Pokud se někdo věnuje práci s pamětníky, pak velmi dobře ví, jak tenká hranice je mezi tím, co říkat a neříkat. Najdete v archivu něco, co dotyčný neví, a řešíte dilema, zda tu informaci sdělit. O rodičích, kteří tvrdili sedmiletému dítěti něco, ale ve skutečnosti to bylo jinak. O kamarádovi z dětství, který se tvářil jako nejbližší a přitom zradil. Pro někoho jsou to záležitosti z minulosti a proč je po letech vytahovat, jaký to má smysl? Jenže když už se nějakým příběhem zabýváte, tak na něj chcete nahlédnout z více stran a logicky tedy i přes studium archivních materiálů. Co ale dělat, když objevíte něco takového? Máte právo otevírat tu Pandořinu skříňku? Nebo raději nechat dotyčného v nevědomosti? Myslím, že každý citlivý badatel přemýšlí, co to asi s pamětníkem udělá, když se tu informaci dozví. Stále dokola řeší pro a proti. Já sama jsem byla několikrát v situaci, kdy jsem se dozvěděla něco o rodičích pamětníků. Něco, co by se pamětníkům rozhodně nelíbilo… jestli to tak lze vůbec nazvat. Rozhodně to není snadná situace, kdy si během minuty řekne: jasně, teď jim to oznámím.

Příliš složité
Ministr kultury Lubomír Zaorálek v úterý v pořadu Události, komentáře ČT několikrát zopakoval, že je třeba být partnerem lidickým pamětnicím. To samozřejmě nikdo nerozporuje, jenže to, co se nyní řeší je úplně jiné téma. Jak naprosto správně řekl moderátor Jakub Železný: tady jde o svobodné bádání v lidické historii. Ministr na to odvětil „že tu nejsme od toho, abychom jim (pamětnicím) říkali nějaké nepříjemné věci“. Za pár vteřin se moderátor zeptal na causu Válková a ministr odpověděl něco, co se de facto týká i situace v Lidicích. Řekl: „Nejsem člověk, který by se nějak hrabal v minulosti. Mně to připadá, že to je složité a nevíme, jak se věci odehrály.“ Ano, právě proto, že je to složité, tak není správné uchylovat se k těm nejjednodušším řešením a je třeba nahlédnout na celý problém v mnohem širších souvislostech.

Máme právo
Aktuální causa totiž rozhodně není první v pořadí, která se týká Lidic a diskuze, jak se bude prezentovat tragédie z roku 1942. Problémy jsou mnohem hlubší a sahají minimálně do roku 2013, kdy Česká televize odvysílala dokument Rozezlení, který nastínil – možná vůbec poprvé – problém zvaný: „pamětníci a jejich právo na prezentaci konkrétní historické události“. Ve zkratce šlo o to, že se někdo, kdo nemá s lidickou historií nic společného (rozhlasový redaktor Vilém Faltýnek) rozhodl, že vytvoří audio průvodce po území bývalých Lidic a dostal se do ostrého sporu s pamětníky, protože se jim nelíbilo, že někdo přišel s touto moderní formou prezentace. Můžeme samozřejmě diskutovat o kvalitě audio průvodce. Někomu se nemusí líbit, že hlasy, které v průvodci zaznívaly, zněly jak dětské hlasy z reklamy na žvýkačku…ale mnohem podstatnější je v dokumentu diskuze na téma: „Kdo a jak smí vyprávět příběhy z historie?“ Pamětníci mají rozhodně naši úctu a respekt, ale dá se s tím sloučit i to, kdo a jak rozhodne, že se bude jejich příběh prezentovat způsobem, který jim – logicky – ne vždy bude příjemný? Nejen pro formu, ale také obsah?

Světové renomé
Způsobů, jak vyprávět příběhy z moderní historii, je bezpočet. Od klasických „vitrínek“ v muzeích, přes audioprůvodce až po počítačové hry inspirované heydrichiádou. Dlouhodobě se zajímám o muzejní expozice u nás, ale i v zahraničí. Natáčím rozhovory s kurátory, historiky a galerijními pedagogy a průběžně je představuji veřejnosti. V Česku není příliš mnoho odborníků, kteří by se tak intenzivně zajímali o dění v zahraničních muzeích jako je Martina Lehmannová. Sleduje muzejní expozice u nás i v cizině a má řadu kontaktů na přední odborníky ve světě. Rozhodně tedy není náhodou, že byla velmi aktivní v mezinárodním společenství muzejníků ICOM. Tato organizace reprezentuje 20 tisíc muzeí po celém světě. Díky tomu, jakým způsobem Lehmannová prezentovala aktivity Památníku Lidice, potažmo celou muzejnickou komunitu v ČR, tak se jí podařilo prosadit návrh, aby se v roce 2022 konalo setkání této prestižní organizace v Praze. Do metropole přijedou stovky ředitelů a odborných pracovníků z nejvýznamnějších muzeí celého světa.

Dvojí verze
Odhlédnuto od personálních změn stále zde zůstává nezodpovězená otázka, jakým způsobem se chovat k pamětníkům a k prezentaci jejich příběhů? Pokud se v badatelské komunitě objeví nějaký sporný případ, tak se řeší maximálně v online prostoru a tím většinou diskuze končí. Veřejné diskuze o práci s pamětníky se konají jen velmi sporadicky a přitom by bylo víc než potřeba toto téma projednat napříč celým spektrem: od historiků, přes novináře až po pedagogy. Vloni jsem byla na Letní škole dějepisu, kam přijely desítky dějepisářů a řešil se tam velmi intenzivně příběh Věry Sosnarové, která řadu let přednáší na školách a vypráví, že byla v gulagu. Historik Adam Hradilek však doložil, že její verze se značně liší od reality. Dějepisáři se na loňském setkání ptali: „Fajn, ale co teď máme říct studentům? Že si to ta paní vymyslela? My jsme vděční za jakékoliv pamětníky a nemáme čas a kapacitu měsíce ověřovat v archivech, zda mluví pravdu. My jsme rádi, když k nám vůbec nějaký pamětník přijde“.

Myslím, že je na čase, aby se už konečně otevřel prostor pro komplexní diskuzi o pamětnících. Nejen o etických problémech, které při práci s nimi vyvstávají, ale také o způsobech prezentace historických příběhů v muzeích, v médiích nebo na školách.

Judita Matyášová
Autorka je publicistka, věnuje se vzpomínkám pamětníkům a mezigeneračnímu soužití.