Od lednové „jasmínové“ revoluce uběhly již tři měsíce a Tunisané jsou stále hrdí na skutečnost, že byli první v arabském světě, kdo se o vyjádření nevole s vládnoucím režimem pokusil. To, že protesty a boje s exprezidentovou armádou a policí, vedly až ke svržení Zine El Abidine Ben Alího a k jeho následnému útěku ze země, bylo překvapením pro všechny, samotné Tunisany nevyjímaje. Ben Alího neposlali ke dnu ani islamisté, které držel po celých 23 let své vlády stranou všeho veřejného dění, ani cizí invaze se štítem demokracie v ruce, ale mladí lidé, studenti, nezaměstnaní a až do ledna tohoto roku alespoň naoko poslušní občané, tak jak to stát po nich vždy vyžadoval. Jak se na vývoj událostí dívají tito „magrebští hrdinové“ dnes a co se vůbec v Tunisku nyní děje?

Celá země se chystá na červencové volby a po dvou desítkách let půjde o volby, kde nebude znám předem vítěz (Ben Alí a jeho strana RCD „vyhrávala“ pravidelně volby se ziskem 89,7% v roce 2009, 94,5% v roce 2004, atd.), ale i tak půjdou Tunisané a to především ti mladí k volebním urnám s obavami, aby nevyhrály staré struktury, politici minulého režimu, kteří se rozhodně ne všichni stáhli do ústraní. Vítězství islamistů také není úplně nereálné a právě nastolení jedné diktatury druhou se mladí lidé obávají nejvíce. Jsou pyšní a hrdí na svou odvahu zkusit změnit to, v čem ani jejich rodiče nebyli šťastní, ale nikdy by sami do zaběhlých pořádků nerýpali. Jenže revoluce se ukázala jen jako pouhý začátek a ta pravá zkouška na Tunisany čeká až nyní. Uvědomují si, že zavedení demokracie je úkol, na který neznají návod, vždyť doposud vždy žili v režimu, který byl více či méně diktaturou. Navíc jsou pod určitým drobnohledem, sousední státy sledují, jestli svou šanci promarní nebo se sen o demokracii v arabském podání stane realitou.

Prozatím se uvolnění poměrů projevuje např. tím, že v Tunisu, kde není zvykem mít popelnice a igelitové pytle s domácím odpadem se nechávají každý večer před domy, aby je metaři a popeláři přes noc uklidili, je v těchto dnech velice těžké pohybovat se po chodnících. Hromady tlejících odpadků navíc roztahají po okolí všudypřítomné kočky. Popeláři nejsou spokojeni s platem 70 euro měsíčně a využívají nabyté svobody, aby stávkovali. Veřejnost s nimi sympatizuje, byť s velkým reptáním… Ostatně s hrozbou stávky se setkávají ředitelé a majitelé firem dnes a denně a stěžují si, že lidé si zvykli řešit jakýkoli problém tím, že hrozí svému zaměstnavateli stávkou, pokud nepřistoupí na jejich přání a požadavky.

Obraťme se však raději k pozitivním změnám. Tunisané považují za další malou revoluci změnu, kterou prošel státní deník La Presse. Tyto noviny – hlásná trouba Ben Alího a jeho vlády, které ukazovaly každý den (včetně neděle) pana prezidenta usilovně úřadujícího za svým stolem v pracovně prezidentského paláce v Kartágu a jeho ženu Leilu kynoucí davu nadšených občanů, se v průběhu několika týdnů dokázaly změnit na moderní redakci poskytující svým čtenářům necenzurované informace, reportáže z celého světa, zkrátka vše, co my jsme v novinách zvyklí najít a co v Tunisku ještě v lednu tohoto roku normální nebylo. Soukromé televize Nessma a Hannibal už neomýlají od rána do večera nekonečné seriály především egyptské produkce. Diváci nyní mohou sledovat politické diskuze, jev pro tuniské občany i politiky naprosto nový, se kterým se ne vždy důstojně vypořádávají a tak se často stává, že se tato vystoupení vymykají kontrole a přecházejí v emotivní a nic neřešící hádky.

Kdo zemi vede k volbám ohlášených na 24. července? Rada vyšší instance, ustanovená pro naplnění cílů revoluce: uskutečnění politických reforem vedoucích k přechodu k demokratickému systému. Tato rada v čele s uznávaným právníkem Yadh Ben Achourem je sestavena z nezávislých osobností politického, podnikatelského i kulturního prostředí. Tito členové rady (celkem jich je 160) se v pondělí 11. dubna dohodli na znění nového volebního zákona. Veřejnost jeho body přijala s rozporuplnými pocity. Na jedné straně způsobuje nadšení např. bod zaručující rovnost všech kandidátů obou pohlaví, a to do té míry, že kandidátky všech stran musí být sestaveny přesně 50% muži, 50% ženy. Pro tento bod dokonce hlasovali i členové rady z řad islamistů.

Ale jsou zde i body vířící debaty. Jako např. ten, který zakazuje kandidaturu všem, kteří se aktivně podíleli na práci bývalé vládnoucí strany RCD, založené v roce 1987. Odhadem je takto vyloučeno z volebního boje na 10 tisíc lidí. Někteří Tunisané to považují za nespravedlnost, protože jsou tímto nepřímo odsouzeni všichni malí i velcí funkcionáři Ben Alího aparátu stejně, aniž by jim cokoliv bylo prokázáno. Na tahu je prozatímní prezident Foued Mebazaa, politik předrevoluční éry, člen RCD a předseda poslanecké sněmovny od roku 1997, který má nyní udělat rozhodnutí v této tak citlivé otázce a riskovat rozepři s radou a uznávaným Ben Achourem. Prozatímní předseda vlády 84 letý Béji Caïd Essebsi, který byl dlouholetým ministrem Ben Alího předchůdce prezidenta Habib Bourguibi a z vlády v roce 1987 odešel do ústraní, je v otázce bývalých členů RCD zdrženlivý: „Uznávám, že je třeba nést odpovědnost za své činy, i Ben Alí by měl složit své účty, ovšem něco jako kolektivní vina neexistuje! Tento bod volebního zákona považuji za přehnaný.“ Honu na čarodějnice se premiér neobává, ale dle jeho názoru mají lidé právo s dobou vlády RCD zúčtovat, ovšem prostřednictvím legitimních soudních procesů.

Islamisté zatím čekají na svoji příležitost. Za Ben Alího pronásledováni, mučeni a nuceni žít dlouhá léta v exilu se nyní znovu objevili na scéně. Nad své protikandidáty, kteří své místo často teprve hledají, vyčnívají islamisté naprostou jistotou ve svých postojích a tvrzeních a velmi pevnou organizační strukturou. Jejich mítinky zaznamenávají velké úspěchy, stejně jako časopis El Fajr (Svítání), kterého se po prvním vydání prodalo v průběhu několika málo hodin na 120 tisíc výtisků.

Současné Tunisko má své hrdiny ale (a především) i mimo oficiální politický život. Lima Ben Mhenni je 27letá učitelka lingvistiky na Fakultě humanitních a sociálních věd tuniské univerzity, která si zřídila na internetu svůj blog „A Tunisian Girl“, prostřednictvím kterého informovuje svět o dění ve své zemi a za který získala cenu v prestižní soutěži „Best Blog Award 2001“ udílenou mezinárodní radiovou a televizní stanicí Deutsche Welle. Lima se stala jedním ze symbolů jasmínové revoluce a jak říká, často má pocit, že zmizení Ben Alího je jen pouhým snem. „Jeho režim je zde ale stále přítomný a já se výsledku blížících se voleb obávám… Ennahda (islamistická strana) dělá důsledně svoji propagandu, bývalí členové RCD jedou vesměs v zajetých kolejích a starší generace se drží svého myšlení jako měla za Ben Alího… Nerozumím mladým lidem, kteří se snaží opustit zemi i tak nedůstojným způsobem jako je útěk přes ostrov Lampedusa do Evropy. Argumentují, že Ben Alí je sice pryč, ale situace se stejnak nezmění. Když jsme ale tolik let čekali a snažili se v režimu nějak normálně přežít, proč odcházet zrovna teď?“



Vesnice ležící nedaleko města Kasserine.


Lampedusa, malý italský ostrov u tuniských břehů, který se stal v posledních měsících cílem tuniských migrantů, ve velké většině mladých vzdělaných lidí, pro které je Evropa vysněným místem spokojeného života v blahobytu. Bylo tomu tak v dobách diktatury a platí to i teď. Tento pocit sílí především v chudších oblastech Tuniska jako je např. stotisícové město Kasserine. Čtyři hodiny cesty jižně od hlavního města a silnice se mění na polorozpadlou komunikaci, benzínové pumpy suplují obchodníci s kanystry naskládanými v prachu u cest, chybí infrastruktura, chybí vlakové spojení… to, čeho je příliš, je nezaměstnanost, pocity frustrace a hněvu. Mladí muži čekající na loď, která je doveze za jejich lepší budoucností, přikyvují slovům Yussefa, inženýra bez práce: „I ten největší chudák se má v Evropě lépe než my tady. Neznáme nic než olivovníky a fíkovníky a ty nás všechny neuživí. Za čím se máme honit, o co se máme snažit? Odejdeme na studia a práce stejně není. S Ben Alím i bez něj, nic se pro nás nezmění.“ Zde o politiku lidem příliš nejde.

Tuniská Medína zeje téměř prázdnotou. Prodavači vyhlíží u svých obchůdků zákazníky, ale je jich málo. Oficiální statistiky to říkají jasně – za první čtvrtletí tohoto roku byl zaznamenán pokles turistických cest do Tuniska o 43%, což u místních způsobuje paniku. Tato severoafrická země bez zdrojů z ropných vrtů žije z turismu více než kdokoliv jiný v regionu. Navíc rodinný klan exprezidentovy ženy Leily Trabelsi se postaral o drancování státních bank, enormní sumy tak mimo jiné odcházely na stavbu předražených hotelových komplexů, které jsou nyní v lepším případě dokončené ale prázdné, v tom horším nejsou dostavěny a pravděpodobně už nikdy ani nebudou. „Pokud nám chcete pomoci, nestarejte se o naše volby, ale vraťte se na naše pláže!“ prosí jeden z prodavačů na tuniském súku.

Rekapitulace vývoje událostí v regionu:

Tunisko – 14.1.2011 po 23 letech vlády tvrdé ruky uprchl ze země prezident Zine El Abidine Ben Alí svržený vlastními občany v čele s mládeží a začala tak nová éra. Dnes se Tunisané nacházejí ve fázi úřadování prozatímního vedení státu a chystají se na červencové volby. V Tunisku právě probíhá tzv.„arabské jaro“ plné nadějí a zároveň obav z nástupu islamistů či setrvání starých politických osobností u moci.

Alžírsko – vlna protestů a následná revoluce, která zničila starý režim v sousedním Tunisku, Alžírsko nijak významně neovlivnila. Zde se jednalo pouze o lehké lokální pokusy o protesty, které byly rychle a snadno zpacifikovány. Vzpomínky na občanskou válku probíhající v 90.letech jsou stále mezi lidmi živé a nedovolují jim něco podobného rozpoutat znovu.

Maroko – podle ústavy je Maroko konstituční demokratickou a sociální monarchií, ale ve skutečnosti má největší vliv na rozhodující otázky sám král, který je hlavou státu, vrchním velitelem ozbrojených sil a zároveň i duchovní hlavou muslimského obyvatelstva, má i nejvyšší zákonodárnou moc. 20.2.2011 se sešla na různých místech Maroka manifestující mládež, která požadovala skutečnou demokracii a reformy soudnictví. Král Mohammed VI. přislíbil novou ústavu, ale mladé Maročany nepřesvědčil a ti ohlásili nové protesty, které zastavili až poté, co jim vláda pohrozila obviněním z radikalismu.

Libye – v únoru 2011 propukly bouře a protesty obyvatelstva proti režimu Muhammara Kaddafiho. Vzbouřenci ovládli část země a od poloviny září se spojenecká vojska snaží Kaddafiho a jeho věrné pokořit, boje pokračují.

Egypt – koncem ledna 2011 bezprostředně po tuniských událostech vypukla v Káhiře vlna demonstrací proti vládě Husního Mubaraka. Průběh těchto protestů byl velmi krvavý, trvaly několik týdnů a nakonec byly korunovány prezidentovým složením funkce. Mubarak se nyní nachází v nemocnici a čelí vyšetřování kvůli korupci a násilným zásahům proti demonstrujícím, hrozí mu až trest smrti a jeho země směřuje k volbám.

Zdroje:
LeSoir, www.lapresse.tn, www.jeuneafrique.com, www.wikipedie.org, www.atunisiangilr.blogspot.com, vlastní zdroje

Karolína Kubíková
Autorka žila několik let v Tunisku