Vedle krkolomných česko-čínských vztahů se stal v posledních letech předmětem kritické reflexe i samotný český diskurz o Číně. Z dobrých důvodů, byť ne vždy dobrými metodami.
Pokud se někdo věnuje práci s pamětníky, pak velmi dobře ví, jak tenká hranice je mezi tím, co říkat a neříkat. Najdete v archivu něco, co dotyčný neví, a řešíte dilema, zda tu informaci sdělit. O rodičích, kteří tvrdili sedmiletému dítěti něco, ale ve skutečnosti to bylo jinak. O kamarádovi z dětství, který se tvářil jako nejbližší a přitom zradil. Pro někoho jsou to záležitosti z minulosti a proč je po letech vytahovat, jaký to má smysl? Jenže když už se nějakým příběhem zabýváte, tak na něj chcete nahlédnout z více stran a logicky tedy i přes studium archivních materiálů. Co ale dělat, když objevíte něco takového? Máte právo otevírat tu Pandořinu skříňku? Nebo raději nechat dotyčného v nevědomosti? Myslím, že každý citlivý badatel přemýšlí, co to asi s pamětníkem udělá, když se tu informaci dozví. Stále dokola řeší pro a proti. Já sama jsem byla několikrát v situaci, kdy jsem se dozvěděla něco o rodičích pamětníků. Něco, co by se pamětníkům rozhodně nelíbilo… jestli to tak lze vůbec nazvat. Rozhodně to není snadná situace, kdy si během minuty řekne: jasně, teď jim to oznámím.