Na první pohled to byla banální záležitost. Dorit Beinischová, liberální předsedkyně nejvyššího izraelského soudu, dosáhla věkového limitu 70 let a za přítomnosti politických a soudních špiček byla nahrazena konzervativním soudcem Asherem Danem Grunisem.

Na závěr ceremonie se zpívala národní hymna. Kamera zabírala jeden obličej za druhým. Na okamžik zabrala tvář soudce Salima Jubrana. Stejně jako všichni ostatní stál v pozoru, ale jeho rty se nepohybovaly. Nezpíval.

Celý Izrael zaplavila vlna pobouření. Salim Jubran je vůbec první arabský občan, který pracuje u Nejvyššího soudu jako běžný soudce.

Pravicové strany byly rudé vzteky. Co si to dovoluje?! To je urážka státních symbolů! Musí být okamžitě propuštěn! Nejlepší by bylo deportovat ho do země, jejíž hymnu bude ochoten zpívat!

Ostatní se chovali uctivě. Soudce si zachoval čisté svědomí, protože kdyby spolu s ostatními hymnu zpíval, bylo by to čiré pokrytectví či dokonce lhaní. Zachoval se tedy správně.

Název izraelské státní hymny je HATIKVA, což v hebrejštině znamená „naděje“.

Byla napsána v roce 1878, skoro deset let před založením sionistického hnutí, jakýms takýms básníkem jako hymna jedné z židovských „kolonií“ v Palestině. Později se stala oficiální hymnou sionistického hnutí, potom ji převzala židovská komunita v Palestině a nakonec se stala státní hymnou státu Izrael. Melodie byla převzata z rumunské lidové písně, která vycházela ze starší italské písně.

Slova reflektují ducha doby svého vzniku:

Dokud hluboko v srdci
židovské duše touží
a kupředu na východ
oko vyhlíží k Sionu

Naše naděje není ztracená
naděje dvou tisíc let
být svobodným národem ve své zemi
zemi Sionu a Jeruzaléma

Pro izraelského Žida je tento text beznadějně zastaralý. Pro nás Izrael není na východě a naděje na svobodný národ ve vlastní zemi se už naplnila.

Jenže pro izraelského Araba jsou slova této hymny urážkou. Nemá „židovskou duši“, jeho oči nikdy toužebně nevyhlížely kupředu na východ, jeho domovinou není Sion (kopec v Jeruzalémě). Jediné, co by ho mohlo zajímat je „naděje na svobodný národ ve své vlastní zemi“.

Jak může tato slova zpívat izraelský Arab (bez ohledu na to, jakou loajalitu prokazuje státu Izrael), aniž by se za sebe musel stydět? Soudce Jubran může být perfektní lidská bytost, ale „židovskou duši“ tedy nemá.

Ve mně osobně vyvolala tato příhoda jednu velmi starou vzpomínku, která umocnila mé pochopení pro odvážného soudce.

Bylo mi devět let, když v Německu přišli k moci nacisti. Byl jsem žák prvního stupně, jediný Žid na celé škole. Jednou ze známek nového režimu byly oslavy všemožných národních událostí, jako například vítězství německých vojsk napříč historií, doprovázené ceremoniemi, při nichž se žactvo shromažďovalo a poslouchalo patriotistické projevy.

Na konci jedné takové oslavy – myslím, že to bylo u příležitosti dobytí Bělehradu Evženem Savojským v roce 1717 – se všichni žáci postavili do pozoru a začali zpívat dvě oficiální národní hymny – německou a nacistickou stranickou. Všichni žáci měli zvednutou pravici, jak už to tak nacisté dělávali na pozdrav.

Během sekundy jsem se musel rozhodnout. Byl jsem patrně nejmladší chlapec v celé aule, protože jsem nastoupil do školy o rok dříve než moji spolužáci. Stál jsem v pozoru jako ostatní, ale nezvedl jsem ruku a nezpíval nacistickou hymnu. Myslím, že jsem byl strachy bez sebe.

Když akce skončila, někteří spolužáci mi vyhrožovali, že jestli příště nepozvednu pravici, zpřelámou mi kosti. Naštěstí jsme o pár dní později Německo opustili.


Nevím, jestli se soudce Jubran během zpěvu hymny třásl strachy. Vím však přesně, jak se cítil.

Od události uplynul více než týden, ale vedle evergreenu v podobě íránské hrozby stále zaměstnává media. Symbolizuje totiž něco mnohem hlubšího.

Jestliže nejvyšší arabský soudce nemůže zpívat národní hymnu, co potom říká na „státní symboly“ zbylých 1,5 milionu izraelských Arabů? Co vlastně říkají na „židovský stát“? Znamená to snad, že představují jakéhosi Trojského koně?

Tato otázka je stejně stará jako sám stát Izrael. Rozpor byl na papíře vyřešen oficiální formulí „židovský a demokratický“ stát. (Arabové s oblibou upřesňují: „demokratický stát pro Židy a židovský stát pro Araby“.) Případ soudce Jubrana osvětluje celý problém lépe než cokoliv předtím. Máme tady loajálního občana, který ctí zákon na nejvyšší možné úrovni, a který nemůže zpívat národní hymnu. Co s tím?

Nejjednodušší by bylo změnit hymnu, o čemž nyní poprvé otevřeně diskutují někteří komentátoři.

Odhalení: Nikdy jsem neměl rád „Hatikvu“. Ukradená melodie není špatná, ale na hymnu se nehodí. Hymna by měla být povzbudivá a inspirující, zatímco tahle je smutná jako Verdiho pláč Hebrejců v opeře Nabucco. No a text je, řekněme, nevhodný.

Mnohé národní hymny mají bláznivé texty. Co třeba krvavé ruce německé obludy ve francouzské hymně? Nebo velkolepá a vítězná britská královna v britské? (poslední zaznamenané velké vítězství jejího veličenstva bylo nad 15.000 Argentinců na Falklandách.) Nebo úplně prostoduchá holandská hymna? Nemluvě o dnešní německé hymně, v níž třetí verš oficiálně nahradil zakázaný verš první, ten, kteří moji spolužáci zpívali na ceremonii v roce 1933?

Hlavním důvodem, proč jsem vždy usiloval o nahrazení stávající izraelské hymny však nebylo to, že je trochu hloupá. Hlavním důvodem je fakt, že jedna pětina izraelských občanů, Arabové, ji nemohou zpívat (nemluvě o tom, že další desetina v podobě ultraortodoxních Židů ji stejně odmítá).

Pro stát je velmi nezdravé, když 20 procent jeho občanů nenávidí státní symboly. Ze stejného důvodu změnila poměrně nedávno svoji hymnu Kanada – vyměnila britskou hymnu za píseň, kterou mohou s čistým svědomím zpívat frankofonní Kanaďané, aniž by popírali vlastní identitu. „Ó, Kanado!“ zdůrazňuje jednotu všech občanů.

Změna hymny není v historii úplně neznámá věc. Během druhé světové války, když Stalin potřeboval být zadobře se západem, zničehonic zlikvidoval „Internacionálu“ a vyhlásil soutěž na novou hymnu. Po rozpadu Sovětského svazu Ruská federace text této hymny (nikoliv však její melodii) změnila.

Krátce po válce v roce 1967 jsem se chopil příležitosti navrhnout novou hymnu. Naomi Shemer, populární izraelská písničkářka a skladatelka, napsala těsně před vypuknutím bojů píseň „Jeruzalém ze zlata“, která se stala symbolem oné války. Nebyl jsem sice úplně nadšený z každého verše, ale cítil jsem jedinečnou příležitost zbavit se „Hatikvy“. Předložil jsem tedy návrh zákona na přijetí nové státní hymny.

Mluvčí knesetu měl pro mě pochopení, ovšem oznámil mi, že nemůže návrh přijmout bez souhlasu autorky. Zařídil jsem si setkání s Naomi. Byla milá, navzdory faktu, že byla vdaná za člena pravice. (Vyrostla v levicově smýšlejícím kibutzu, ale po sňatku změnila politickou orientaci.)

K mému překvapení nebyla její reakce příliš nadšená. Zdálo se mi, že v jejím postoji bylo cosi zdrženlivého. Dovolila mi však podat onen návrh zákona, který byl následně tvrdě smeten ze stolu, protože v oněch dnech byla „Hatikva“ posvátná. (Později jsem pochopil Naomin podivný přístup během našeho setkání: krátce před smrtí se přiznala, že nádherná melodie jejího díla není vlastně vůbec její, ale baskická lidová píseň. Po mnoho let žila ve smrtelné hrůze z toho, že by tato skutečnost mohla být odhalena. Ale jelikož melodie „Hatikvy“ je taktéž ukradená, vlastně by to nebyl žádný rozdíl.)

„Hatikva“ může zůstat hymnou pro všechny Židy kdekoliv na světě, pokud si to budou přát. Stát Izrael však potřebuje novou píseň, která bude hymnou všech jeho občanů.

Skutečný příběh v pozadí popisované události je pochopitelně nevyřešený problém arabské menšiny. Její příslušníci jsou diskriminovaní prakticky ve všech sférách života. Tento fakt ochotně potvrzují izraelské úřady. A nápady jak věc nepravit se rozhodně nekupí.

Arabové se celkem oprávněně cítí odmítáni a reagují odcizeně od státu. Jejich vůdci soupeřící o volební hlasy jsou čím dál tím extrémističtější, zatímco izraelská pravice je čím dál tím víc proti-arabská. A izraelští Arabové jsou paradoxně o to víc izraelští, o co víc jsou proti-izraelští.

Máme tady tikající časovanou bombu. Pokud nezajistíme, že se poctivý izraelský Arab bude cítit jako opravdový občan (a bude moci zpívat novou národní hymnu), jednoho dne tato bomba vybuchne.

Budeme-li s Araby nadále nakládat jako s Trojským koněm, proč by měli zpívat? Koně, alespoň pokud je mi známo, nejsou ve zpěvu zrovna mistry.

Uri Avnery
Izraelský novinář, aktivista a politik a bývalý poslanec Knesetu

Se svolením autora přeložila a Aktuálně.cz nabídla k otištění Karolína Šípalová