Procestovala jsem téměř celý svět. Ale o každé zemi, kam jsem jela, se mi více méně splnily představy. Sýrie mě však v mnoha ohledech překvapila.
Hned na letišti jsem mohla zapojit představivost. Čekal tam čestný vojenský doprovod a rakev s vojákem OSN. Ani na moment jsem nezapochybovala, že zemřel při prosazování míru. Nebylo tomu tak. Zahynul při dopravní nehodě. Prý jel příliš rychle. Tomu se tak trochu divím, protože jízda po Damašku je noční můrou, ale dost pomalou. Dva centimetry mezi vozidly jsou téměř luxus. Pak hned pochopíte, proč mají řidiči na dveřích molitanové kostičky (takové ty, co se běžně používají na nanášení makeupu). A jízda je spíš poskakováním, kdy místo blinkru řidiči používají gestikulaci. Jen jsem za těch pár dnů nepochopila, kdy se která gesta mají použít, pokaždé řidič totiž dělal nějaké jiné.
Když už jsme se konečně dostali z letiště do hotelu a po té, co nám pan velvyslanec popsal úskalí místního života pro Evropany, jsem si přála jediné – neonemocnět. Hotel byl sice takový evropský průměr, ale když jsem viděla uklízečku, moc důvěry jsem nenabyla. Utěšovat se myšlenkou, že v Damašku je krásný hotel Four Seasons bylo zbytečné, opravdu jsme bydleli v jiné hvězdičkové kategorii. A to bylo patrné i na personálu.
Zvenku budovy vypadají (tak jako náš hotel) vesměs smutně. Ale když vejdete dovnitř, nestačíte se divit. Perletí vykládané židle a stoly, dřevěné řezby na stěnách, překrásné ručně vázané koberce. A to neplatí pouze pro ta „lepší místa“. Je to stejné i v malých kavárnách a restauracích, dokonce i v běžné domácnosti, kterou jsem viděla ve starém městě. Dokonce je tady možné najít stopu po Francouzích z koloniálních dob. Jen toalety bych doporučila pouze těm otrlým, já jsem raději pila málo. Ale jedla jsem dost. Syrská kuchyně je téměř stejná jako libanonská, a tu mám moc ráda. Mám již jisté zkušenosti z podobných cest, a proto jsem i tady povinně před i po jídle dezinfikovala domácí slivovicí. Jen jsem placatici, kterou všude s sebou nosím, musela o dost víc skrývat než jinde. Nějak jsem dezinfekci ale zřejmě podcenila, poslední den se stal dobrodružstvím spočívajícím v neskutečných žaludečních potížích jen pár hodin před odletem. A to musím smutně konstatovat, že jsem nejedla nic, co mi zkušenější nedoporučili, ačkoli to vypadalo moc chutně. Z představy pobytu v místní nemocnici jsem byla tak zoufalá, že jsem dokonce přijala návštěvu místního lékaře. A zase překvapení – mluvil skvěle anglicky, rusky a polsky a opravdu si věděl rady. Po injekci a pro mne nepředstavitelném zostuzení (způsobeném ještě neposlušným žaludkem) na letišti před zástupci naší ambasády v Damašku a syrské ambasády v Praze jsem dobrovolně vyhlásila hladovku a nulový pitný režim a odletěla. Ale cestu jsem díky syrskému panu doktorovi přežila za daných okolností uspokojivě.
Damašek je letos městem arabské kultury. Překrásná budova opery, které mohou konkurovat jen málokteré evropské operní domy, tak nabízí ansámbly z celého světa. A tak jsem v Damašku viděla Carmen v podání francouzských umělců. Byl to neuvěřitelný zážitek, protože Carmen zpívala božsky. A to na operu chodím často. Také božsky tančila, ale i pro mne byl její tanec více než lascivní. Příběh byl dosti pozměněný, Carmen byla dokonce vdaná, ale na celkovém zážitku to nic nezměnilo. A zase překvapení. Před představením (a samozřejmě i po něm) se celé hlediště otočilo směrem k prvnímu balkonu a všichni začali nadšeně tleskat a provolávat slávu. Komu? První dámě, která je ohromně populární. A taky velmi krásná. Bylo to takové spontánní nadšení, že jsem oněměla. Také jsem byla překvapená, když jsme přijeli za jejím manželem prezidentem. Je to od pohledu charismatický muž s velmi světlýma modrýma očima a s příjemným evropským vystupováním. Ostatně dlouho žil v Londýně.
Poslední, ač malicherné překvapení, bylo, že jsem úplně zbytečně strávila dvě hodiny balením „vhodného“ a velmi konzervativního oblečení. Dámy, pokud pojedete do Sýrie, stačí normální evropské kostýmy. Místní dámy často překvapí výstřihem a upnutým oděvem. Jen sukně nad kolena se nosí snad jen v zakázané části města s červenými lucernami – a překvapivě v Opeře.