„Jaké bude, nebo jaké by mělo být?“ položili si otázku kolegové z Insideru, našeho online zpravodajsko-analytického večerníku. A na mne se obrátili, zda bych nepožádal některé blogery, aby se na ní pokusili odpovědět.

Oslovil jsem tedy několik desítek politiků, politologů, ekonomů, psychiatrů, psychologů a dalších osobností, které podle mne mají co říct k tomu, co se kolem nás děje.



Bylo nám jasné, že téma je to poněkud široké, ale nechali jsme zcela na autorech, jak jej pojmou. Tedy třeba jako úvahu, kam se bude země ubírat. Či spíše jakým směrem by se ubírat měla. Zda zvolí obecnější pohled nebo se zaměří na některý aspekt, třeba blízký oboru, v nichž působí. Stejně tak volná byla i forma, od analýzy či eseje po črtu nebo fejeton (celkový rozsah ale neměl příliš přesáhnout tří tisíc slov. Nakonec ale některé přesáhly a my z toho nedělali vědu).

V mém e-mailu se jako odpovědi sešly vtipné nadsázky v délce několika odstavců, autorská zamyšlení i pokusy o seriózní odhady na úrovni odborné studie (z celkem asi padesáti oslovených projevilo zájem něco sepsat šestnáct blogerů).

Insider začal texty již postupně publikovat, prostor dostanou (s mírným časovým odstupem) i i v tomto blogu. Během nadcházejících týdnů vás seznámíme s tím, co očekávají v roce 2020 například spisovatel Ivan Kraus, architekt žijící t. č. v Honkongu Jan Benda, psychiatři Max Kašparů a Radkin Honzák, ve světě nejcitovanější český ekonom Milan Zelený, internista Jan Hnízdil, advokát Tomáš Sokol, aktivista Greenpeace Michal Komárek, politický konzultant Tomáš Haas, socioložka a ředitelka nevládní organizace Rozkoš bez rizika Hana Malinová, starosta Ondřejova Martin Macháček, romský aktivista Karel Holomek, Vojtěch Kotecký, programový ředitel Hnutí DUHA, pražský primátor Bohuslav Svoboda, bývalý ministr vnitra František Bublan a předseda lidovců Pavel Bělobrádek.

Přeji zajímavé čtení.

Libor Stejskal, editor blogů


Bohuslav Svoboda: O potížích s předpověďmi

Jak bude vypadat Česká republika v roce 2020? Když jsem tuto otázku dostal, jen jsem si povzdychl: A jak to mám vědět? Já jsem politik, a ne prognostik. S trochou fantazie bych si sice mohl něco vycucat z palce a spoléhat na to, že si v roce 2020 nikdo z dnešních čtenářů nevzpomene, co jsem před osmi lety předpovídal. Když však vezmu zadání ankety vážně, přepadnou mě pochyby o tom, zdali je možné něco tak složitě provázaného a protiřečivě podmíněného, jako je stav země v daném historickém okamžiku, opravdu předpovědět.

Navíc o tom, jak bude v čechách, z velké části rozhoduje to, jak bude v Evropě. A to, jak bude vypadat vnější hospodářský a politický rámec naší existence, je jenom další prognóza. Co když do té doby nebude ani EU ani euro? Co když budou mít evropské státy nulový hospodářský růst? A co když…?

Jelikož mnohé z toho, co bude ovlivňovat budoucnost, nejenom nedokážeme ovlivnit, ale mnohdy ani nevíme, co to bude, zbývají pro seriózní pokus o prognózu pouze ty skutečnosti, které známe, ty vývojové tendence, které lze dnes pojmenovat. Ale ani to nestačí. Chci-li vzít položenou otázku opravdu vážně a nemít pocit, že píši podle vzoru „jedna paní povídala“, tak si úlohu musím dále zjednodušit: Zúžit téma, snížit počet proměnných, o kterých budu přemýšlet, omezit se na oblast, kterou dobře znám, a na otázky, které mohu alespoň částečně ovlivnit.

Poslední bod je pro mě zvláště důležitý. Nemám totiž v povaze zjistit diagnózu a smířit se s ní. I do politiky jsem šel proto, abych věci měnil.

Řekl bych, že poslední bod je velmi důležitý i pro autory ankety. Neptají se Bohuslava Svobody proto, aby objevili jeho talent psát science fiction, nýbrž ptají se aktivního politika a primátora Prahy, protože chtějí zjistit, jestli o budoucnosti vůbec přemýšlí, a chtějí z něho vylákat cosi jako vizi. Nu budiž.

Po tomto úvodu čtenáře nepřekvapí, že chci psát o budoucnosti naší demokracie, a to zejména na komunální úrovni.

Když „prodloužím“ vývojové tendence, které dnes vnímám, do budoucnosti, tak mám o demokracii vážné obavy. Domnívám se, že se musíme velmi usilovně snažit o její renesanci, jestliže chceme zabránit tomu, abychom – třeba v roce 2020 – zjistili, že demokracie stojí před zánikem. Tato hrozba souvisí zčásti s krizí demokratického modelu vládnutí vůbec a zčásti s jeho českou verzí.

Ztráta blahobytu

Jelikož má každá budoucnost své kořeny v dnešku a dnešek v minulosti, začnu krátkou skicou faktů, které mají pro moje téma největší význam.

Koncem minulého století vstoupily do světové ekonomiky rozvojové země nabízející levnou pracovní sílu. Západní společnosti blahobytu tak byly vtaženy do předem prohrané soutěže o co nejnižší výrobní, mzdové a sociální náklady. To byla jedna z nejdůležitějších příčin pro reálnou stagnaci a mnohdy i pokles mezd a kupní síly, zejména u chudších vrstev obyvatelstva.

Zejména v posledních dvou desetiletích bylo stále obtížnější udržet úroveň konzumu nižších a středních vrstev. Nutné to bylo mimo jiné proto, že zpochybnění konzumních snů vede s jistotou k ohrožení sociálního míru. Vlády západních států – prakticky nezávisle na jejich světonázorovém zaměření – proto již po léta uměle podporují vysokou spotřebu. V naprosté většině případů to však jejich obchodní bilance neumožňuje a důsledkem bylo a je rostoucí zadlužení.

Jak důležitý je „konzumní sen“ pro stabilitu demokratické společnosti, ukazují v současnosti averzivní reakce občanů všude v Evropě na úspornou politiku jejich vlád. Ve srovnání s opravdu chudými společnostmi sice není pokles životní úrovně ve většině evropských zemí tak dramatický, ale faktem je, že lidé svou situaci srovnávají se svými sny, a nikoliv se životem chudiny kdesi na zeměkouli.

K tomuto vývoji v západním světě se česká společnost přidala a stala se jeho součástí. Vzhledem k mému tématu je však naše situace ztížena některými zvláštnostmi postsocialistické společnosti. Těm se však budu věnovat později.

Pochybnosti o demokracii

Rostoucí počet lidí považuje úspornou politiku za nespravedlivý útok na svou životní úroveň a obviňuje z toho nejenom své vlády, nýbrž obrací se i proti demokratickým procedurám a institucím vůbec. Přibývá těch, kteří zpochybňují jak spravedlivost, tak i efektivnost demokratického systému.

K příznakům postupující eroze demokracie patří mimoparlamentní protesty (kupř.: hnutí „Occupy Wall Street“), protestní akce ve španělsku a v Portugalsku či posílení extremistických ministran (nejzřetelněji v řecku). Nespokojenost voličů se ale netýká jen „problémových“ zemí. U našich blahobytných německých sousedů získává podporu tzv. „Pirátská strana“. Tajemstvím jejích volebních úspěchů není stranický program, protože vlastně vůbec žádný nemá, ale zejména to, že nepatří k politickému establishmentu a praktikuje ve svých řadách přímou demokracii; každý rozhoduje o všem.

Velmi povážlivým vedlejším důsledkem neutěšeného vývoje na evropském kontinentu je to, že diskredituje demokratický vládní systém. Právě jemu je připisována zodpovědnost za současnou neutěšenou situaci v Evropě. Je zřejmé, že občané kritizují reprezentativní demokracii a hledají nové „autentické“ politické síly. Společným jmenovatelem tohoto názorového posunu je ztráta důvěry v přiměřenost a účinnost demokracie jako nástroje k hledání řešení a jako metody ke koordinaci rozdílných zájmů občanů.

Paušální kritika a odmítání demokratického vládnutí nejsou oprávněné. Objektivně totiž úlohu všech vlád komplikuje a účinnost všech politických systémů snižuje složitost úloh a nejasnost ohledně toho, jaká jsou vlastně správná řešení. To je oblast problémů, které v rámci mého příspěvku vyřešit nedokážu a které možná zčásti vůbec řešitelné nejsou.

Jinak je tomu ohledně té části kritiky a krize demokratického vládnutí, která se týká vládnoucích samotných. Je to kritika jejich pojetí demokratické vlády. Demokratičtí politici na celém světě si osvojili celou řadu způsobů, jak se „vypořádat“ s výše zmíněnou složitostí problémového zadání, a prosazují takové pojetí demokratického vládnutí, které je pro ně nejpohodlnější.

To je poměrně snadné, protože rozdílný výklad demokracie je legitimní, když jsou zachovány určité formální předpoklady určené právními předpisy. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale nemálo politiků se řídí podle nevyslovené zásady: „Nejlépe se vládne, když volič odevzdá hlas a další čtyři roky si hledí svého“.

Co ztěžuje demokratické vládnutí

Ke zmíněné pohodlné interpretaci demokratického vládnutí patří to, že složitá témata a nepohodlná řešení přijdou zkrátka a na jejich místo staví politická třída vlastní plány. Nezřídka tak existuje rozpor mezi tím, co považují za důležité občané a co politici.

Tato neshoda může být důsledkem vytěsňování složitých témat ve smyslu „pohodlného vládnutí“, ale může to být i oprávněný rozpor odvíjející se z povahy věci a z rozdílnosti perspektivy. Pak je třeba, aby byla tato neshoda ohledně politických priorit trpělivě a bezezbytku objasněna, protože jinak se posiluje odcizení mezi občany a politickými stranami. Když k vyjasnění sporu o to, co je důležité, nedojde, tak sice demokracie zůstává legitimní, a přesto nabývá určité rysy oligarchie; její image tak dlouhodobě trpí v očích voličů.

Někteří politici podlehnou svodu soustředit se zejména na samotné soupeření o moc a méně již zkoumají pořadí významu ekonomických a politických výzev. Řídí se spíše podle politických preferencí a zanedbávají zájmové preference voličů. Může tak vzniknout dojem, že se politika zabývá hlavně sama sebou. Část voličů tak může dojít k názoru, že vládnoucí přehlíží to, co společnost zaměstnává.

Ambivalentní pomoc při vládnutí nabízí demokraciím technokratismus jako přístup, který upřednostňuje všechno, co je spočitatelné, a tudíž měřitelné a standardizované, na úkor různorodosti reálného života společnosti. Je nepochybně důležité „mít věci spočítané“, ale čáru přes výsledek může snadno udělat přehlížená, protože příliš mnohorozměrná realita. Tím spíše, že politika, která je vždy v podezření, že se zabývá více sama sebou než celou společností, si nemůže dovolit spolehnout se pouze na argumentaci založenou na číslech.

Již jsem poukázal na to, že složitost problémů někdy přesahuje schopnosti a možnosti vládnoucích, kteří se to však bojí přiznat. Domnívají se zřejmě, že volitelný je pouze všemocný Superman. Zklamání voličů se tak ale stává poměrně pravděpodobné.

A samozřejmě nesmíme vytěsnit skutečnost, že někteří politici nezapomenou na sebe a své (materiální) zájmy. Diskreditují tak nejenom své strany, ale i demokratický politický systém.

K výčtu krizových jevů spojených s demokratickým vládnutím patří ještě jedna skutečnost. Zklamaní voliči mají sklon vidět chybu především u politiků anebo v samotném demokratickém systému. Jakkoliv může být kritika politiků zčásti oprávněná, nelze přehlédnout, že je do jisté míry i pokrytecká. Mnohý volič se totiž opravdu chová tak, že odevzdá hlas a všímá si politiky jen tehdy, když mu komplikuje život. Některým politikům tato pasivita voličů příliš nevadí. Soupeří mezi sebou o moc, ale sdílí nezájem o zvýšení společenské kontroly svého výkonu. Dlouhodobě se tato distance části společnosti od politiky vymstí. Tomuto tématu se ještě budu věnovat.

Co komplikuje naši situaci

Předchozí nástin některých slabin demokratického vládnutí se týká více nebo méně všech evropských zemí. Vlády v postsocialistických státech se navíc musely a musí potýkat s některými specifickými problémy a očekáváními.

Také pro postsocialistické státy platí, že ekonomická stabilita je rozhodujícím předpokladem vnitropolitické stability. Touha po uspokojení konzumních snů je však u nás palčivější než třeba v sousedním Rakousku, kde byly ideály materiálně orientovaného životního stylu po desetiletí uspokojovány. Navíc jsou u nás, v důsledku zděděných ekonomických hypoték komunismu, možnosti uspokojit masová konzumní očekávání nižší.

Také český pracovní trh ovlivňuje skutečnost, že šťastné historické zvraty na přelomu devadesátých let minulého století byly spojeny se vstupem milionů extrémně levných pracovních sil z Asie na světový trh práce. České pracovní síly jsou sice levnější než na Západě, ale dražší než v Asii, a to má důsledky pro náš životní standard. I tento dopad a případná ztráta konzumní perspektivy je pro postsocialistické společnosti bolestnější než pro státy západní Evropy.

Také pokud jde o předpoklady hladkého fungování demokracie, je naše pozice obtížnější, než tomu tak je v etablovaných demokraciích. Česká společnost sice navazuje na demokratické tradice a je demokraticky organizovaná, ale prostě nemůže mít demokracii tak zažitou jako sousední západní země. Nechybí ani tak znalosti a schopnosti, ale spíše (a není divu) prostě zkušenosti, které se získají pouze časem (nejlépe po generace) a mnohdy bohužel jen za cenu chyb.

A co rok 2020?

Možná řeknete, horší než teď to již s naší demokracií být nemůže. Nesouhlasím, ale nechci planě licitovat s možným voláním po vládě „silné ruky“ nebo s návratem komunismu. Ptám se spíše, zdali existuje nějaký lepší nástroj k hledání schůdných řešení a ke koordinaci rozdílných zájmů občanů, než je demokracie. A jsem hluboce přesvědčen o tom, že všechny alternativy k demokracii jsou jenom horší volby. A nejenom to. Na rozdíl od populárního pesimismu jsem si jistý, že by stav naší demokracie mohl být v roce 2020 podstatně lepší než dnes. Za určitých předpokladů.

Jelikož většinu veličin, které budou ovlivňovat situaci naší země v roce 2020, nedokážeme ovlivnit my sami, tak se buď můžeme přestat snažit vůbec, nebo se o to více soustředit na ta témata, na která vliv máme. A k nim patří právě stav politického systému naší země. Že jsme na to krátcí a ani primátor nic nezmůže? Úvodem jsem zdůraznil, že nemám v povaze zjistit diagnózu a smířit se s ní. A do politiky jsem šel proto, abych věci měnil.

Vzhledem k budoucnosti připomíná jednání každého z nás ono pověstné mávnutí motýla v amazonském pralese, které přes tisíce převodů a souvislostí přispěje ke vzniku nového stavu, který budou lidé v roce 2020 vnímat jako daný a považovat za nevyhnutelně logicky vzniklý. V tom se však budou mýlit, protože „výsledný stav“ roku 2020 byl kdysi pouhou možností, a sice dnes. To, co bude v roce 2020 nezměnitelné, dnes připravujeme. A na můj vkus této skutečnosti nevěnujeme dostatečnou pozornost. Jsme příliš soustředěni na to, nějak se protlouci dneškem, a málo uvažujeme o tom, co bychom mohli udělat pro zítřek.

Vzpomeňte si na mé úvodní úvahy o těžkostech předvídání budoucnosti. Plynou z nich dva závěry:

1. nemůžeme sice vědět, jak bude česká republika v roce 2020 vypadat, ale přesto můžeme některé prvky tohoto stavu ovlivnit.
2. Tak dlouhá doba to není, a proto můžeme dnes spoluutvářet politickou scénu, v níž se budeme za osm let pohybovat.

Jsem realista a vím, že vývojové trendy, na které navíc nemáme vliv jen my sami, obrátit nedokážeme. Stav naší demokracie v roce 2020 budou nepochybně ovlivňovat i proměnné, které jsou mimo náš dosah. A navíc. Zabránit určitému vývoji vyžaduje stejnou sílu, jaká jej dala do pohybu. Co však dokázat můžeme, je směr vývoje odklonit směrem, který považujeme za lepší. O tom se vyplatí přemýšlet a o to bychom se měli pokusit.

Šance v komunální politice

Po celém světě můžeme sbírat příklady ztroskotání politiků na úskalích velkoprostorových řešení. Oproti tomu otevírá komunální politika již ze své tradice a podstaty možnosti rehabilitovat demokratickou politiku vůbec. Komunální politika je svým způsobem pramáti demokracie. Již od prvních městských států ve staré Mezopotámii je komunální politika zaměřena na organizování soužití pospolitosti lidí sdílejících omezený prostor.

Komunální politika má tu výhodu, že nemusí pokrývat všechny oblasti existence země, tak jak to činí celostátní politika (třeba exportní nebo obranná politika k jejím tématům nepatří). Komunální politika klade ze své podstaty důraz na specifická řešení a odmítá univerzální standardy.

Na druhé straně musí komunální politika podávat vpravdě každodenní důkaz své užitečnosti. Hustota obyvatelstva a omezenost prostoru vede k tomu, že úspěch nebo neúspěch komunální politiky je většinou okamžitě viditelný; na křižovatce, v plynulosti zásobování, v počtu zahraničních návštěvníků, při kulturních akcích, při zajišťování bezpečnosti apod.

Právě proto je pro mě komunální politika, zejména ve městě tak výjimečném, jako je Praha, logem pro problémy a šance demokratické politiky vůbec.

Transparentnost je tajemstvím úspěchu

V politice jde často o dvě otázky: Chceme znát co nejpřesnější informace a chceme toto vědění sdílet s ostatními? První odpověď je rozhodné „ano“ a druhá odpověď často jen rozpačité mlčení.

Často znamená rozdíl mezi tajnými a zveřejněnými informacemi pro politiky také volbu mezi možností a nutností jednat. Utajováním si lze udržet déle svobodu rozhodování a obecně i „hrát na čas“. Když časový zisk využijeme ke zvýšení kvality rozhodnutí, tak je to (výjimečné) i oprávněné. Politika v diktaturách musí principiálně zatajovat, aby nemusela jednat a zodpovídat se. Politika v demokraciích má volbu buď a nebo.

Komunální politika má tu výhodu, že může počet důvěrných informací drasticky snížit na naprosto nutné minimum. Její zadavatel, občan, má totiž na jejím úspěchu ten nejspolehlivější, totiž egoistický zájem. Navíc lze neúspěch komunální politiky (z výše uvedených důvodů) utajit jenom velmi obtížně.

Své přesvědčení o užitečnosti maximálně transparentní komunální politiky opírám ještě o jeden významný argument. Pro politika je občan města nejdůležitějším a nejspolehlivějším zdrojem informací nejenom o tom, jaký je skutečný stav věcí, ale možná ještě ve větší míře o tom, jaké možnosti řešení aktuálních problémů existují. Tyto potenciály je třeba využít, a zlepšit tak kvalitu komunální politiky, zvýšit její politickou průchodnost a posílit důvěru občanů v jejich volené zástupce. V tomto ohledu jsme v Praze na dobré cestě a hodláme v ní pokračovat.

Internet jistě není všelék, ale může vzájemnost a důvěru mezi správou města a občany v mnohém posílit. S požadavkem transparentnosti velmi úzce souvisí zveřejňování rozpočtu, bilancí městských společností a další informace. Podle mého názoru přináší tato politika, právě s ohledem na zvýšení akceptace a efektivnosti politiky, neporovnatelně více výhod než nevýhod.

Jednoduchá politika

Transparentnost politiky souvisí i s její jednoduchostí. Ano, to se snadno řekne, ale hůře uskuteční. Přesto jsem přesvědčen o nutnosti zjednodušení jak strategického zaměření, tak i operativních procesů v komunální politice. To se vyplatí jak pro její adresáty, tedy občany, tak i pro její tvůrce.

Zprůhlednit politiku, znamená v neposlední řadě zjednodušit počet jejich priorit. Pro tento přístup hovoří skutečnost, že snaha vyřešit všechny problémy vede k tomu, že jen málo záměrů dotáhneme do konce. Výsledkem je spíše vynucená polovičatost, která vede jednak ke zklamání občanů, ale i k frustraci na straně politiků. Děláme-li naopak jen to nejdůležitější, ale s plným nasazením sil a prostředků, roste šance úspěchu. Umění vládnout tedy spočívá ve značné míře v tom, najít a soustředit se pouze na to, co je podstatné, urgentní, ale i dosažitelné.

Transparentnost by měla spočívat i v tom, že najdeme odvahu občanům říci, co nejde. Jsem si jistý, že volič to po zkušenostech s těmi, kteří slibují mnoho a plní většinou málo, snese.

Zjednodušit politiku a zvýšit tak její transparentnost lze také tím, že se vzdáme představy o nutnosti a možnosti řídit úplně všechno a omezíme počet pravidel. Předpisy, které se snaží pokrýt každou eventualitu, stejně nikdy nedorostou složitosti skutečného života; spíše ji dále zvyšují. Děkovat nám budou zejména občané, kterým usnadníme život.

A co občané?

Již jsem poukázal na to, že jakkoliv je kritika politiků ze strany voličů zčásti oprávněná, nelze přehlédnout, že je do jisté míry pokrytecká. Pro oživení demokracie nestačí poukaz na svobodu, rovnost šancí, právní stát a kontrolu politiků. Je třeba rozšířit i prostor pro účast občanů na politickém procesu. Chceme-li dosáhnout renesance demokracie, musíme se pokusit o to, zdokonalit demokratické myšlení a chování jak volených, tak i voličů.

Demokracie se ani pro politika ani pro občana nesmí vyčerpat ve volebním aktu. Politik se může jen dohadovat, jaká přání konkrétní člověk spojuje s tím, že zakroužkuje právě jeho stranu. Volič nemůže určit svá očekávání „jednou provždy“ na celé volební období. Jeho život je vystaven průběžným změnám a tomu nutně odpovídá i změna jeho „politické objednávky“.

Rozšířená představa, že občan demokratické země má nárok dostávat od vlády všechna řešení „na klíč“, je podle mého názoru jeden z důvodů krize demokracie. Pravděpodobně nebylo toto očekávání nikdy realistické. V dnešním komplexním světě je však zcela iluzorní.

Jeho chybnost se odráží v přesvědčení, že demokracie je vláda většiny, která jednou za čas zvolí své zástupce. I tato představa patří k příčinám naprogramovaného rozčarování občanů. Rád bych přispěl k pochopení skutečnosti, že demokracie je spoluvláda aktivní většiny, těch, kteří se nechtějí smířit s tím, že je volební výsledek odsouvá do role (logicky většinou) reptajících diváků.

Průběžná komunikace po různých kanálech jistě není všelék, ale jeden z nejúčinnějších prostředků, které znám. Aby byla opravdu použitelná a reprezentativní, tak je třeba strukturovat její formy a shrnovat výsledky. To se může odehrávat pomocí různě složených task force, kulatých stolů či organizací trvalých nebo vznikajících pouze ad hoc.

Pro občany by mělo být rozhodnutí poměrně jednoduché, i když nikoliv pohodlné. Buď se budou na správě a řízení svého města podílet intenzivněji a vynutí si na politicích odpovídající možnosti, nebo jednoho dne může dojít k tomu, že se na moci nebudou podílet vůbec.

Pro renesanci demokracie je nezbytné, aby politika poskytla občanům možnost spolurozhodovat při správě města v takové míře, v jaké budou ochotní nést důsledky svých rozhodnutí. Právě v komunální politice se pro toto sdílení moci a odpovědnosti ze strany občanů dají vyzkoušet různé modely.

Transparentnost je pro mě tedy spojená jak s maximálním vhledem do rozhodovacích procesů, tak i s rozšířením účasti občanů na každodenním utváření politiky. Velikost Prahy podle mého názoru umožňuje uvažovat o některých prvcích přímé demokracie ve správě města. Neunikají mi právní a procedurální potíže, ale nevypnu kvůli tomu moji představivost a již vůbec nezastávám názor „tak jsme to nikdy nedělali“.

A tím končí moje odpověď na anketu k roku 2020. Odpovídal jsem především jako přesvědčený demokrat, občan zamilovaný do Prahy a samozřejmě i jako primátor. Neodpovídal jsem však za svou stranu a orgány města. Dovolil jsem si prostě luxus přemýšlet bez pojistek. Když se něco z toho, o čem jsem uvažoval, podaří uvést do praxe, budu rád. Když moje řádky naopak vyvolají diskusi a přinesou nové a lepší myšlenky, než jsou moje, rád o nich popřemýšlím. Jedno je ale pro mě rozhodující:

Město tak výjimečné jako Praha na sebe donedávna upozorňovalo také tím, že zde byla hrozba konečné diskreditace demokracie v české republice nejakutnější. Přál bych si, abychom mohli v roce 2020 říci, že se Praha stala místem její obrody.

Bohuslav Svoboda, primátor hl. m. Prahy