od druhé poloviny 80. let se směli vracet na Krym. Ve Výboru nespravedlivě stíhaných a v Chartě 77 jsme se brali za Mustafu Džemileva, statečného člověka, který i za cenu krátkodobého věznění a deportací „zpátky“ do Střední Asie probojovával právo vyhnaných Tatarů na jejich domov – Krym a stále se tam tvrdohlavě vracel. Po roce 1990 stál v čele Medžlisu, orgánu Krymských Tatarů sídlícího v Simferopolu, od roku 1998 je poslancem ukrajinského parlamentu v Kyjevě. Je ostře protiruský a toleruje kyjevskou moc (jíž je součástí), kterou považuje za menší zlo než Putina, a v tom se rozcházíme. Vychází z názoru, že jediní původní obyvatelé Krymu jsou Tataři, ostatní jsou pozdější přistěhovalci. Je to postoj devatenáctého, nikoliv jednadvacátého století. Nacionalismus je mi protivný i u hrdinných bojovníků proti bezpráví. Džemileva ale podporuje jen část Krymských Tatarů, jak ukázala jejich účast na loňském krymském referendu v okrscích, které převážně obývají, např. v Bachčisaraji.
Od Jaroslava Haška až po mého kamaráda pozoruju určitou averzi vůči Krymským Tatarům. „Ne panimat, ja krymskij Tatarin, Allah akbar“ říkal dobrému vojáku Švejkovi zajatý ruský voják, který se modlil. To jeho druh byl Čerkes, a až ten říkal „golovy režu“, což se připisuje tomu Krymskému Tatařínovi, jak ukázala i komentářová diskuse pod mým článkem, také o tom, jak Tataři po Evropě ty hlavy řezali. I můj kamarád z HRM k tomu napsal: „Kateřina II. zlikvidovala Krymský chanát v podstatě ze stejného důvodu, jako Francie o něco později zlikvidovala pirátské emiráty v Alžíru a Tripolisu. Byli to prostě neúnosní sousedé, žijící z lupu a provozování obchodu s otroky.“
Celková kamarádova námitka byla ale ta, že rozpor mezi volebním neúspěchem Pravého bloku a jeho velkým politickým vlivem v zemi a mocenských strukturách plyne z toho – a to se na Západě nechápe – že na Ukrajině prostě volby nejsou základním východiskem pro politické rozhodování. S touto charakteristikou rád souhlasím, v oligarchickém systému jsou volby jen zástěrkou autoritářského či diktátorského způsobu vládnutí.
Ruské poměry jsou pro mne přijatelnější než ukrajinské (je jedno, zda po Janukovyčovi, za něj nebo před ním) a Putin si zaslouží mé uznání tou měrou, jíž se mu podařilo oligarchickou síť gubernátorů z dob Jelcina rozbít či aspoň oslabit. A Ruská federace si zaslouží mou kritiku nejen za částečnou moc oligarchů, nýbrž i za podporu a uctívání kozáků, církve a carské šlechty, za byzantinskou pompu a státní nacionalismus a hlavně za autoritářský způsob vládnutí, omezující (i pomocí zákonů) občanská práva a demokratické svobody. Byl by toho dlouhý seznam, ale má kritika na adresu ruského politického systému je méně rozhodná ve srovnání s mým zásadním odmítáním poměrů na Ukrajině. Opakuju, že je jedno, zda to bylo po Janukovyčovi, za něj nebo před ním, i když po Majdanu a protiústavním převratu loni v únoru je Ukrajina asi v nejhorším období za posledních 20 let. To, že tam je občanská válka, je dostačujícím argumentem pro takové hodnocení. Nikdy předtím žádná kyjevská vláda nedala bombardovat obyvatelstvo území, na něž si činí ona vláda územní nárok.

Různá vyhánění
Vyhnání Krymských Tatarů a dalších etických a náboženských skupin z Krymu v roce 1944 chápu ovšem v kontextu jiných, po druhé světové válce početných vyhánění. Jako čtyřletý chlapeček jsem se v únoru či březnu 1946 díval s rodiči z okna našeho bytu v Anglické ulici pražských Vinohradech na nekonečný zástup pražských Němců, kteří s plnými kočárky a prostěradly s věcmi na zádech šli husím pochodem na blízké Wilsonovo nádraží. Byli to ženy, starci a děti. Muži téměř chyběli, padli na frontě nebo byli v sovětských zajateckých táborech. „Je to hrozné, co s nimi děje,“ oni přece tu žili po dlouhé generace, a teď je z domova vyhánějí,“ řekl jeden z rodičů a druhý s ním souhlas. „Ale patří jim to,“ dodal. Rodiče zemřeli před mnoha desetiletími, a já se celý život, při hledání vlastní identity, trápím, kdo z nich se přece jen přiklonil k revanši a k retribuci.
Dlouho jsem považoval „odsun“ Němců za sporný. I já jsem slovo „odsun“, do němčiny obtížně přeložitelné, užíval, i když jsem věděl, že „die Wagonen verschoben wurden“, a že na lidi se to slovo nehodí. Avšak vhledem k demokratickým poměrům v Československu těsně po válce, jsem měl nucené vysídlení, do určité míry tolerované třemi vítěznými velmocemi (ty o něm ale nerozhodly!) za nutný a pochopitelný. Postupně jsem ale poznával, že ony poměry byly méně demokratické, než se tvrdilo. V roce 2000 mi předseda jednoho spolku Poláků na Těšínsku ukazoval grafy vyznačující počet polskojazyčných škol, tříd a žáků oné oblasti ve školních letech 1945 až 1955. A po válce to rapidně klesalo, a až od září 1948 začalo vyučování v polštině rychle přibývat. Polák se opatrně rozhlédl kolem sebe a pak pravil: „Komunisti nás zachránili,“ cítě, že si tuto malou provokaci jako nekomunista vůči bývalému vězni svědomí, jenž ale nebyl nikdy antikomunista, může dovolit. Šlo mu o to polskost, a moji myšlenku na zakládání dvojjazyčných polsko-českých škol, kterou jsem převzal z Rakouska a Itálie, kde jsou dvoujazyčné školy běžné, rozhodně odmítl.
Státní vyznamenání demokratických zemí mě nějak v posledních letech začala těšit a vážil jsem si i německého Velkého kříže, který mi v roce 2000 udělil spolkový prezident Johannes Rau, také za prosazování ochrany a práv německé národní menšiny v ČR. Ale mám-li být upřímný, mnohem větší radost jsem měl z Ceny Karla IV. (Karlspreis), kterým mě poctilo Sudetoněmecké krajanské sdružení v roce 2008. Postupně jsem překonal své výhrady k výrazu „sudetoněmecký“ – mě šlo také o pražské, na jejichž vyhnání jsem se díval z okna, a také o Němce brněnské, plzeňské, jihlavské, karpatské atd. Sudetoněmecké sjezdy v Mnichově, Norimberku a Augšpurku s pokorou vůči křivdě, jež vyhnané postihla a která je stálým mementem i pro jejich potomky. A jednou z nejmladších účastnic byla před lety i moje vnučka, tehdy batole, kterou jsem tam představoval s jejím německým rodným jménem i příjmením jako sudetskou Češku.
Dalšími vyháněními, která formovala mé politické postoje, byly zločiny vůči Palestincům od roku 1949 a etnické čistky v Jugoslávii v 90. letech. Solidaritě s arabským lidem Palestiny jsem se věnoval už v 60. letech a překonával jsem potíž, která vznikla z toho, že Palestince podporovali, aspoň slovně, i Sověti a čs. vláda. Dnes je ale ČR státem, který chce být demokratickým. Je to přitom zcela jednoznačně stát, který v EU nejvíce podporuje stát Izrael, tedy podle mého tamní apartheid a rasismus. Dost se za to stydím.

Krymskotatarské samozachvaty dostaly ultimatum
Druhá reakce na můj text přišla od kamarádky, také z HRM. Píše mi o pronásledování Džemileva, který se nesmí vrátit na Krym, a dalších Krymských Tatarů, o domovních prohlídkách, bití lidí atd. To jsou ovšem infomace z loňského srpna, kdy byla ukrajinská tajná služba ještě schopna produkovat neurčité a nepravdivé zprávy o ruských hrůzách. Kamarádka se ale nejvíce věnuje samozachvatům: Píše: „Především se "samozachvaty" nikdy netýkaly pozemků či objektů, o které po deportaci krymští Tataři přišli - není znám jediný takový případ. Byla to při návratu jednotná ideologie - lidé, kteří v jejich domech desítky let žijí, nemohou za to, že jim je úřady přidělily nebo prodaly, a nelze je vyhánět ani po nich nic chtít. Kromě toho je otázka pozemkových práv krymských Tatarů už víc než deset let vyřešená, dostali "mikrorajony", podle možností si tam postavili domy, nebo koupili domy, které byl někdo ochoten prodat, a v těch hospodaří. Problém, který popisuješ jako dnešní, zhruba od začátku tohoto tisíciletí prostě neexistuje.“
Není to pravda. Navíc to je stejná argumentace jako v ČR okolo restitucí a vydávání například církevního majetku. Jako poslanec Federálního shromáždění jsem se v létě 1990 děsil výčtového zákona, jímž se církevním řádům a Arcibiskupství olomouckému „vracel“ majetek, o němž byl zákonodárce (zastoupený úředníkem Cyrilem Svobodou) přesvědčen, že patřil církvi a byl jí neprávem odňat. Tak byl vydán řádu voršilek i dům, který byl (a naštěstí za cenu mnoha milionů za odkoupení zase je) součástí Nové scény Národního divadla a divadelního zázemí. Novou scénu postavili koncem 70. let místo Chourových domů. I já vím, že lidé, kteří v nějakých domech desítky let žijí, nemohou za to, že jim je úřady přidělily nebo prodaly, a nelze je vyhánět ani po nich nic chtít. Jen zákonodárce to někdy nevěděl, tady i na ukrajinském Krymu.
Stačí zadat si nyní do Googlu slovo „самозахваты“ a pak si rozkliknout například http://news.allcrimea.net/news/2015/1/1/uchastnikam-samozahvatov-v-krymu-dali-god-chtoby-poluchit-zemlju-po-zakonu-28104/. Je to o zákoně z loňského podzimu, vydaného už za ruské federální správy Krymským sovětem (parlamentem), v druhém čtení letos 1. ledna. Nejde jen o majetek, tedy budovy a pozemky, Krymských Tatarů, ale i jiných lidí. Ukrajinská státní moc problémy prostě neřešila. Je pravda, že ruské státní orgány se teď musejí na Krymu hodně snažit. Zákon proto dal lidem, kteří se svévolně zmocnili obecního nebo státního majetku, roční lhůtu, do 1. ledna 2016, aby si vlastnické vztahy upravily. Ohledně výjimek a třeba minimální pětileté době pobytu na Krymu jsou velké diskuse o tom, co je spravedlivé. Diskutuje se i po internetu.

Krym má k oslavám důvod

Na Krymu se nyní slaví první výročí jeho návratu do Ruska. Od loňského 16. března, kdy parlament a vláda autonomního, avšak ještě Kyjevu podléhajícího Krymu tam uspořádaly referendum, šly události ráz na ráz. Dvacet let se na Krymu celkem nic nedělo, jeho obyvatelstvo jen trpělo postupným rozkladem státu, ovládaného oligarchy. A závidělo Rusku, kde se Vladimíru Putinovi do značné míry podařilo gubernátory - oligarchy zkrotit.
Začátkem loňského roku se však ukázaly dva důvody k obnovení snah o připojení Krymu k Rusku. Byl to jazykový zákon proti ruštině a to, že občanské a politické cítění většiny obyvatel Krymu urážely nacistické a nacionalistické projevy nejen na Majdanu, ale též z úst těch, kteří se po státním převratu významně podíleli na vytváření nové státní moci v Kyjevě. A to i přesto, že hlasů dostala tato krajní pravice ve volbách minimálně. Na Krymu měli dojem, že Ukrajině vládne Pravý sektor a Julie Tymošenková. Ta volala po svém zázračném uzdravení ještě na Majdanu z invalidního vozíku, aby se proti Rusům použily jaderné zbraně. Ano, proti „Rusům“, rozuměj ruskojazyčným Ukrajincům. Sama je z gruzínsko-ruské rodiny z Dněpropetrovsku a jinak než rusky snad ani mluvit neumí.
Jednou z příčin lidového hněvu na Krymu, ale i na východní Ukrajině, bylo oslavování Stepana Bandery, předsedy Organizace ukrajinských nacionalistů a později i Ukrajinské povstalecké armády. Vzpomínám si, že mi po válce jako dítěti v Janských Lázních, kde jsme bydleli, rodiče zakazovali chodit do lesa ze strachu, že tam budou banderovci. Bandera byl na západní Ukrajině hrdinou také proto, že ho sovětská tajná služba zavraždila v roce 1959, kdy byl v exilu v Mnichově. Velké většině obyvatel Krymu se ale jeho adorace nelíbila. Mně taky ne. Pro lidi nemající pochopení pro krvavý nacionalismus zůstal Bandera symbolem etnických čistek –vyvražďování Židů a vyhánění Poláků a i Čechů, byť sám na rukou krev asi neměl.

„Samozachvaty“ Krymských Tatarů
Před rokem, dne 18. března, podepsali ruský prezident, krymský premiér, starosta Sevastopolu a předseda krymského parlamentu dohodu o připojení Krymu k Ruské federaci. Tu pak hned následujícího dne posoudil ruský ústavní soud jako akt, jsoucí v souladu s ústavou Ruské federace. A 21. března schválila dohodu ruská státní duma. Tak byla dohoda ratifikována a nabyla platnosti i účinnosti.
Snad se jednou dozvíme, zda motivem tohoto ruského záboru Krymu byl i plán na vybudování americké vojenské základny na Krymu, jak se teď šušká.
Při prvním výročí návratu Krymu do Ruska se ale neradují všichni. Odhlédneme-li od radostí a zlostí na evropském Západě a za oceánem, musíme se ptát, proč se neradují Krymští Tataři. Ty je totiž možno považovat za potomky původního obyvatelstva Krymského chanátu z 18. století a ještě dříve území Zlaté hordy. Ruskem dobytý a ruskojazyčným obyvatelstvem postupně osídlený Krym „daroval“ Ukrajině v roce 1954 Nikita Chruščov, etnicky spíše Ukrajinec než Rus. Přesněji řečeno: z iniciativy tohoto prvního tajemníka Ústředního výboru sovětské komunistické strany, nejvlivnějšího muže ve státě, byl Krym vyňat z Ruské sovětské federativní socialistické republiky a byl přičleněn k Ukrajině. Byl tak podřízen orgánům její veřejné správy. Praktický dopad na život lidí to nemělo.
Na Ukrajině a ještě více na Krymu se příliš neodlišuje mezi Rusy a Ukrajinci. Velkorusové, Malorusové a Bělorusové vždy tvořili jeden původně pravoslavný, později sovětský lid, z něhož se vydělovali jen Krymští Tataři, Němci, Židé a další etnické či náboženské skupiny. Dnešní ukrajinské zákony a tamní ústava, na rozdíl od zákonů Sovětského svazu nebo nynější Ruské federace, žádnou národnost neznají, zemská příslušnost je tam totéž co příslušnost státní. Etnické rozlišení přinášejí jen odhady či ankety.
Nedivme se tomu, přece ani ve Francii či Turecku nežijí národní menšiny či etnické skupiny, aspoň z pohledu ústavy a státní správy těchto zemí. Aspoň to tvrdí či do nedávna tvrdily Paříž a Ankara. I v ČR národnost přestává mít význam, při posledním sčítání lidu v roce 2011 nás už bylo 26 procent obyvatel, tedy dva a tři čtvrtě milionu lidí, kteří jsme odmítli národnost uvést, byť se zjišťovala s hodnověrným příslibem anonymity. Národnost jsme odmítli uvést třeba proto, že se k žádné národnosti ani nehlásíme.
Odhaduje se, že na Krymu žije čtvrt milionu Krymských Tatarů – 14 procent obyvatel Krymu. Jejich problémem jsou majetkové spory se státem a s potomky ruskojazyčných, kteří se od druhé světové války na Krym masově stěhovali a kteří původní pozemky či jiný majetek Krymských Tatarů stále vlastní.
Rudá armáda osvobodila Krym z nacistické okupace v květnu 1944, a na podzim téhož roku vysídlily na příkaz Stalina více než 200 tisíc Krymských Tatarů, tedy prakticky všechny, sovětské úřady násilím do Střední Asie kvůli jejich údajné či skutečné kolaboraci s nacisty. Vracet se na Krym mohli až v 80. letech, za Gorbačovovy glasnosti a perestrojky.
Podobný osud postihl i Čečence a další etnické skupiny. Jazykem a zákony dneška se to nazývá genocida ve smyslu mezinárodní Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948. Kostlivce ze skříní historie známe i v ČR, třeba ze sporů o povahu poválečného vyhánění a vyhnání sudetských a dalších čs. Němců.
Sociální a hospodářská situace navrátivších se Krymských Tatarů byla ovšem problematická i v době, kdy byl Krym součástí Ukrajiny. Nevyjasněné zůstaly hlavně restituce jejich původních majetků. Takzvané самозахваты, kdy Krymští Tataři při nečinnosti úřadů si zabírali svůj bývalý majetek nebo pozemky za městem jako náhradu za něj, se řešily dlouho a mnohdy nebyly vyřešeny dodnes.
To je také hlavní příčinou, proč Krymští Tataři tyto dny, kdy většina Krymu oslavuje návrat k Rusku, nejásají. Nebýt těch majetků a nepřátelství s místními většinovými Rusy by ale vlastně oslavovat měli. Poprvé v dějinách jsou totiž Krymští Tataři uznanou národní menšinou se zaručenými i zajištěnými kolektivními a individuálními právy. Jejich jazyk je na Krymu od loňského března postaven na roveň ruštině a (neužívané) ukrajinštině. Uhájit самозахваты je ale pro lidi často důležitější než získat právo na nějakou politickou či občanskou svobodu.

Okupace, agrese a invaze
Často se argumentuje, že v referendu hlasovalo na Krymu pro přičlenění poloostrova k Rusku více než 96 procent voličů a že kdyby volby byla mezinárodně kontrolované, byl by asi výsledek podobný. Upřesňuju, že to bylo ale 96 procent přítomných, dostavivších se voličů. Sana volební účast byla nižší – 83 procent. Těch 21 procent obyvatel Krymu, kteří pro přičlenění Krymu nehlasovali, představuje půl milionu „neradujících se“. Část z nich i Krym opustila, odešli na Ukrajinu, což je vzhledem k poměrům ve státě kus hrdinství, ne-li hazardérství. Byli to ale především pracovníci ukrajinské veřejné správy.
Ani já jsem neschvaloval a dodnes neschvaluju způsob anexe Krymu, tedy způsob jeho připojení k Rusku, i když jsem léta sympatizoval s krymskými snahami dosáhnout nejen větší samosprávu (autonomii na Kyjevu), ale i oddělení (separace) od Ukrajiny a případně i jeho přičlenění k Ruské federaci, i vzhledem k historii Krymu a zejména Sevastopolu. Uznání si zasloužil krymský lid již v únoru roku 1991, kdy se tam uskutečnilo první referendum o autonomii Krymu, zatím v rámci Ukrajiny. Proběhlo pouhé tři dny po referendu na Litvě, která se už jako první v SSSR rozhodovala o nezávislosti. Kyjev pak systematicky, obvykle účelovou změnou ukrajinské ústavy, torpédoval všechny snahy krymských občanů vysvobodit se z vlády respektive nadvlády Kyjeva a připojit se k Rusku.
Loni v březnu využilo Rusko prostě toho, že podle rusko-ukrajinské smlouvy smělo být na Krymu až 25 tisíc vojáků armády Ruské federace. V době odtržení Krymu jich tam bylo dokonce o pár tisíc méně. A byli tam legálně, podle smluv vzešlých z Budapešťského memoranda z roku 1994. Toto memorandum vzniklo hlavně proto, aby Rusko i Západ spolu zabránily Ukrajině disponovat sovětskými jadernými zbraněmi a aby si Rusko mohlo uchovat černomořskou flotilu v Sevastopolu, jehož postavení bylo pro Rusko nejen záležitostí srdce, ale i tvrdým právním oříškem. Proto Rusko obětovalo Krym. Po volání Tymošenkové po jaderném útoku na Rusy jsem v duchu trochu rehabilitoval alkoholem rozloženého Jelcina, že na to přistoupil a zabránil Ukrajině, aby mohla použít jaderné zbraně.
Podle rusko-ukrajinských smluv, vzešlých z Budapešťského memoranda, se ruští vojáci pohybovali i mezi ruskými základnami na Krymu, tedy v Sevastopolu, leteckou základnou v obci Kača 23 km na sever od Sevastopolu, a třetí základnou, také leteckou, v obci Gvarděvskij, 13 km severně od Simferopolu. Ti vojáci v ruských polních uniformách nebyli žádní „zelení mužíčci“, nebyli tam protiprávně. Obyvatelstvo je považovalo za „naše“. Pak se ale na pár dní změnili v „domobranu“ bez služebního armádního označení. To byl podle mne největší nedostatek anexe.
Iritují mě nejen snahy podporovat kyjevskou Ukrajinu vojensky, například dodávkami zbraní a válečného materiálu, ale i český slovník obhájců Majdanu a Kyjeva. Hovořit o obsazení (occupation) Krymu ruským vojskem je za této situace nekorektní. V ČR se běžně uvádí, že ruští vojáci obsadili budovy parlamentu a vlády krymské autonomie, ale neříká se už, zda poslanci a vláda o obsazení ruskou armádu požádali a zda je vojáci cpali do kontejnerů na odpadky, jak to činili demonstranti na Majdanu poslancům v Kyjevě, když se jim nelíbilo, jak hlasují.
Stále se tu také mluví o agresi, která je sice v českém právním řádu, avšak právě USA a jejich západní spojenci sabotovali práci komise OSN pro definici agrese, až ji zcela zmařili. Jeden český politik dokonce mluvil o „invazi“ ruského vojska na Krym. Kyjevské vládě, její armádě a dobrovolnickým oddílům, které nerespektují vládu, nepokrytě straní veřejnoprávní Český rozhlas a veřejnoprávní Česká televize. Pčísušbní ršedakce tn ovládli redaktoři, kteří straší Putinem a Ruskem a jsou nekriticky proameričtí. Česká vláda je jen o něco lepší. Její svolení k přejezdu vojenského konvoje USA z Polska do Bavorska přes ČR je skandální hlavně kvůli agresívní protiruské reklamě, kterou kolem toho vláda dělá.

Krym jako Kosovo?
V únoru a březnu 1999 se konala v zámku Rembouillet u Paříže konference, na níž se kontaktní skupina – „mnichovský“ formátu ve složení Francie, Británie, Itálie a Německo, doplnily tentokrát ještě USA a Rusko – snažila dosáhnout mírové dohody povstalecké Kosovské osvobozenecké armády UÇK s Jugoslávií. UÇK požadovala samostatnost, Jugoslávie s tím nesouhlasila. Svazová republika Jugoslávie byla tehdy už jen dvoučlenným, srbsko-černohorským státním svazem. Ultimátum nepřijala a NATO, i s pomocí ČR, v březnu až červnu bombardovalo jeho území, přičemž bylo zasaženo mnoho civilních cílů a zahynuly stovky osob („kolaterální škody“). Mediální válku vedly USA a s nimi i evropský Západ proti jugoslávskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi. Akce byla ze strany USA ale zaměřena proti rozkládajícímu se Rusku, v jehož čele stál ještě Jelcin.
Mnozí politici a novináři omlouvají či vysvětlují anektování Krymu Ruskem podobnou situací v Kosovu, kde Srbsko, podobně jako dnes Kyjev v případě Krymu, také nesouhlasilo s odtržením Kosova. Tvrdí, že v obou případech byly porušeny stejné zásady mezinárodního práva, aniž vysvětlují, jaké smlouvy či závazky mají na mysli. Jejich odpůrci, kteří odmítají anexi Krymu, ale říkají, že v případě Kosova šlo o něco jiného, Kosovo přece chtělo „jen“ samostatnost, a ne připojení k jinému státu. K samostatnosti bylo ale Kosovo přinuceno, nepokrytým cílem UÇK bylo přece vytvoření Velké Albánie. Ještě dnes v Kosovu všude vlaje albánská vlajka, obyvatelé Kosova nejsou žádní Kosované či Kosovci nebo Kosovars, tak je nazývá už jen Karel Schwarzenberk. Jsou to Albánci, zvaní v jihoslovanských jazycích Šiptaři, podle albánského Shqiptar.
Faktickým výsledkem 15 let trvajících sporů a války bylo vyhnání většiny Srbů z Kosova, po němž stýle zbývají statisíce srbských vyhnanců v Srbsku a dalších státech. Tím výsledkem je dnes neživotaschopný narkostát, vyhlášený až v roce 2008, jehož existenci uznává 106 ze 193 zemí světa a který nemá naději být přijat do OSN. Desítky tisíc Kosovských Albánců z něho v poslední době prchá, hlavně do Maďarska. Právně zůstávají nedokončené trestní věci obchodování s transplantovanými, za živa odnímanými orgány zajatých Srbů v „žlutém domě“ v severní Albánii a další válečné zločiny představitelů UÇK.
Rozdílů mezi Krymem a Kosovem je víc. Za anexi Krymu nelze nikoho postavit před soud, protože se tam nestaly žádné zločiny. Za zločiny v Kosovu by se pachatelé neměli zodpovídat před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii, jenž se ustavil v rozporu s mezinárodními zvyklostmi jako politický nástroj boje proti „Milošovičově Jugoslávii“, nýbrž před Mezinárodním trestním soudem, také v Haagu. To ovšem USA, které tento soud neuznaly, nikdy nepřipustí. Jsou to padouši, myslí si o svých spojencích, ale jsou to naši padouši.
Stejně jako spory o stát Kosovo není ani spor o práva a svobody lidí na Krymu a na Východní Ukrajině žádný fotbalový zápas, kdy se fandí jedné straně. Po zvážení všech okolností si osobně já myslím, že více pravdy měl Bělehrad než Bílý dům a nyní že má více pravdy Putin než Majdan, Pravý sektor a Porošenko. Ten už téměř rok vede válku s civilním obyvatelstvem, obývajícím území, na něž si činí kyjevská vláda nárok. Kdykoliv ho slyším, jak zpochybňuje příměří a mluví o teroristech a protiteroristické operaci a o „Rusech“, mrazí mě. Nejen že propaguje válku, on ji přímo vede! Bombardovat vlastní území, tedy území, na něž si stát dělá územní nárok, se v této oblasti předtím povedlo jen gruzínskému prezidentovi Saakašvilimu, dnes poradci Porošenka, když Gruzie bombardovala Jižní Osetii a gruzínští vojáci tam vraždili civilní obyvatelstvo, a Jelcinovi při válce v Čečensku.
Rusko vojensky a materiálně východoukrajinským povstalcům pomáhá. Pomoc je to delikátní a dost utajovaná, Putin je pod dvojím tlakem. Významnější je pro něj tlak od vlastního obyvatelstva, aby ta pomoc byla výraznější. Sankce z obou stran málo účinné a potvrzují ovzduší studené války, která může přejít v horkou.
Proto podporuji českou iniciativu „Evropané proti válce“ a německou akci „Znovu válka? – Ne naším jménem“. Můj pohled ale vůbec neznamená, že bych se vzdal kritiky nedemokratických jevů v politice ruské vlády a Putina. Těch je v Ruské federaci, zatížené carskou i stalinskou minulostí, neúrekom, jak se v Praze říkalo. Putinova agenta ze mne ale nikdo dělat nesmí. Kritikou autoritářských jevů v Rusku musíme oné zemi a jejím obyvatelům pomoci, stejně jako musíme pomoci Ukrajině a jejímu lidu odmítáním války, zločinů a tamní oligarchie.

Když česká policie pomáhá a chrání

Ocenil jsem postoj Patrika Kunčara (KDU-ČSL), když veřejně řekl, že ho jako starostu Uherského Brodu státní policie zprvu neinformovala vůbec a pak informovala jen nedostatečně o průběhu vražedného útoku v jeho městě a o policejní činnosti při něm a po něm.
Policejních pochybení bylo ve věci uherskobrodské masové vraždy tolik, že to možná přece jen donutí Generální inspekci bezpečnostních sborů postup policie prošetřit a státní orgány vyvodit z toho důsledky. Divím se jen, že ani nikdo z opozice nevolá po odchodu policejního prezidenta a ministra vnitra z funkcí.

Více »

Izrael a Palestina – dva státy, nebo stát jeden?

V sobotu jsem byl v Praze na přednášce izraelského lidskoprávního aktivisty Miko Peleda, který trvale žije v Kalifornii, ale Izrael navštěvuje. Je to autor knihy Generálův syn: Izraelcova cesta Palestinou, v níž líčí příběh své rodiny a vysvětluje, proč začal podporovat práva Palestinců a vytvoření jednoho společného státu.

Miko Peled je vnukem rabína Avrahama Kacnelsona z Ruska, jednoho ze zakladatelů státu Izrael, a synem generála izraelské armády Matitjahu Peleda. Ten se dal po odchodu z armády na stranu Palestinců a vedl v 70. letech tajné rozhovory s Jásirem Arafatem. Sám Miko Peled sloužil v izraelských speciálních jednotkách, dnes však patří k nejrazantnějším kritikům izraelské politiky. Na svých přednáškách v USA a v dalších zemích tvrdí, že vytvoření dvou států je nemožné, a vysvětluje, proč podporuje vytvoření jednoho státu, ve kterém budou žít společně Izraelci (Židé) a Palestinci, kterým budou zaručena a zajištěna rovná práva.

Prahu navštívil Miko Peled po roce, měl zde nyní jedinou přednášku. Před rokem tu ale vzbudila jeho veřejná vystoupení dost pozornosti. Jeho názory jsou patrny například z rozhovoru, který tehdy poskytl Tereze Spencerové z Literárních novin: http://ism-czech.org/files/2014/02/LtN.jpg

S Topolánkem v Jeruzalémě

Navštívil jsem nyní jeho přednášku hlavně proto, že jsem v lednu 2009 byl v Jeruzalémě na demonstraci izraelské, převážně židovské občanské iniciativy Mír nyní před rezidencí tehdejšího izraelského premiéra Ehuda Olmerta.

V rezidenci byla večeře. Olmert na ni pozval Mirka Topolánka a pár státníků, vybraných přátel izraelské vlády, kteří se spolu s dalšími politiky zúčastnili konference o příměří. Česká vláda již tehdy byla nejvíce proizraelská ze všech vlád zemí EU a tehdy ČR Unii předsedala. Českou podporu Izraeli maskovala už tehdy soucitem s oběťmi holocaustu – jistě nejhnusnějšího zločinu v dějinách světa – a odporem k antisemitismu. Obhájcům agresívní politiky Izraele vůči Palestincům hodně vadí, když ji kritizují Židé nebo lidé s židovskými kořeny. To dobře odhalují izraelské lidskoprávní organizace, v nichž působí převážně Židé. I v ČR několikrát pozvedla svůj hlas militantní proizraelská lobby proti „zrádcům“, židovské věci, například při návštěvách Normana Finkelsteina, Noama Chomského a Miko Peleda.

Jak ospravedlnit izraelský apartheid, to je jistě téma společných zasedání izraelské a české vlády. Izraelskou politiku vůči Palestincům – včetně budování nelegálních židovských „osad“ na okupovaném území – žádná jiná vláda v EU nelegitimizuje, to jen česká, nyní i Sobotkova. Vždycky se za to stydím, když o tom mluvím s lidmi ze zemí EU, žádná jiná vláda, dokonce ani polská, se tak nesnaží zavděčit „velkému bratru“ za oceánem jako česká.

Byl jsem tehdy, v lednu 2009, členem asi 15členné mise lidí z EU a USA, kteří jeli do Palestiny na závěr operace Lité olovo z inciativy Mezinárodní federace pro lidská práva (FIDH). Ta v 80. letech podporovala náš Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jenž se stal jejím členem těsně před soudním jednáním v odvolacím řízení v trestní věci, v níž na lavici obžalovaných za „podvratnou činnost proti republice“ ve VONS seděli Václav Benda, Václav Havel, Jiří Dienstbier, Dana Němcová, Otka Bednářová a já.

FIDH pro nás tehdy dělala ve světě maximum. Tehdy šlo o hodně, ne pouze o výši našich „trestů“, ale především o samotnou existenci Charty 77. Už proto jsem nemohl koncem roku 2008 nabídku FIDH na cestu do Palestiny odmítnout.

Jménem lidskoprávních organizací jsme tam tehdy protestovali proti izraelské invazi do pásma Gaza. Kolektivní trestání Palestinců jsme označili za zločin. To, že se i někteří palestinští bojovníci, byť ne přímo z Hamásu, dopouštěli zločinů, nemohlo podle nás izraelskou vojenskou okupaci a tamní „operace“ ospravedlnit.

Moje účast na demonstraci proti Topolánkovi byla pro mne dodatečnou prémií. Vládu Mirka Topolánka (ODS), Martina Bursíka (Strana zelených) a Miroslava Kalouska (lidovci) s místopředsedou vlády Jiřím Čunkem, stíhaným pro korupční jednání, jsem nazýval „panskou koalicí“. Byla v mých očích nejméně demokratickou vládou od roku 1990, než ji pak překonala vláda Petra Nečase (ODS), Miroslava Kalouska (pro změnu TOP 09) a až neskutečných Věcí veřejných.

Vysvětlila mi to studentka Natálie

Na demonstraci stála vedle mne asi půl hodiny místní dvacetiletá studentka Natálie. Její babička, pražská Židovka, prošla Terezínem, přežila a po válce odešla do Izraele a odtamtud do Švýcarska. Trochu obtížně jsme se domlouvali, Natálie neuměla tytéž jazyky jako já, a já mluvím anglicky bídně. Cítili jsme ale, že jsme krajané a že nám oběma jde o to, aby se neválčilo.

Řešení palestinsko-židovského problému nesmí být vojenské a násilné, na tom jsme se shodli. Ona ale byla proti vzniku palestinského státu. Toto řešení tehdy prosazovaly všechny oficiální instituce Palestinců a mělo podporu většiny států i lidí různě po světě. Tato podpora dosud přetrvává. Natálie měla jiný názor: Stát s převahou jedné skupiny, třeba „státotvorného“ národa, založený na zásadách etnických, náboženských, kmenových, kastovních či třídních, který jiné komunity vyčleňuje či vylučuje, nemůže být demokratický, řekla.

Cestou je jen občanský stát, podporující etnické, náboženské a další skupiny, doplňuju, že tedy ani francouzský republikánský model, který jiné skupiny „nevidí“. Řešením v Palestině je podle Natálie společný demokratický a sekulární stát všech – Židů, Arabů, Drúzů a, z hlediska náboženského také židů, muslimů a křesťanů. A pochopitelně i bezvěrců a vlažných věřících, dodávám já, ti totiž i v Izraeli podobně jako v Evropě tvoří dnes většinu obyvatel, a stejně jako v Evropě se tam nezjišťuje a ani neodhaduje, zda to jsou bezvěrci nebo jen velmi vlažní věřící.

Mně, podporujícímu vznik palestinského státu vedle státu židovského, to byla tehdy od Natálie lekce, vlastně jsem to slyšel poprvé. Vrátil jsem se v duchu ke svým postojům k rozpadu Jugoslávie, tamním válkám, bombardování země a k vyhánění obyvatel. A uvědomil jsem si podobnost s vyhnáním Němců z Československa od jara 1945 do roku 1947.

Tři miliony jich muselo upustit osvobozený stát jen proto, že byli Němci, a svým „němectvím“ byli tedy vinni. Scénář byl vždy stejný – šlo nejen o politickou moc, ale o majetek vyhnaných, často především. Vždy se vyvraždil jistý počet lidí „nepřátelského“ etnika, a zbytek uprchl či odešel „dobrovolně“. Československá i jugoslávská zkušenost z 90. let ukazuje, že to funguje už tehdy, vyvraždí-li se aspoň jedno promile „nepřátel“. Při dobývání a obsazování Palestiny to bylo podobné.

Palestinci a vyhnaní Němci

V novém světle jsem začal hodnotit své přátelské vztahy k Němcům, vyhnaným po druhé světové válce z Československa, či spíše dnes k jejich potomkům, a také k Sudetoněmeckému krajanskému sdružení, které mi právě tehdy, v dubnu 2008, udělilo cenu Karla IV. Rád jsem zaznamenal, že i vyhnaní Němci, tedy jejich potomci, dobře chápou postavení Palestinců a že jejich představitelé, jako Bernd Posselt, je podporují. Posselt je mimochodem výrazně demokratický a zároveň proevropský politik, a v ČR není doceňován. Češi mají stále ten problém, že jejich předci vyháněli po válce Němce.

V září 1993 uzavřeli Jicchak Rabin a Jásir Arafat v režii prezidenta USA Clintona „smlouvu o smlouvě budoucí“ o arabském státě Palestina. Za 21 let nebyla ale naplněna. Více než čtyři milióny Palestinců, obývajících tři území – pásmo Gaza, okupované Předjordánsko („Západní břeh“) a Východní Jeruzalém – a dále 1,5 miliónu Palestinců v samotném Izraeli ztrácejí trpělivost. Roste počet lidí v židovských „osadách“, z mezinárodního hlediska protiprávních, je jejich už půl milionu. Jejich ilegální města a obce zahrnují už osm procent okupovaných území. Budoucí stát Palestinu odsuzují k neživotaschopnosti. Pokud ovšem zůstaneme u představy dvou států.

Podporu Spojených států Izraeli považuje dnes většina světa za bezpráví vůči Palestincům. USA kvůli tomu dále ztrácejí ve světě vliv.

Přednáška Miko Peleda sice posílila mé přesvědčení, že by se mělo přestat s oddělováním lidí podle národnosti a víry jak v Evropě, tak i v Izraeli a všude, ale problém mi nevyjasnila. Miko Peled si nebral servítky, stát Izrael označoval za rasistický a nedemokratický, protože je založen na apartheidu. Znovu a znovu na příkladech ukazoval, že pro Židy a pro Palestince platí v Izraeli jiné zákony a jiná pravidla. V duchu jsem i nyní dával za pravdu Natálii. Miko Peled hovořil o nutnosti bojkotu Izraele, především hospodářského, a to nejen bojkotu toho, co pochází z protiprávních židovských „osad“, tedy z území, okupovaného Izraelem navzdory odporu OSN. Tento selektivní bojkot je zvláště v USA prý poměrně úspěšný. Peledova představa je, že v Izraeli bude podobný vývoj jako v Jihoafrické republice, kde bojkot a nátlak nakonec donutily bělošskou vzdát se apartheidu.

Podmínky v Izraeli jsou jiné, než byly v 80. letech v Jižní Africe. Vzdali by se ale Izraelci židovského státu a pomohli by budovat stát společný?

Jaké skutečnosti ospravedlňují Peleda k tak optimistickému závěru? Na tuto otázku, kterou v besedě po přednášce položil Jan Kavan, však Miko Peled uspokojivě neodpověděl. To ovšem pro mne neznamená, že je nutno podporovat koncepci dvou států, Izraele a Palestiny, jak jsem činil já, než jsem se setkal s Natálií.