Jak to viděl nepřímo přímý účastník za plentou, tedy plentážník.

Ano, minulý čtvrtek proběhly v Národním divadle první Interpelace na téma odcházení. Na svou přímou účast jsem se nesmírně těšil. Mám už toho v životě z hlediska podobných akcí opravdu hodně, přesto mě mé osobní fiasko zaskočilo natolik, že se z něj lížu dodnes. Vzhledem k tomu, že Interpelace beze vší pochybnosti budou pokračovat, poskytnu budoucím plentážníkům drobnou přípravu, aby se osobnostní lazaret zbytečně nerozrostl. Co by si Aktuálně bez diskutérských celebrit počalo?

Nejprve však to podstatnější, tedy:

ÚSPĚCHY

1. Fascinující prostředí
Nová scéna ND, jeviště a celé prostředí včetně kompletní choreografie bylo z hlediska setkání tohoto typu jedinečné a působivé. Na přípravu bylo evidentně málo času, ještě dvě minuty před ostrým startem se luxovala scéna, končilo se nekompromisním spuštěním opony přesně v 17:30. Z produkčního hlediska to bylo tedy na metál.

2. Tomáš Sedláček
Překvapivě suverénní moderátor a velmi příjemný člověk. Leckterý profesionál libovolné televize by mu mohl přirozenost vystupování závidět. Klobouk dolů. Námitky proti malé ostrosti Tomáše každý přímý účastník musí odsoudit, byla to premiéra, nebojte se, ten tlak určitě přijde.

3. Libor Stejskal a tým Aktuálně
Být a spolupodílet se na těchto nových rozměrech diskuzí (z hlediska prostředí) je vždy výzvou a ty ne vždy dopadají šťastně. Ze všech lidí portálu Aktuálně byla cítit vůle a motivace k tomu, aby se to povedlo. A ono se to bezpochyby povedlo.

4. Divácká účast
Vše výše jmenované by nemohlo být uvedeno pod nadpisem ÚSPĚCHY, kdyby nepřišli diváci. A těch přišlo překvapivě hodně i přes smrtelnou hodinu uprostřed pracovního týdne. Jsem přesvědčen, že v blízké budoucnosti se budou stát na Interpelace fronty.

NEÚSPĚCHY

1. Blogeři za plentou - FIASKO
Upřímně řečeno, svou účast jsem považoval za nejzajímavější především díky možnosti potkat účastníky Interpelací před a po Interpelacích samotných, tedy u piva. A zjistit od nich mimo jiné to, po čem diskutující na Aktuálně nejvíce touží. Jestli je vůbec někdo čte a proč v diskuzích nereagují.

V zásadní počin za plentou jsem nijak zvlášť nevěřil, ale ten výbuch mě zaskočil. V čem byl problém? Všichni, kdo chodí na živé sportovní utkání, ví, že ten čas jednotlivých třetin či poločasů běží na živo mnohem rychleji než u televize. Pro ty, co sport nenavštěvují, jinak: pusťte si film na DVD třikrát zrychleně. Příliš mnoho dějů v tom shonu znemožnilo jakýkoliv výkon.

NEJZÁSADNĚJŠÍ PRŮŠVIH: to, co vizuálně působilo velmi zajímavě, tedy ono vytvoření siluet za plentou a plenta samotná se z hlediska diskutérské akce stalo smrtelným. Najednou jsme se ocitli naprosto mimo děj. Přes plentu nebylo vidět vůbec nic, seděli jsme ve tmě, bylo špatně slyšet. Zjednodušeně řečeno: zkuste říct Bosákovi, aby komentoval fotbal tak, že si sedne do poslední řady na stadionu a otočí se zády ke hřišti. On ten vizuální vjem je i u diskuze setsakramentsky důležitý.

Máte cizí počítač, nevidíte, co se děje na jevišti a v publiku, před sebou máte okno, které je limitováno 140 znaky a nemáte žádnou představu, jestli na vás někdo reagovat bude či ne. Pokud napíšete něco k něčemu, ono něco se mezitím změní v něco úplně jiného. Do toho díky tomu, že jste slepí, musíte svůj život během pár sekund přizpůsobit někomu, kdo jen slyší. Soustředíte se na to, o čem diskuze je, ale ta běží velmi rychle. Pět minut je pro vás minutou. A je konec. Nechci se rouhat, ale i mistr glosátorského řemesla Pepa Řepa by za těchto podmínek shořel jako trout.

JAK Z TOHO VEN?
Více času na přípravu, vyzkoušet nanečisto, důkladně formulovat požadavky. Ale především, pokud za plentou má být někdo v rámci formátu důležitý, musí se pro něj zajistit zpětná vazba a možnost razantnějších vstupů. Možností je spousta. Třeba pípák, kterým by si plentážníci v určitých časových intervalech vynutili pozornost (upozornění na glosu přímo k moderátorovi), případně změnit počítač za mikrofon a ke glosám za plentou přímo vyzvat. Plentážníci mají v současném formátu suverénně nejhorší pozici. Nic nevidí, nejsou v prostoru dění a nemají vůbec žádnou jistotu, že na ně někdo zareaguje (na rozdíl od diváků, kteří když už mikrofon v ruce mají, určitě je někdo vyslechne).

Pane Stejskale, pokud zůstane vše při starém, odbouráte další a další plentážníky.

Vzhledem k tomu, že mě (nás plentážníky) pan Stejskal na koci regulérně zprcal, musel jsem se naoko urazit a to, na co jsem se nejvíc těšil, tedy pivo po interpelacích, vynechat. Na hotel jsem se plížil jako spráskaný pes.

Já se rozhodně nepovažuji za nějakou glosátorskou hvězdu, to vůbec ne, můj výkon byl opravdu velmi slabý i přes vše výše popsané. A taky si plně uvědomuji, že role plentážníků není vůbec důležitá. Ale když už tam tedy jsou, tak to nějaký význam mít musí. Nebo ji zrušte.

2. Interpelace samotné
Možná vnímáme odlišně význam slova interpelace. Stručně: Interpelace v ND se stanou naprosto výjimečným projektem až v době, kdy se na otázky bude skutečně odpovídat. Kdy účastníci v křeslech překročí pud kličkování a korektnosti, diplomacie a politicky zabarvených klišé a z plných plic řeknou, co si o tom myslí. V jejich hledání přeji hodně štěstí!

_____________________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Pár postřehů na závěr:

Pan Sedláček: velký sympaťák.

Paní Třeštíková: naprosto jsem i po dvouminutovém hovoru pochopil, že být v politice, byť dva týdny, pro ní muselo být peklo. Čistá žena. Komentáře pod blogem Kocába komentovala slovem: hustý. Měla dokonce zdravou trému. Dvanáct let nekouřila, pak opět začala na večírku, kde pila jen vodu. Jen tak. Ihned opáčila, že nekouří hodně, maximálně 5 cigaret denně. Za 10 minut před interpelacemi vykouřila 3.

Pan Kohout: pan Kohout dostal od pánaboha do vínku něco, co z části vlastním i já. Takzvanou smutnou mimiku. Všem přísedícím se zdá, že jej něco trápí. Snad můžu i za něj říct, že tomu tak prostě není. Je to jen obličej, za kterým je chytrý a interesantní chlap. A že není komediant a působí plaše? No a?

Pan Kocáb: přišel až rovnou do křesla, nepotkal jsem ho.

Pane Volemane: chtěl bych vám jen říct prostřednictvím tohoto blogu (po Interpelacích jsem už příležitost neměl), že vaše přesvědčení, jak vám pan Hrabovský a jeho PR agentura pomohla, je největší blud celé kampaně Děkujeme, odcházíme. Cílem public relations je především budování pozitivního vnímání klienta. Po PR péči pana Hrabovského je vnímání lékařů běžnou populací zdaleka nejhorší v historii ČR. To je výsledek vaší milionové investice. Zorganizovat jste se dokázali sami. Hrabovského jste k tomu vůbec nepotřebovali a vymyslet slogan Děkujeme odcházíme pro vás příště zvládnu sám a zadarmo. Před kampaní vám k vašim požadavkům spousta lidí držela palce. Po kampani už naprostá minorita. To PR se opravdu povedlo. A ještě něco trochu osobního: lékař, který je velmi viditelně obézní a kouří jednu cigaretu za druhou ve mně důvěryhodnost nemůže vzbudit nikdy, byť by byl sebesvětovější člověk.

Jan Suchánek