V Turecku platí od půlnoci ze čtvrtka na pátek výjimečný stav. Podle mé hypotézy si tam ale pokus o vojenský puč vymysleli a prezident Erdoğan tam nyní organizuje ústavní převrat.
Podle nějakého, bohužel blíže necharakterizovaného průzkumu veřejného mínění či ankety z pondělka či úterka se asi třetina tureckých respondentů domnívá, že se v zemi žádný pokus o vojenský puč minulý týden nekonal. Podle nich bylo jeho „odhalení“ V Turecku platí od půlnoci ze čtvrtka na pátek výjimečný stav. Podle mé hypotézy si tam ale pokus o vojenský puč vymysleli a prezident Erdoğan tam nyní organizuje ústavní převrat.
Asi polovina lidí v Turecku si prý ale podle tohoto průzkumu myslí, že tam v pátek pokus o puč byl, a že Erdoğan má pravdu, když tvrdí, že jeho iniciátorem byli lidé kolem muslimského intelektuála a bývalého duchovního Fethullaha Gülena nebo i Gülen sám, případně s pomocí USA. Gülen byl Erdoğanův přítel a rozhodný politicko-náboženský spojenec, ale jak už to tak v sektářském prostředí bývá, před několika lety se s ním rozešel a žije v USA v exilu.
I když nejsem příznivcem konspiračních teorií, koketoval jsem s myšlenkou předstíraného puče už od pátku. Ale až okolnosti vyhlášení výjimečného stavu ve středu večer mě přesvědčily, že pravděpodobnější je hypotéza první.Mé počáteční podezření bylo historické. Už v roce 1973 tvrdili stoupenci chilského generála Augusta Pinocheta, že vojenským převratem předešli komunistickému puči, který chystal prezident Salvador Allende. Ještě silněji se tak argumentovalo v roce 1965, při vyvražďování celých vesnic v Indonésii, jejichž starosta se předtím hlásil k Sukarnově „komunizmu“. Tehdy, bez větší pozornosti „demokratického“ světa, zahynulo po puči generála Suharta podle odhadů milion až dva miliony lidí. Chilský i indonéský převrat podporovala a dokonce podnítila vláda USA.prezident Erdoğan tam nyní organizuje ústavní převrat.
Rada NATO – Rusko (tak se tento orgán oficiálně jmenuje) existuje v dnešní podobě již 14 let. Je to styčný konzultativní orgán obou někdejších vojenských bloků, od jara 2014 však nečinný. Středeční bruselské jednání této rady ukázalo, že západní Evropa, do níž patří pro účely diskuse o současné studené válce i Česká republika, a hlavně „politika“ z definice nepolitického NATO, jsou stále v úzkých. Nikdo přitom nečekal radikální obrat k lepšímu. Lidé však obvykle oceňují už pouhý fakt, že se zmíněná rada, aspoň na úrovni velvyslanců, vůbec sešla.
Pro mne je Petr Torák především Evropan, pak teprve Rom, britský policista nebo Čech, žijící trvale v Anglii. Tohoto 35letého muže jsem poznal loni 10. prosince v sále pražské Křižovatky. V tento Den lidských práv jsme byli oba přítomni slavnostnímu předávání cen Roma spirit. Petru Torákovi udělila dva týdny předtím anglická (a skotská!) královna Alžběta II. Řád britského impéria za komunitní práci mezi lidmi z etnických skupin, hlavně z české a slovenské (převážně romské) v anglickém městě Peterborough.
I když Petr Torák slouží jako policista, není britským občanem, v době mého mládí se ještě důsledně říkalo „britský poddaný“. Prostě si o občanství, o britský pas, jak se vyjadřují Britové, dosud nezažádal. Ve městě žije hodně imigrantů, ti novější pocházejí často z Polska, z Litvy i jiných zemí Unie. A právě tito imigranti jsou trnem v oku hlavně starším a méně vzdělaným Angličanům, kteří rozhodli v dost těsném hlasování o vystoupení Spojeného království z Evropské unie.